Jeho myslí se proháněly hlasy, zahrávaly si s jeho myšlenkami.
Přestože byla v pokoji tma jako za bezměsíčné noci a přes čelo a víčka měl ledový obklad, držel Quinn oči zavřené. Pokusil se zesílit své mentální štíty a zastavit tak ten útok hlasů, jenže tahle snaha ho málem znovu přinutila běžet uctívat mísu.
Už neměl co vyzvracet.
Viděl probleskávající obrazy z myslí, se kterými se při jejich průzkumech propojil. Pokřivené stejně jako plejáda hlasů.
„Quinne?“
Slyšel tohle v hlavě, nebo v místnosti? V místnosti to být nemohlo. Nikdo kromě Tzadera se sem nemohl dostat.
Pokojová služba sem neměla přístup. Nestál o kulku mezi oči.
Kolem zavířila energie, srazila chladivý vzduch na bod mrazu. Ne, teď ne.
„Quinne?“
Zaskřípal zuby a snažil se své mentální štíty znovu zapojit, jenže byly slabé, příliš chatrné na to, aby dokázaly odrazit nápor opravdové síly. „Neměla bys tu být, Kiziro.“
„Tak jsi mě neměl volat.“
He? Zkusil se nadzvednout, jenže jako by mu do hlavy s bezohlednou krutostí bušilo neviditelné kladivo.
„Já tě nevolal, Kiziro.“
„Nepodstoupila bych to všechno, kdyby ne. Riskovala jsem, když jsem předala svým strážcům vedení projektu, za který jsem zodpovědná.“
Opravdu ji volal? To by snad věděl, ne?
„Máš bolesti. Můžu pomoct.“
„Ne… to nedělej. Běž pryč. Prosím.“ Zadrkotaly mu zuby, když se prudce ochladilo.
„Můžu snížit teplotu ještě víc a nechat bolest zamrznout a odeznít.“
„Ne.“ Myšlenky se mu motaly do sebe. Jak se sem dostala? Ta myšlenková sonda. Co se mu během ní stalo?
„Scházím ti.“ To nebyla otázka, jen konstatování. Jako by vyřčením nahlas získala ta slova větší váhu. „Pamatuješ, když jsme naposledy byli spolu sami?“
Až příliš dobře.
Štěstí, že se do postele natáhl oblečený. Protože když spolu naposledy byli sami, skončili nazí.
Jasně, určitě potřeboval, aby mu ta představa teď lezla do třeštící hlavy. Musela jít. Zvládl se chovat slušně jen pokud měl všechno pod kontrolou, a právě teď části jeho mysli vypověděly službu.
„Dneska jsi byl v mojí hlavě. Kde jsi být neměl, Quinne. Proč?“ ozvala se měkce.
Zamračil se, a i tohle ho bolelo. Dostal se snad během sondy i do její mysli? Ne. To ona vstoupila do jeho a nedělala si přitom hlavu s tím, co by jí mohl udělat. Předtím ji viděl ve vizi budoucnosti, ne v přítomnosti. Co za spojení se to otevřelo napojením na ducha Conlanova ničemného otce?
Za každou cenu ji musel držet dál od své mysli.
„Jak jsem mohl být v tvojí hlavě?“ zamumlal, ale mohlo to z něj vyjít spíš jako „jak sm moh být v tvý ’lavě?“.
Vydala zvuk, na který si pamatoval z chvílí o samotě, když z něj byla rozladěná. „Můžeš se aspoň posadit a normálně se mnou mluvit?“
„Upřímně… ne. Měl jsem… těžkej den.“ Znovu otevřel oči, když uslyšel šustění látky. Jenže místnost se mu rozmazala.
Kizira přešla přes pokoj, její tělo se zhmotnilo a změnilo tvar. Jako by předtím byla v jednom z pokřivených cirkusových zrcadel. Pohybovala se tiše, a i ostrá záře, co ji obvykle obklopovala, se ztlumila téměř do ztracena.
„Proč nezáříš?“ zeptal se.
„Evidentně máš neskutečný bolehlav, a jestli si dobře vzpomínám, světlo tě pálí do očí.“ Ke kotníkům jí spadala světle modrá róba, pevně obepínala její křivky. Ohnivě rudé vlasy—teď světle hnědé—byly spletené do dlouhého copu a přehozené přes její levé rameno a poprsí.
Nádherné poprsí, pokud jej nezakrývala látka.
Zavřel oči a vychutnával si tu chvíli nenávidění toku vlastních myšlenek.
Vystupovala z davu všech těch žen v běžném oblečení, co před jeho hotelem v téhle prestižní části města zkoušely štěstí, protože Kizira nebyla jako žádná jiná.
A byla jeho nepřítel.
Tuhle myšlenku bude muset násilím tlačit mezi erotické představy, co se zřejmě rozhodly zaplavit jeho mysl.
Matrace vedle něj se zhoupla, když na ni vylezla.
„Kiziro,“ sykl varovně. Nechtěl proti ní používat své kinetické síly a upřímně ani nevěděl, jestli by se zvládl účinně bránit. Musel soustředit energii na uzavření své mysli.
Ledový obklad zmizel z jeho čela, bušení do lebky se vrátilo. Zvuk, který vydal, zněl i jemu žalostně.
Její chladná dlaň mu překryla čelo.
Napjal se, pak úlevně zasténal, když se bolest okamžitě změnila a namísto nesnesitelného utrpení se mu už hlava mohla jenom rozskočit. „Kiziro, běž.“
„Pst,“ zašeptala, „nech mě ti pomoct, dokud jsem tu.“
Špatný nápad. Jenže hrome, jenom blázen by její pomoc odmítl, obzvlášť, když se potřeboval kvůli Tzaderovi a Evalle dostat zpátky na nohy.
Nechá ji použít svoji magii, pak jí poděkuje a pošle ji pryč.
„Chybím ti?“ zeptala se. Její slova byla jako pohlazení, a lákala ho k sobě stejně, jako zpěv sirén vedl námořníky do záhuby. Ale naposledy to byl on, kdo dopustil katastrofu.
Byl tenkrát příliš mladý, aby přes touhu ji mít dokázal přemýšlet, když se mu tak snadno odevzdala.
Tentokrát se to nestane.
„Quinne?“ Vyslovila jeho jméno, jako by se tak na celém světě jmenoval jen on. „Ptám se tě na jednoduchou otázku. Jsme tu jen ty a já.“
Proč její slova zněla jako hudba? Vždyť nezpívala.
Měl by jí říct, že na ni myslel jen dvakrát denně?
Ve spánku, a když bděl.
Že nikdy pod prsty necítil nic jemnějšího, než její kůži, nebo že si stále pamatoval, jak otevřeným oknem horské chatrče pronikal sluneční svit a zářil kolem ní, když se k němu naklonila pro polibek?
Měl by jí lhát, jenže se nedokázal přimět jí ublížit, když právě mírnila jeho vlastní bolest. „Ano, chybíš mi, ale to nemění… jasnou skutečnost. Já jsem Belador a ty Medb.“ Zapřisáhlí nepřátelé. „Měla bys mě nenávidět. Nikdy jsem tě neměl využít.“
Po téhle poznámce se rozesmála. Ten zvuk se sotva objevil a odezněl do ztracena. „Byla jsem plnohodnotnou ženou, když jsem tě potkala.“
„Bylo ti osmnáct. Já byl starší—“
„Jen o dva roky.“
„—a měl jsem od tebe držet ruce dál.“
Políbila ho na čelo a on ucítil, jak se mu po kůži šíří jemný chlad. Bolest hlavy se zmírnila na pouhé pobolívání. Poprvé za celé hodiny uvolnil ramena.
Kizira ho hravě pokárala. „Zřejmě ti selhává paměť. Tak špatně stárnout teprve ve třiceti třech letech.“
Usmál se nad tím rýpnutím. Do jeho myšlenek se snažila probojovat nějaká starost… něco, čeho si byl ještě před chvílí vědom.
„Já si pamatuju, že když jsme se potkali, to ty jsi propadl mému kouzlu, ne naopak,“ zašeptala mu do ucha.
„Takže jsi na mě použila magii?“ Nevzpomínal si, i když by měl. Myšlenky se mu zmateně motaly do sebe.
„Jen mé osobní kouzlo,“ ujistila ho. „Nebo snad chceš, abych věřila, že fungovalo jen proto, že jsi byl tak ošklivě zraněný?“
Zaplavily ho střípky vzpomínek.
Byl právě sám na hlídce v horách v okolí Čečenska a narazil na vesnici zničenou Medbskými černokněžníky. Když uslyšel křik napadené ženy, zasáhl. Ale jediným výsledkem bylo, že ho zajali tři černokněžníci, kteří na něj zaútočili Noirrskou magií dřív, než zvládl zapojit své schopnosti uzamykání v mysli jiných. V tu dobu je ještě neměl příliš vyvinuté. Srazili ho na kolena.
Pak ho dva z nich přidrželi na místě, aby ho ten třetí mohl mučit a donutit ho otevřít jim svou mysl.
Quinn v tu chvíli ještě nevěděl, že ta žena, co zachránil, Kizira, byla jedním z Medbů a právě plnila svůj první úkol v cestě stát se kněžkou. Měla zajmout Beladora a přivést ho ke své královně. Nebezpečný úkol pro teprve osmnáctiletou ženu, jenže Kizira nikdy nebyla obyčejná dívka.
Později mu řekla, že nikdo, kdo bojuje tak čestně, by neměl zemřít při mučení. Proto zasáhla a snažila se je přimět, aby přestali.
To byla osudová chyba. Byli vycvičení zabít zrádce mezi nimi, ať šlo o kohokoliv.
Tím, že se vmísila mezi ně a Beladora, si na místě zpečetila vlastní osud.
Odhodili Quinna na hromadu potrhaného masa a polámaných kostí a obrátili se proti ní jako jeden muž.
Quinn se vzchopil hned, co přesunuli svou Noirrskou magii na ni. Rychlostí blesku převzal vládu nad myslí dvou z nich. Na místě padli na zem.
Ten třetí se tolik soustředil na ni, že nepostřehl daleko větší nebezpečí, co za ním znovu získávalo půdu pod nohama. Jakmile Quinn skončil, leželi všichni tři na zemi. Věnoval šokované Kiziře jediný pohled a zhroutil se na hromadu těl.
Když znovu otevřel oči, zjistil, že ho Kizira ukryla v horách, kde se starala o jeho zubožené tělo.
Tak, jako teď.
Na chvíli dokázal udržet myšlenky, než se rozkutálely. Co jí to před chvílí říkal? Šeptala slova, co vklouzla do jeho hlavy a teď se v ní vznášela. Mysl se mu zamlžila z toho blaha, co mu přinášely prsty jemně krouživě masírující jeho spánky. Slast zvolna prostupovala jeho tělem, jako by byla unášená proudy olejů poskytujících svěží, omlazující pocit.
„Pamatuješ na ten náramek, co jsem upletla z tvých vlasů?“ zašeptala mu do ucha.
„Hmm… ano.“ Usmál se při té vzpomínce. Nosila ten náramek až do posledního dne, kdy podotkl, že by se nejspíš neměla vracet domů s podobnou památkou na Beladora. Tvrdil jí, že by ji jen přiměl litovat toho, co udělali.
Odpověděla mu, že si ho nechá jako důkaz, že společně stráveného času nelituje.
Bláhovost. Přesto ho zvláštně dojalo, že si ho vzala s sebou.
Na tom nesešlo. Tohle byla chyba. „Kiziro… nemůžeš tu být,“ zamumlal.
„Říkala jsem ti, že přijdu, když mě zavoláš,“ hlesla a jemu po krku přelétl její horký dech.
Ta slova se opakovala v jemných ozvěnách, přelétávala jeho myslí sem a tam. „Proč… jsem tě volal?“
Protože jsem ti chyběla. Pamatuješ? Její hlas jemně pronikl do jeho mysli, což bylo o tolik lepší, než něco poslouchat. Vzpomínáš si, že jsem ti chyběla, že ano?
Ano.„Chyběla… jsi mi.“
Její dlaně mu sklouzly na krk a ramena. Začala masírovat ty unavené svaly, zatímco hlasem dál tišila jeho mysl. Máš rád doteky a polibky. Otřela se rty o jeho, než se znovu odtáhla.
Prodlevy mezi záchvaty bolesti se prodlužovaly.
Musel něco udělat… něco…
Prokládala polibky jeho čelo. Její hlas mu broukavě plynul myslí. Záleží mi na tobě, Quinne.
Nemyslím, že… by mělo, odpověděl. Na povrch vystoupaly nějaké jiné myšlenky, téměř dokázal určit jejich obsah, než se mu zase ztratily. Nejsem… nejsem… pro tebe správný.
Ale ano, jsi. Prsty sklouzla po jeho hrudi. Zastavily se, aby se zabořily do napjatého svalu, který pomalu uvolňovaly. Chci tě, Quinne. Znovu. Jako naposledy.
Nemůžu. Špatné. Jenže v jeho slabinách se začal šířit nový druh napětí.
Rozepnula mu pásek i kalhoty.
Pak vklouzla prsty dovnitř a pohladila ho.
Zasyčel. „Kiziro.“
To mělo znít jako varování, ne žádost.
Taky jsi mi chyběl. Chybělo mi se tě dotýkat.
Svět ztratil tvar, rozpadl se na kousky a zůstal tak.
Pokusil se otevřít oči. Nešlo to.
Její hlas a doteky ho pohlcovaly, svazovaly, naplňovaly. Její prsty… och, její prsty… hladily.
Tělo převzalo kontrolu, veškerá pozornost se přesunula dolů. Napjal se, blízko vrcholu.
Mimo veškerou kontrolu.
Nemohl dýchat... čekal, až se znovu pohne... klín ho až bolel… Slast drásala jeho nervy. Nemohl kolem ní omotat ruce. Nemohl dělat nic než ležet, čekat…
Prosím.
Chci tě, Quinne, opakovala. Řekni mi, že ti chybím.
Napjal se. Všechno se soustředilo na ten jediný kousek těla čekající na uvolnění. „Chybíš mi.“
Sklouzla prsty po jeho délce o trochu výš, než zastavila. Pak to zopakovala. Zachvěl se zoufalou potřebou.
Chceš, abych pomohla Evalle?
„Co?“
Mohla bych na ni dávat pozor. Její prsty se přesunuly zase níž. Nejdřív hřály, pak chladily.
Tělo se mu napjalo. Lapal po dechu. Byl tak blízko, jen kousíček od vrcholu.
Kde je Evalle?
Snažil se vzpomenout. „Je pryč.“
Ale jak ji najdu?
„Nevím.“
Za víčky mu vystřelila bolest.
Přemýšlej, Quinne. Kde je Evalle?zašeptala mu do ucha.
Polkl, zalapal po dechu. Jako by se mu do obou očí zabodlo rozeklané sklo.
Bolest znovu ustoupila a Kizira tiskla rty na jeho. Mám, co chceš. Co potřebuješ.
Natáhl se po ní, překvapený, že se opravdu pohnul. Jeho dlaně klouzaly po holé kůži. Zachvěla se, začala šeptat svádivá slova, prosila, aby jí dal, co chce.
Stačí požádat. Cokoliv měl bylo její.
Jenže tohle nikdy žádné ženě neřekl a nemyslel si, že—
Ztuhnul, když kolem něj omotala prsty. Ten něžný dotek ho přiváděl k šílenství. Příliš jemný na to, aby ho poslal přes okraj.
Zaskřípal zuby. Dál ho jen škádlila, jako by se snad v tom objetí jemné kůže mohl ještě zvětšit.
Když ho konečně pevně stiskla, vydal hrdelní zvuk. Spalovala ho živočišná touha, nutnost uvolnění.
Řekni mi, kde je Evalle a já ti dám, cokoliv chceš, pobídla ho.
Z místa někde hluboko v jeho vědomí se vynořila myšlenka, jako by ta slova jen silou vůle přiměl opustit ústa. „Je s Tristanem.“
To je všechno, co potřebuju slyšet. Teď tě chci cítit v sobě. Odtáhla prsty.
Chtěl na ni zavrčet, aby tu ruku vrátila zpátky a dokončila, co začala, ale jako by v jeho těle znovu někdo zapojil obvody. Jeho svaly a údy opět fungovaly.
Kůže mu až hořela potřebou otřít se o její. Přetočil si ji pod sebe. Jeho těla se dotýkaly jen to její a povlečení.
Oba byli nazí.
Jako naposledy.
Perfektní.
To jediné, co mu zabránilo vybuchnout v momentě, kdy konečně vnikl do jejího nitra, byla vrozená mužská potřeba kontroly. Každá buňka mu hořela spalujícím nutkáním vzít si ji. Na vteřinu bojoval sám se sebou v připomínce, že tohle není správné, jenže pak ho v sobě stiskla a veškeré myšlenky se rozpadly na prach. Odtáhl se a pomalu přirazil znovu, chvěl se touhou.
Teď, Quinne. Jako naposledy, pobídla ho.
Zaťala mu nehty do ramen.
