Atlantu překrývala noc, když Evalle vyjela na motorce od svého bytu a zatočila na Marietta Street. Zamířila ke Gradyho nemocnici, aby se sešla se svým oblíbeným Nočním slídilem.
Těsně nad chodníky se vznášel žlutavý opar.
Takovouhle mlhu nikdy neviděla.
Na východní straně centra kvílely sirény.
Na město, které v devět večer obvykle překypovalo nočním životem, byly silnice v centru podivně prázdné. Zastavila se na křižovatce těsně předtím, než vjela do té mlhy. Byla tak průhledná, že skrz ni bylo vidět.
Zápach síry ji zaštípal v nose.
Když se empaticky natáhla vpřed, setkala se se zlobou mimo cokoliv lidského. Bestie v ní zneklidněla, zaujatá možností boje.
To byla novinka. A něco, čemu se musela vyhnout.
Odtrhla své smysly od toho mlhavého mračna a rozhlédla se po jiné cestě.
Další mlha začala plnit ulici za ní a mířila jejím směrem.
Byla v pasti.
Opotily se jí dlaně. Ta mlha nebyla přirozená.
Zvládla by zadržet dech a projet dost rychle skrz ten žlutý mrak před ní a dostat se na čerstvý vzduch, aniž by se proměnila?
Jestli tu budu sedět další minutu, nebudu mít na výběr.
Zhluboka se nadechla a prudce vyrazila vpřed, ale zpomalila, když se výhled snížil na tři metry. Nemohla riskovat, že kvůli tak malé viditelnosti srazí chodce.
Po patnácti metrech začala vidět padlá těla. Ne... části těl. Co na ně zaútočilo?
Přes ulici nalevo od ní spěchal stejným směrem, jako jela ona, teenager s kapucí a batohem. Žena v kostýmku mířila stejně rychle k němu, oba měli zřejmě naspěch a chtěli se co nejdřív dostat z té mlhy. Jenže sotva došla dost blízko, zpomalila, a když se míjeli, rozmáchla se svým kufříkem a odmrštila ho stranou.
Evalliny plíce žadonily o vzduch, přesto zabrzdila. Jestli se do té bitky zapojí, bude muset začít dýchat.
Ten kluk vyskočil a praštil se ženou o žulovou stěnu budovy u chodníku.
Kruciš.
Strhla dolů stojánek, stáhla si helmu a zalapala po dechu. Síra ji zaštípala v krku. Její bestie jí vyslala do těla zachvění. Než stačila sesednout, žena toho kluka omráčila.
Zatímco Evalle spěchala k němu, nedbale se rozešla pryč, jako by se zastavila jen proto, aby se zeptala na cestu. Když Evalle doběhla k tomu mladíkovi, zjistila, že je mu něco málo přes dvacet.
Odporný sirný vzduch ji rozkašlal. Sklonila se, aby mu podala ruku a pomohla mu na nohy. „Jsi v pohodě?“
Nadzvedl se a ohnal se po ní pěstí.
Chytila ho za ruku. „Wou. Přestaň.“
„Jdi do prdele. Dej ze mě ty pracky, nebo tě zabiju.“ Odrazila jeho další výpad. V očích měl šílený, divoký odlesk.
Pustila ho a odstrčila, aby mezi nimi vytvořila prostor.
Ta mlha ovlivňovala lidské chování.
Jako první ji napadlo ho varovat, aby se od toho oparu držel dál, jenže byl evidentně mimo. Takže si místo toho sundala brýle a nechala ho se podívat na něco opravdu děsivého.
Vykulil oči, až mu málem vypadly z hlavy. Otočil se a rozeběhl se pryč.
Kdykoliv jindy by svou nelidskou identitu chránila, ale vzhledem k tomu, co se tu dělo za šílenosti, mu nikdo nebude věřit, když bude vykládat o zářících zelených očích.
Měl štěstí, že se neproměnila.
Zarazila se, aby prozkoumala své pocity. Její bestie chtěla bojovat, ale měla nad svým nutkáním se proměnit kontrolu. Takže ta mlha na Alteranty nepůsobila?
Přes kůži ji praštil záblesk energie.
Otočila se a spatřila člověka v posledním stádiu proměny na monstrum.
Ta věc byla odporná, s chlupy přes celé ruce a nohy. Zdeformovaná hlava na jejích ramenou měla ústa plná tesáků, zobákovitý nos, obrovské uši a trsy vlasů, a k tomu ještě roh vyvstávající přímo z čela.
A hnědé oči.
Šlo o Alteranta? Neměl zelené oči, jako ona, ani černé, jako byly Tristanovy uvnitř klece.
Byl to snad nový typ Alteranta?
Mohlo tohle být to, co se napříč zemí proměňovalo a zabíjelo? Pokud ano, za těmi vlnami útoků musela být ta mlha.
Monstrum před ní zavrčelo a pozvedlo zavalité ruce s drápy, než vyrazilo k ní.
Evalle se rychle rozhlédla, jestli neuvidí nějaké lidi. Nikdo tu nebyl… alespoň ne naživu. Nadzvedla ruce a vyslala k němu výbuch kinetické energie.
O pár kroků zacouvalo, pak jen naklonilo hlavu.
Mělo vrazit do velkoobjemového kontejneru na stavební odpad šest metrů za ním.
Nechtěla ho zabít, jestli mohla přijít na způsob, jak ho dostat pod kontrolu a zavřít tam. Pak by řekla Stormovi, aby obeznámil VIPER. Zajetí jedné z těch věcí by jim mohlo pomoci přijít na to, co jsou zač, proč mlha vyvolává jejich proměnu, a jak tomu zabránit.
Dle poznatků z branže usoudila, že tu mlhu stvořila nějaká nadpřirozená bytost právě za tímhle účelem, ale proč?
Ta bestie udělala pár dusavých kroků vpřed a zatřásla proti ní zvednutou pěstí.
Zasmála se. „Mě nevy—“
Do břicha jí něco vrazilo, a přišlo jí, jako by šlo o bowlingovou kouli vystřelenou z kanonu. Ten náraz ji srazil na zem a odmrštil o tři metry dál.
Syčivě se nadechla, nadzvedla se na loktech.
Za monstrem se objevil muž v šatech ze sekáče, neudržovaným vousem, a zacuchanými vlasy jedoucí na vratkém kole. Minul tu bestii, aniž by se na ni podíval, jako by ani neexistovala. Ale Evalle věnoval dlouhý, zvědavý pohled, než projel kolem.
On to monstrum neviděl?
Ale ono vidělo jeho a vystartovalo po něm.
A dost. VIPER si bude muset chytit jinou pokusnou krysu.
Evalle přešla do podřepu. „Hej, drsňáku. Chceš si hrát? Tak pojď.“
Bestie zastavila a stočila k ní oči protkané zlem.
Nadzvedla dýku a čekala, až vyrazí proti ní.
Netrvalo to dlouho.
Vyskočila na nohy a vyrazila vpřed. Při prvním kroku použila svou kinetickou sílu a odrazila se z chodníku na zeď, po které horizontálně přeběhla o další dva kroky. Díky tomu měla toho netvora po svém levém rameni.
Ohnal se po ní drápy, co se prodloužily o patnáct centimetrů.
Na poslední chvíli se odrazila ode zdi mimo jeho dosah. Když byla nad jeho hlavou, zabodla mu ze strany dýku do krku, se zašeptáním „Zůstaň tam“ určeným pro smrtící kouzlo na čepeli.
Když přistála na zemi a otočila se, z jeho krku se hrnula fialová tekutina.
Zaskučel a popadl dýku, ale očarované ostří právě teď mohlo opustit své místo pouze její rukou.
Divoce se oháněl, bušil pěstí do rukojeti dýky. Trvalo méně, než minutu, než se zhroutil na zem. Když ta věc konečně umřela, tělo se proměnilo zpět na ženu kolem dvaceti pěti.
Fialová tekutina se změnila v prach. Její srdce přestalo bít, takže žádná krev už nevytékala.
Evalle vytáhla dýku s čistým ostřím. Když se znovu zadívala na tělo, viděla, jak se jí rozpadá před očima, až se proměnilo na hrstku šedého prachu, co rozptýlil do okolí.
Jakkoliv oceňovala, že se nemusí starat o tělo, tohle nebylo dobré znamení. Bez možnosti, jak mít přehled o mrtvých monstrech, mohl být jejich počet o hodně větší, než se myslelo.
Nemohla si být jistá, ale jestli ten muž na kole tu příšeru opravdu neviděl, pak ta mlha tyhle monstra taky zakrývala.
Přešla přes ulici a nasedla na motorku s novým cílem cesty, než pojede za Gradym. První zastávka byla Five Points, místo pojmenované podle toho, že se v centru Atlanty ve Woodruffském parku střetávalo pět ulic.
Blok od místa, kde bojovala s tím monstrem, vystřelila z mlhy do čistého vzduchu a začala kroužit kolem parku, dokud nenašla blonďatého dospívajícího čaroděje hrajícího šachy. Zaparkovala na chodníku a cestou ke Kellmanovi si sundala helmu. On a jeho dvojče, Kardos, žili na ulici. Ona a Grady na ně dávali pozor, ale to Kellman měl většinu času ten nezáviděníhodný úkol držet Kardose mimo malér.
Doufala, že Kellman svého sourozence zvládne najít rychle.
„To sis nevšim, že je park prázdný, Kelle?“ zeptala se, když došla do blízkosti betonových schůdků u fontány, kde seděl Kellman naproti postaršího Afroameričana v modré teplákovce.
„No jo, asi tu teď bylo docela ticho,” zamumlal Kell, rozptylovaný přemýšlením o svém dalším tahu. „Co je, Evalle?“
„Potřebuju, abys pro mě něco udělal,“ odvětila.
Kell nadzvedl figurku krále. Stále se na ni nepodíval, když se zeptal: „Může to počkat, až dokončíme tuhle rozhodující hru?“ Udělal tah a zmáčkl umělohmotný časovač, který se vynuloval a začal odpočítávat čas jeho protivníkovi.
Evalle přišla blíž. „Vlastně ne, nemůže. Potřebuju taky, abys našel Kardose.“
Kell vzhlédl. V jeho modrých očích bylo znát, že zachytil její tón. „Ono jde o něco vážnýho?“
„Ano. Ty a tenhle gentleman musíte zmizet z ulice a vlízt někam dovnitř, a to jako ihned.“
Stařík k ní zvedl svou povislou tvář s jasnýma očima. „Proč?“
„Do města se hrne smrtící mlha. Páchne po síře a lidi z ní šílí. Zcvoknou až tak, že jsou nebezpeční,“ osvětlila.
Jestli se ta mlha rozšířila po dálnicích, což nejspíš ano, byly z nich teď určitě úplná bojiště. To vysvětlovalo to neustálé kvílení sirén.
Silný zápach ji přiměl zbystřit, ale ne dost rychle. Vzhlédla a uviděla, že se ta zatracená mlha valí přes fontánu. „Je tady. Musíš sebou pohnout, najít Kardose a taky ho dostat dovnitř.“
Kellman, jakožto uvážlivější a zdvořilejší z dvojčat, si povzdechl a řekl starému pánovi: „Většinou se v takových věcech neplete.“
„V tom případě kapituluješ.“
Muži šli mimo její chápání. „To není fér a navíc je tohle pro bezpečí vás obou.“
„To neva, Evalle. Joe má pravdu a já to chápu.“ Jenže jak Kell vstával, prohnala se ta mlha kolem nich. Lusknutím prstu se vyrovnanost v jeho pohledu změnila na podlost. Odkopnul šachovnici ze schodů, až se figurky rozlétly kolem, a vrhl se na svého protivníka.
Evalle Kella popadla dřív, než mohl napadnout toho staříka, co začal agresivně vrčet. Jenže nemohla Joeovi dovolit napadnout ji, ani Kella. Použila svou kinetiku, aby roztočila trochu hlíny jako malé tornádo a nechala prach vlétnout do jeho očí.
Zatímco stařík slepě máchal kolem sebe, Evalle vytáhla Kella z té mlhy. Sotva se párkrát nadechl, zatřásla s ním. „Už mě vnímáš, Kelle?“
„Jo. Nevím, co se stalo.“
„Já jo. Říkala jsem ti, že je ta mlha nebezpečná. Najdeš Kardose?“
„Ten spí v našem přístřešku.“
„Je nemocný?“ Nenapadal ji žádný jiný důvod, proč by ten rozený potížista byl tam, když se normálně v noci potuloval po ulicích.
„Tak nějak. Vypil něco ošklivýho.“ Urovnal si tmavomodré tričko, darované a příliš velké na jeho útlé tělo.
„Tu kocovinu si zaslouží. Běž do přístřešku a donuť ho tam zůstat, dokud neuslyšíš, že ta mlha zmizela.“ Ztišila hlas a naklonila se k němu blíž. „Mění některé lidi na monstra.“
Kellman se rozpačitě pousmál. „To mi povídej. Starocha Joea bych nikdy nenapadl.“
„Ne, mám na mysli opravdové bestie s tesáky a drápy… a nějakou tou silou.“
Z tváře se mu vytratila barva. „Vážně?“
„Jo. Teď mi řekni, kde bydlí Joe, abych ho mohla odvést domů.“
Kell jí sdělil, že žije v opuštěné budově kousek odtud, potom věnoval své šachovnici lítostivý pohled.
„Nemůžeš se pro ni do té mlhy vracet,“ řekla mu Evalle. „Najdu ti jinou.“
„Nelámej si s tím hlavu. Dávej na sebe pozor, a díky, že doprovodíš Joea domů.“ Vyběhl kolem okraje nebezpečné oblasti pryč.
Evalle se vrátila do toho žlutého oparu a začala vléct vzad Joea, který sebou trhal a oháněl se slepě kolem sebe, zatímco řval, že někomu nakope zadek.
Vezmi si pořadové číslo. Taky by ráda někoho nakopala.
Jakmile byl na čerstvém vzduchu, zklidnil se. Mrzelo ji, že mu předtím hodila do očí hlínu. „Kell mi řekl, kde bydlíte. Jestli mě necháte vás vést, najdu nějakou vodu na vyčištění vašich očí, dobře?“
Souhlasil. Po tom, co nechala motorku v parku, trvalo patnáct minut, než s ním prošla dva bloky a našla novinový stánek prodávající vodu. Koupila mu sendvič a další lahev vody k večeři. Když měl propláchlé oči a byl přesvědčený, že se má od té mlhy držet dál, vyrazila rychle zpátky cestou, kterou přišla.
Tričko a džíny měla nasáklé potem. Vzhledem k té mlze a horku se budou útoky jen stupňovat.
Zatočila za roh a se smykem zastavila před dvěma muži s těžkými zbraněmi.
Démony zabíjejícími zbraněmi, jako byla ta, co s sebou tahal Isak Nyght při jejich prvním setkání. Zabil tím dělem démona, kterého se předtím snažila vyslýchat.
„Zdravím, Evalle,“ ozval se Isak za jejími zády.
Otočila se. „Jak je, Isaku?“
Někteří chlapi teda umí zařídit, aby jich bylo všude plno. Isak vyloženě zabíral prostor kolem sebe. Patřilo mu okolí jakéhokoliv místa, na kterém právě stál, ať už byl v plné zbroji, nebo obyčejných kalhotách a košili. Dnes měl na sobě černé kargo kalhoty a ladící tričko s vestou nacpanou zbraněmi. Pamatovala si, jak ty velké ruce držely jemnou sklenici na víno a překryly její tvář, když ji políbil, až jí došla slova.
Pohledem skenoval vše v okolí, a přesto ji zvládl přikovat na místě. „Šíří se zvěsti, že se všude kolem lidi proměňují na bestie. Jsme tu, abysme udržovali bezpečí v ulicích.“
Nadechni se. Isak neví, že jsem Alterant.„A viděl jsi nějakou?“
„Zatím ne. Ale oběti jo.“ Isak se otočil na svůj tým. „Běžte napřed, doženu vás.“
To stačilo na to, aby skončila sama ve tmě s mužem, který ji jednou unesl, jen aby si s ní dal večeři, protože to pořád odkládala.
Zmínil se, že žádné příšery neviděl. „Jak si myslíš, že ty věci vypadají, když jsi žádnou neviděl?“ zeptala se.
„Viděl jsem jednu v zámoří, těsně předtím, než mi zabila nejlepšího přítele. Alterant. Vypadají, jako lidi, pak se najednou promění na monstrum, co zavraždí cokoliv v dohledu.“
Nechtěla, aby zabil kteréhokoliv z Alterantů, ale nemyslela si, že ta věc, se kterou v mlze bojovala, jím byla. Nebyla jako ona a Tristan. Isak a jeho muži by mohli pomoci chránit lidi, kdyby věděli, jak ty stvůry v mlze vidět.
„Slyšela jsem nějaký zvěsti o těch útocích,“ začala a doufala, že bude brát na zřetel to, co se mu chystala říct, i když musela maličko upravit pravdu, aby se mohla o ty informace podělit. „Zní mi to, jako že mlha ty bestie skrývá. Možná je zneviditelňuje.“
Nechal zbraň viset na provazu zaháknutém na vestě a poškrábal se na bradě pokryté krátkými vousy. Někteří nosili strniště proto, aby byli sexy. Isak si jen dneska nenašel čas se oholit.
To ale neměnilo to, že díky tomu vypadal zatraceně atraktivně.
Přelétl pohledem k ní. „Neviditelnost by vysvětlovala, proč jsme v mlze žádný neviděli ani s vybavením na noční vidění.“
„Ale máte i termovizní vybavení, ne?“
„Jasně. Ale nebudu riskovat, že zabiju člověka při střílení bez jasného obrazu.“
Teď musela být opatrná. „Donesl se k tobě jejich popis?“
„Jeden z mých týmů na západě jednu sundal. Ta věc se proměnila zpátky na člověka, když umřela, pak se prostě vypařila.“
„A říkali, jak velká byla?“
„Jo, ty věci mají aspoň tři metry.“ V očích mu zasvitlo pochopení. „Můžeme zachytit tepelnou stopu a pak prostě rozpoznat člověka od něčeho takhle velkého.“
Vydechla úlevou, jenže musela už vyrazit. „To je skvělý. Musím běžet, ale bylo fajn tě vidět.“
Zachytil její ruku, nadzvedl ji a prohlížel si odřeniny na jejích loktech. „Čím to je, že pokaždé, když tě vidím, jsi celá potlučená?“
„Asi jsem prostě nemotorná.“
Vyzvedl její ruku výš a políbil jí kloubky, pak ji pustil a prstem jí nadzvedl bradu.
Srdce se jí zachvělo novou energií. Isak by na ni nevztáhl ruku—alespoň dokud nevěděl, že je Alterantka. Neznala ho dlouho, ale v tom krátkém čase už stačil zabít démona, co ji považoval za jídlo, pomohl jí z nepříjemné situace s policií a nabídl jí, že se „postará“ o kohokoliv, kdo ji bude obtěžovat.
Neměla nikoho, o koho by chtěla, aby bylo „postaráno“… tedy možná až na Sena, ale nejspíš ani Isak by nemohl jít proti němu a přežít.
Isakova starost o její bezpečí v ní vyvolávala zvláštní pocity a pohrávala si s jejími emocemi. Obzvláště vzpomínka na tu noc, kdy spolu s ním večeřela o samotě a viděla šarmantní stránku tohohle drsného vojáka.
Sklonil se k ní, překvapil ji jemným polibkem. Jeho rty byly pevné a horké po celé dvě vteřiny, co se jejich ústa dotýkala. Když se odtáhl, oči mu doslova zářily zájmem.
Po kůži jí přejelo horko.
Líbil se jí, jenže trávení času s ním přidávalo další problém na její nekonečný seznam, a ona měla dost rozumu na to, aby se držela dál od muže tak čišícího sexualitou.
Nebo vlastně neměla, když vzala v potaz to, že trávila tolik času se Stormem. Který mimochodem po jeho polibku zničil její šance na rychlé zdřímnutí.
V jejím životě se nikdy neocitl muž, který by byl více, než jen přítel, a ona nikdy s žádným mužem nechtěla začínat vztah. Ale teď tu byli dva, ze kterých vyloženě vyzařoval zájem a… upřímně, ta pozornost se jí začínala líbit.
Storm a Isak byli natolik odlišní, jak jen dva muži mohou být, s výjimkou jejich ochranářství vůči ní.
Isak se potutelně pousmál. „Jednoho dne zjistím, co se odehrává za těmi tmavými brýlemi.“
To doufejme ne. Oplatila mu úsměv. „Budeme se k tomu muset vrátit u večeře, kterou ti dlužím.“ Doufala, že to nebude brát jako vyzvání k tomu, aby ji znovu unesl. „Ale teď musím běžet.“
A poběží celou cestu zpátky ke své motorce, jakmile zjistí, jakým směrem vyrazí on. Díky tomu si bude moct dovolit si zajít, i kdyby se musela vracet obloukem. Nechtěla, aby viděl, že přesprejovala svou nádhernou zlatou motorku na černou, jinak by měl další otázky.
Zapraskala mu vysílačka. Odepnul ji od vesty a zmáčkl tlačítko. Po krátkém rozhovoru s jedním ze svých mužů, který našel velkou oblast plnou mlhy, vrátil vysílačku na místo. „Taky musím jít. Kde je tvoje motorka?“
„Jenom ulici odsud,“ ukázala opačným směrem, než byli jeho muži. „Na tu mlhu si dám pozor.“
„Ještě jedna věc.“
„Ano?“
„Proč tě hledá muž jménem Tzader Burke?“
Uh-oh. Její herecké schopnosti stály za pendrek, ale nenuceně pokrčila rameny a snažila se udržet klidný hlas. „Nevím. Odkud ho znáš?“
„Slyšel jsem o něm.“
Kolik přesně toho o něm slyšel? „Jak víš, že mě hledá?“
„Kontaktoval mě a chtěl vědět, jestli jsem tě viděl na nějakém z našich sledovacích zařízení.“
Jestli Tzader požádal o pomoc Isaka, pak si opravdu dělal starosti. Rozpoutalo by se peklo, kdyby Tribunál zjistil, že je s ním nebo s Quinnem v kontaktu. „Proč mě chtěl najít?“
„To neřekl. Chceš, aby tě našel?“
Mít Tzadera a Quinna po svém boku by si přála víc, než cokoliv, ale ne za cenu hněvu Tribunálu. „Ne.“
„Dobře.“
Poskočilo jí srdce z toho, jak rychle Isak souhlasil, že ji bude krýt, i když netušil, proč.
Zeptal se až přehnaně zvědavým tónem: „Jak se s ním znáš ty?“
Neměla ponětí, co mu Tzader řekl, a nemohla popřít, že ho zná.
Udělala krok vzad, aby poukázala, že odchází, a řekla: „Párkrát jsem na něj narazila v márnici. Není můj typ.“
To vyhladilo tu přísnou linku mezi jeho očima. „Nelíbí se mi, že tě pronásleduje. Až se příště uvidíme, budu vědět o Tzaderu Burkeovi všechno, co se dá, takže si s ním nebudeš muset znovu dělat starosti.“
Nemohla ho nechat, aby proti němu obrátil své děsivé zdroje. „To není nutný. Je to přítel, to je všechno.“
Isak přikývl a dovolil jí odejít bez dalších otázek. Přála si, aby to znamenalo, že její vysvětlení akceptoval a nebude čmuchat kolem Tzadera, jenže nebyla naivní.
Jestli se dostane z té kaše s Tribunálem, Isak se dočká té večeře, co mu dlužila.
