Obezřetně zvedl ruku a nechal pod ní Vasilije projít.
Vas k ní přistoupil. „Zlobíš se?“
Zúžila na něj oči. „Co tady děláš?“
Jullien se přesunul ke své sadě náčiní a začal si obalovat předloktí gelovou tkaninou. „Chodí sem po škole, abych mu pomohl s matikou.“
„A když jsme hotovi, Jullien mě učí o motorech a systémech.“ Vas se kouknul do rtů, když se na Julliena zamračil. „Ublížil jsem ti?“
„Ne, to je v pohodě. To se stává. Zapomněl jsem tě varovat před uvolněním tlaku v podobě páry. Nic tě nezasáhlo, že ne?“
„Ne. Jsem v pořádku.“
Její otec se zamračil. „Nech mě se na tu ruku podívat.“
„To je v pořádku, Gůr Tana. Jen trochu popálenin. Nejsou první. Doufám, že ani ne poslední. Jsem jen rád, že jsem Vase včas vytáhnul. Omlouvám se za svou nedbalost. Už ho na lodě nepustím.“
Vasovi se v očích objevily slzy. „Nemohu se vrátit?“
Jullienův pohled se náhle vyprázdnil. Vypadal podobně rozrušeně, ale nepromluvil.
Ushara zaváhala, když si uvědomila, že se ti dva museli v posledních pár týdnech sblížit. Jak podivné. Její syn byl tak plachý. Zřídkakdy se s někým kamarádil. Vlastně ani moc nemluvil.
Ani s ní.
„Otravuješ Julliena, m’tana?“ Poškádlila ho.
Pohlédl na Vase. „Neobtěžuje mě.“
„Jsi si jistý?“
Jullien přikývl. „Rozhodně. Práci mám hotovou včas. Dokonce i se zraněnou rukou.“
„A moje známky nikdy nebyly lepší. Můžeš se zeptat učitelů. Jullien je vážně chytrý, mami. Ukázal mi spoustu způsobů, kterými dokážu porozumět matematice. Nikdy jsem o nich neslyšel.“
Jullien se zasmál. „To tedy nevím. Většinou jsem sotva prolézal. Všichni učitelé mi ve škole tvrdili, že jsem hlupák.“
„Jo, ale vysvětluješ to o dost lépe než učitelé. Od tebe to skutečně chápu. V hodině nemám tušení, o čem tam mluví.“ Vas zvedl tablet a podal jí ho. „Podívej. Už jsem udělal domácí úkol.“
Vykulila oči. „To teda. Bylo mi to podivné.“
„A já sám. Jullien mi jen vysvětlil, co mám dělat. Pomohl mi to pochopit a zkontroloval mi odpovědi. Neudělal to za mě, protože říká, že bych se podváděním okrádal o vlastní budoucnost.“
Políbila ho na tvář. „Tak fajn. No, povím ti co. Proč nejdeš s pakou na něco k pití a nenecháš mi si s Jullienem promluvit, co?“
Vas se zamračil. „Nebudeš na něj křičet, že ne? Protože není jeho vina, že sem chodím. Řekl mi, že ti o tom mám povědět a mám se ujistit, že ti to nevadí.“
„Nejsem naštvaná, Vasi. Jen si s ním chci promluvit.“
„Prosím, nekřič na mého kamaráda, mami. Ne za něco, co jsem provedl já.“
„Vasi…“
„Tak pojď, tana. Dáme jim pár minut.“
Neochotně odešel s jeho dědečkem.
Jullien si povzdechl, když sledoval Vasilije odcházet a čekal na křik, o kterém si byl jistý, že bude následovat. „To je v pořádku, admirále. Budu ten zloun, co ho odtud vyžene, abyste vy nemusela. Chápu to. Jste jeho matka. Já jsem ten, na koho by měl být naštvaný. Ne vy.“
„Cože?“
„To jste chtěla říct, ne? Upozornit mě na to, abych se držel dál od vašeho dítěte, než ho svým temným srdcem zničím. Sheila mě už varovala, že to nevypadá dobře, ale když jsme vždy na veřejnosti, nenapadlo mě, že by ublížilo, když mu pomůžu s domácími úkoly během přestávek. Vím, co to znamená vyrůstat bez otce, bratra či jiného muže, se kterým by si v tomhle věku mohl promluvit, tak jsem se jen snažil být milý. Ale nebojte. Už to znovu neudělám. Na rozdíl ode mě má strejdy a dědečka, kteří ho milují. Budu se od vašeho dítěte držet dál. Bez problému.“
Potřásla hlavou, uzavřela vzdálenost mezi nimi a chytila jeho ruku do dlaní, aby si prohlédla zranění. Zašklebila se nad syrovou, napuchlou kůží, kterou měl spálenou z toho, jak zachránil jejího syna. Přesto na něj nezdvihl hlas. Místo toho byl trpělivý a laskavý.
Pečující.
Ochránářský.
To mu nikdy nebylo ukázáno.
„O tom jsem s tebou nechtěla mluvit.“
„Ne?“
„Ne. Chtěla jsem se zeptat na loď mé sestry. Víš, jak to, že je opravena?“
Rysy mu zrudly.
Vzhlédla k němu zpoza řas.
Odvrátil pohled.
„Julliene?“
Pokusil se jí vyškubnout, ale nedala se.
„Proč neodpovíš?“
Stále se odmítal setkat s jejím pohledem, když se zhluboka nadechl. „To bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat poté, co pro mě tví rodiče udělali. Dlužil jsem jim za jídlo, léky a lůžko.“
„Nedlužils mé sestře.“
„Já vím. Ale zaslechl jsem tvého otce mluvit o půjčce, když jsem byl u vás, takže jsem věděl, že ho to udrží v bezpečí.“
Pořád ho nemohla přimět, aby se na ni podíval. Bylo to otravné a zároveň sladké. „Kdy jsi na ní pracoval?“
„Během noci. Po práci. Ve svém volnu.“
Sečetla si hodiny, které na tom sám musel strávit. Musel pracovat až do svítání, aby to stihnul tak rychle, zvlášť s jeho zraněním. „A součástky? Jak si na ně získal hotovost?“
Pokusil se jí znovu vyškubnout.
„Julliene?“
Konečně se setkal s jejím pohledem. Oči měl prázdné, až na bolest, která se zdála být v jeho duši tak hluboko, že tam byla neustále. „Prodal jsem svůj prsten.“
Zděšeně na něj zírala. „Cože? Proč?“
Pokrčil rameny a znovu zrudnul. „Tvá sestra má rodinu, o kterou se musí starat. Já ne.“
„Ale ten prsten…“
„Nikdy nikomu nepřinesl nic dobrého. Věř mi. Sakra, ani nevím, proč jsem si ho nechával.“
„Admirále?“
Jullienovi se konečně podařilo se jí vyškubnout.
Ushara se otočila, když na ni Gunnar znovu zavolal.
„Potřebují vás na velitelství.“
„Už jdu.“
Jullien zmizel tak rychle, že si ani nevšimla, kam šel. Nikde ho neviděla. Jak se s takovou velikostí dokázal jen tak vypařit, to nikdy nepochopí. Byl šikovnější než kdejaký vrah Ligy.
Frustrovaně si zaklela pod nos. Neměla na výběr, musela se vrátit do kanceláře. Ale s každým krokem nad tím vším přemýšlela. Proč pomáhal těm, kteří jím tak opovrhovali?
Ale bohužel, to bylo to jediné, co znal. Na rozdíl od ní nikdy nikam nepatřil. Nikdo ho nepřijmul. Ani člověk, ani Andarioňan, byl někde mezi rasami. Odvržen, zesměšňován a nenáviděn oběma.
Z těch bulvárních plátků věděla, že nepřeháněl.
Princ Břicháč. Královská rotunda. Boubelatý Jullien…
Všichni by se podělali, kdyby ho teď viděli. Štíhlý a plný svalů. Dokonce i v obnošeném oblečení byl k nakousnuti a neodolatelný. Neexistovala žena, který by nepodřízla hrdlo vlastní matce za kus takového sladkého zadku, ať už měl ušlechtilou linii nebo ne.
Ale bohužel bulvár mu dal pokoj jen poté, co byl vyděděn. S jediným posledním výkřikem krutosti vydali články, které vychvalovaly vzestup jeho bratra a Jullienův pád z výšin.
Tahrs Jullien byl poslán do temnoty! Všichni chvalte Tahrse Nykyriana! Huráááá! Fotografie z Nykyrianovy korunovace byly vedle těch, kde Julliena zatýkaly. Přes ty bylo napsáno buď vyděděn nebo vyhozen. V horším případě dali X přes jeho obličej.
Nebylo divu, že prsten prodal. Když se za tím tak ohlédla, proč si ho vůbec nechával?
I kdyby žila tisíce let, nikdy nepochopí, jak ho mohli jeho rodiče jen tak odhodit a nezavolat, aby se ujistili, že je v pořádku. Alespoň jedinkrát. To je ani trošku nezajímalo, co se stalo s jejich vlastním synem? Zda je ještě naživu?
Nedávalo jí smysl, že se o něj nikdo z rodiny nezajímal. Vůbec.
A zcela jí to lámalo srdce.
***
Jullien vypustil unavený povzdech, když dokončil práci na malé nákladní lodi. Dvakrát překontroloval chladící kapalinu, aby se ujistil, že je dostatečně doplněna, než spustil poslední diagnostiku. A zatímco program testoval protokoly, otíral panely a leštil je.
Ale mysl se mu toulala. Myšlenky bloudily tam, kam věděl, že by neměly. Hlavně k dlouhým nohám jisté Fyrebloodky, která ho rozpalovala, i když by neměla.
Naštvaný za ty zrádné myšlenky uzamkl loď a odnesl řídící modul zpátky na základnu. Na rozdíl od ostatních dobrovolníků je majitelům osobně neodevzdával. Upřímně, nechtěl za své služby žádnou vděčnost ani uznání.
Proto to nedělal. Dělal to pro ty, kteří byli v nouzi, ne pro vlastní ego. Za pomoc druhým si nic nezasloužil. Jen se snažil vyvážit zločiny, které v minulosti spáchal.
Všechny ty špatnosti, které jeho rodina provedla celému vesmíru.
V tichosti vrátil modul do rekultivačního slotu a zmizel dřív, než ho někdo zahlédl. Poté si vybral z nástěnky další charitativní úkol a zmizel do stínů.
Kdyby tě babi teď viděla, zešílela by.
Odmítala jakoukoli charitu. Milosrdnost podle ní byla slabost. A soucit byl ještě větší hřích, který bylo třeba trestat.
Záleželo pouze na moci a disciplíně. Nezpochybnitelné autoritě.
Bylo lepší být obávaný než milovaný. A v tomto ohledu dosáhla nirvány – protože to byla nejobávanější žena, která se kdy narodila.
Nemohl by ji nenávidět víc, ani kdyby se snažil. A právě proto, když prchala z Andárie během nepokojů a ukryla se na stanici Porturnumu, s radostí podstrčil Parisovi její lokalitu a dovolil svým bratrancům dovést nepřátele jeho babičky přímo k ní. Díky tomu mohli tu smrtící děvku zadržet a k moci se dostala jeho matka dřív, než ji babička stihla zabít. To byl jediný způsob, jakým dokázal zajistit bezpečnost své matky.
Talyn Batur ho možná nenáviděl, ale on i s jeho matkou, Galene, a zbytkem jejich tajné organizace, by nikdy nedokázali Jullienovu babičku svrhnout a dostat jeho bratrance do vězení, kdyby jim Jullien tajně nepomohl.
Andarioňanská povstalecká organizace ani neměla tušení, že jejich klíčový informátor – Dagger Ixur – je ve skutečnosti Jullien eton Anatole. Mnoho citlivých informací, na které spoléhali ve svržení aristokracie, získal díky svým přístupovým kódům. Navíc sehrál klíčovou roli v rozptýlení své babičky, aby matka s tetou stihly uprchnout z Andarie dřív, než skutečný převrat začal. Babička by je raději zavraždila, než aby je viděla na trůně. Byl jediným důvodem, proč byla jeho teta s matkou stále naživu. Jediný důvod, proč babička jeho matku raději zdrogovala, než aby ji zabila jako zbytek rodiny.
Ale Tylie by raději zemřela, než aby ho pochválila. Riskoval vlastní život, aby je při útěku kryl a mohly se tak dostat na otcovo území dřív, než na Andarii propuklo peklo a začala vzpoura.
Místo toho, aby mu byly vděčné a uvědomily si, že pro ně nastavil krk, co udělaly?
Ten den na velvyslanectví, kdy poprvé potkaly jeho bratra, se mu vysmály.
Po všech těch zradách a bití, které utrpěl rukama své babičky a bratranců, ho nic nezasáhlo hlouběji jako krutá slova jeho matky.
Matka mu nejen že poranila srdce…
Ale rovnou mu ho vyrvala z hrudníku a narvala mu ho do úst.
„Vidělas ho, Tylie? Můj krásný Nykyrian je tím nejušlechtilejším ze všech mužů!“
„Vskutku. Je ctí naší krve. Na rozdíl od Julliena. Nikdy nepochopím, jak se mohli narodit společně.“
„Není Jullienova vina, že má duši Korilona. Oh, je mi z něj zle. Nemohu se na něj ani podívat bez strachu z toho, co provede. Přísahám, že z jeho chladných očí vidím Eadvarda. Kůže mi brní, kdykoli se ke mně přiblíží. Já jen… je tak nechutný!“
„A co já, sestro? To já musela trpět jeho nechutnou přítomnost po celé roky. Pokaždé, když otevře ústa, ho chci praštit. Nemáš ani tušení, s jakou radostí podepíšu jeho exil a konečně ho nechám vyhodit. Hlasuji, abychom ho vypustily na Onorii a nechali trestance, ať si s jeho tlustým, mrzutým zadkem užijí. Ne, že by chtěli. Museli bychom je podplatit milostí, aby se ho vůbec dotknuli.“
Matka se při návrhu jeho tety ve skutečnosti zasmála. „Nepokoušej mě, sestřičko…“
Jullien déle nezůstal, aby vyslechl jejich plány pro jeho budoucnost. Byl už dostatečně zděšený a ponížený.
Až do té chvíle nechtěl Akselovi pomoci s únosem Kiary, aby ji mohl využít jako pěšáka proti jeho bratrovi. Ale po těch brutálních slovech si uvědomil, že pokud to alespoň nezkusí, vyhodí ho z obou říší a bude bez domova. Nebude se o sebe schopen postarat – to vše díky jeho rodičům a srdečné péči jeho babičky.
Jasně, bylo to sobecké, ale v té době mu připadalo, že mu nedali jinou možnost. Všechno mu vzali a on toho měl dost. Nehodlal tam jen tak stát a skončit bez čehokoli.
Ne po tom všem, čím si kvůli nim prošel. Poslední věc, kterou chtěl sledovat, byl Nykyrian, který by si tam jen tak vtančil jako milovaný syn a nahradil ho v krutých, mrtvých srdcí jeho rodičů, kteří by ho odstrčili jako odpadky, za které ho i považovali.
Ale vlastně proč? Stejně se tak k němu už chovali.
Senát jeho otce se ten rok sešel brzy, aby za dědice Triosanů vybral jeho vzdáleného bratrance. A otec neprotestoval.
„Je to tak nejlepší, Julliene. Takhle nebude tvá loajalita dělena mezi dvě říše. Nebudeš z toho cítit žádný tlak, což bys emocionálně nezvládl. Věř mi. Jsem hluboce znepokojen tvou nezralostí a mrzutou povahou. Tím, jak při každém konfliktu ustupuješ místo toho, aby ses zapojil. Nejsi připraven na zodpovědnost, která je třeba k vládnutí. Pod tlakem ani neudržíš chladnou hlavu. Je to vážně v nejlepším zájmu tvém, Triosanů i Andarioňanů. Uvidíš. Nemluvě o tom, že nevíš dostatek o lidech ani jejich historii, abys mohl účině vést jejich impérium.“
Což zdaleka nebyla pravda. Jullien měl doktorát z komparativní politické vědy se zaměřením na historii Triosy a Trisy. Svou dizertační práci psal na téma srovnání pádu Justicalea Krutého se zhroucením Trisanské říše. Ne, že by se jeho otec někdy obtěžoval s ním strávit alespoň pět minut, aby to zjistil.
A Jullien nikdy neustupoval ani se nenechal vytáčet – už vůbec pod tlakem nevybuchoval. Šest let byl na té nejtěžší univerzitě ve všech devíti říších a soustředil se čistě na svůj výzkum. Do hloubky ovládal osm dialektů mrtvého jazyka a Caroneštiny, zároveň se při tom vyhýbal hysterickým záchvatům své babičky a pěti pokusům o jeho život – z čehož dva z nich byly téměř smrtící.
Mezitím se jeho lhostejný otec ani nemohl obtěžovat s tím, aby mu vzal telefon. Neměl ani tušení, že Jullien vystudoval s vyznamenáním na univerzitě severního Erisu, byl první z celé své třídy, což dokázal během roku, kdy ho rodiče jeho otce ze zášti vykázali z Triosy, protože si odmítal nechat vyrvat tesáky, aby je potěšil. Hned poté, co se mu vysmívali během jedné z formálních státních večeří za to, že je jeho Andarioňanské rysy „zostuzují“.
A jeho odměna za to, že přežil tak úžasné roky plné bolestivé snahy?
Žádná promoce s diplomem a přehlídkou jeho impozantních úspěchů.
Ne, pro tahrsa Julliena nic takového.
Měl zakázáno se ukázat na své promoci – ve skutečnosti celou událost pro tento rok byla zrušena královským dekretem, stejně jako všechny tituly, které se ten rok měly udělit. Všichni studenti byli jeho jménem vyhozeni za to, že porušili etické zásady, čímž se zajistilo, že ho navždy nenáviděli.
A pak Eriadne, v záchvatu vzteku, zničila veškeré jeho školní záznamy, jakmile si uvědomila, že má lidské obor. A co bylo horší? Popravila jeho vedoucího práce a celou doktorskou komisi za to, že se mu odvážili udělit diplom.
Takže veškerá tvrdá práce a roky studia byly zničeny v hrůzách jednoho epického záchvatu Eriadne. Nakonec byl násilně zadržen a uvězněn v jejích speciálních podzemních komnatách, které si vyhrazovala pro ty, které nejvíce nenáviděla. Drželi ho tam celý rok, včetně jeho dvacátých druhých narozenin.
Říct, že se odtamtud vynořil lehce „mrzutý“, se rovnalo tomu, jako kdyby supernova připomínala žárovku.
A pokud šlo o jeho samotářkost… ta vyplývala z jeho respektu k tomu, že byl Andarioňan a lidé kolem jeho otce byli jen lidé. Díky gravitačním rozdílům mezi Andarií a Triosou byl o tolik silnější, že se bál, že pokud se nějakého Triosana dotkne, nechtěně mu zlomí kosti jako párátko. S jeho vznětlivou povahou se to neodvážil riskovat v blízkosti otcovy rasy, takže se vyhýbal jakékoli situaci, ve které by mohl neúmyslně vybuchnout.
Dokonce i jako dítě byl vyšší než většina lidí a převažoval je o padesát kilo.
Jakmile bylo senátem rozhodnuto Jullianovo sesazení jakožto dědice, jeho otec ho nechal v linii. To proto tam za ten poslední rok tolikrát jezdil. Snažil se je přimět, aby si to rozmysleli, protože Merrell a Chrisen se ho snažili svrhnout na Andarii a bylo jen otázkou času, než uspějí.
Nebo ho zabijí.
Každým dnem se mu kolem krku utahovala oprátka víc a víc, až se téměř nebyl schopen nadechnout. A pak slyšel matku, se kterou strávil celé dětství a jen se ji snažil chránit, jak proti němu s tetou kuje pykle, aby ho s radostí předhodily vlkům…
A nechaly ho znásilnit…
Jullien chtěl jejich krev.
Byl jejím synem stejně jako Nykyrian.
Ani jeden z jeho rodičů se na něj nikdy nepodíval jinak, než jako na těžké zavazadlo. Nežádoucí povinnost.
Takže jo. Ruplo mu v hlavě.
Nešťastné bylo, že byl Nykyrian zachycen ve středu jeho zuřivosti, když se Jullien postavil svým rodičům a chtěl se jim pomstít z oprávněného hněvu a nenávisti.
To ho z celé té situace nejvíce pronásledovalo. Jeho bratr byl sám o sobě nevinný. Nykyrian proti Jullienovi nikdy nešel.
Až do večera v té restauraci, kdy Jullien spáchal ten nevyprovokovaný a neodpustitelný čin vůči Nykově ženě, kdy Akselovi dovolil, aby ji unesl.
Nyk si to nikdy nezasloužil. Ve chvilce zoufalé bolesti a vzteku Jullien překročil hranici, kterou přísahal, že nikdy nepřekročí. Stal se svou babičkou. Využil nevinnou ženu a svého bratra, aby se pomstil svým rodičům.
K tomuto dni se za to Jullien nenáviděl.
Jen si přál, aby svému bratrovi mohl říct, jak moc je mu to líto. A dát mu najevo, že to myslí upřímně. Ani neočekával odpuštění za své činy, jen mu dlužil ospravedlnění.
Alespoň byl šťastný.
Nyk měl život, který si zasloužil. Byl milován Triosany a Andarioňani. Zatímco Julliena nikdy nepřijali jako jednoho z nich, ani mu nedarovali špetku respektu, více než rádi přivítali jeho bratra jako jejich budoucího císaře. Nyk měl ženu, která ho zbožňovala. Krásnou dceru a dva syny. Jejich rodiče ho respektovali a poslouchali jeho názory.
Jednoho dne bude vládnout oběma říším.
Jullien mu přál vše nejlepší. Přál mu mír. Ale nejvíc ze všeho si přál, aby měl jeho bratr lásku a harmonii bez zrady, která sužovala jeho rodinu od chvíle, kdy si jejich vzdálený předek Anatole před tisíci lety nárokoval trůn, který patřil Haukům.
Legendy říkaly, že původní manželka Dancera Hauka z žárlivosti za to, že její manžel jen tak předal trůn, proklela celou Jullienovu rodinu, aby v jejich domě nikdy nebyl klid, dokud znovu nevrátí moc Haukům.
Částečně tomu věřil.
Ale nakonec chamtivost, zrada, žárlivost ani chtíč nepotřebovaly žádnou kletbu, aby je poháněly kupředu. Andarioňané rádi věřili tomu, že jsou to lidské rysy, ale on nebyl tak pošetilý. Narodil se z obou ras a dobře si uvědomoval, jak jsou si podobné. A přestože chtěli předstírat že ne, měli lidé i Andarioňané mnohem víc společného, než si připouštěli.
Obě rasy stály za prd a on nesnášel, že je jejich součástí.
V dalším životě se hodlal vrátit jako měňavka.
Nebo možná tkanička u bot.
Když se vrátil do hangáru, zastavil se, aby si prohlédl svůj další projekt. Stormbringer, ta, která přináší bouře.
Hmmm… zajímavé. Tavali byli velmi kreativní, pokud šlo o pojmenování jejich lodí.
„Hej, Daggere! Sem! Hned!“
Zamračil se nad Sheilininým ostrým příkazem.
Měřila asi sto osmdesát centimetrů, měla slušnou postavu a krátké černé vlasy s chladně modrýma očima. Nabručená a ostrá. Nikdy nikoho o nic neprosila. Vyštěkávala rozkazy, jako kdyby byla ředitelkou chovné stanice a všichni byli její poslušné feny. Nikdo jiný ji nebyl schopen vystát, ale po dětství s jeho vzteklou babičkou mu Sheila připadala jako koťátko bez zoubků. Nevadila mu. Nemohla jen tak někoho z rozmaru vykuchat ani mu setnout hlavu.
„Volala jste, má mu taro a mučitelko?“
Přejela po něm zadumaným pohledem. „Um… jo, můžeš mi na chvíli pomoct? Vím, že máš po směně. Ale právě dorazili a ten blbeček šel na oběd těšně před tím, než přistáli.“
„No, jelikož netuším, kdo je blbeček, velmi rád ho nebo jí zaskočím za předpokladu, že pro mě vybereš vhodnější označení. Preferuji ten-co-má-v-mozku-piliny. Můžeš to zkrátit na bezmozka.“
Ve skutečnosti se zasmála. „To je fuk. Musím se vrátit do služby. Umíš programovat Caroneské systémy a víš něco o hvězdných lodích třídy M?“
„Ano a ano.“
„Díky všem bohům! Zařiď, aby byli schopní vzlétnout a večeře je na mě.“
Jullien na ní kývnul, než zamířil do lodi. Sotva udělal dva kroky na palubu a už věděl, o jakou loď šlo a proč nefungovala.
Nešlo o plavidlo Tavali. Byla to caronská bitevní loď, kterou vzali v boji. V chodbě zůstaly pozůstatky po střelbě z blasterů.
A po stěnách i podlaze byla krev.
Jullien sebou při tom pohledu škubnul a doufal, že Tavali byli milosrdní a posádku zabili. Pokud by přežili a vrátili se na Caron do milujícího objetí poradce Cruela, Arturo by je pravděpodobně mučil, aby šli příkladem zbytku vojska. Byl to jeden z mála nových vůdců, vedle kterého Eriadne vypadala dobrotivě.
Ubozí bastardi.
Zahnal tu myšlenku a šel do břicha té šelmy, aby mohl přepsat bezpečnostní protokoly a kódy tak, aby s lodí mohli Tavali bez problémů létat.
Jullien zrovna začal s programováním, když zaslechl ostré kliknutí pojistky na blasteru. Okamžitě ztuhnul.
„Ale, ale. Jestli tohle není malý Jullien Anatole. A to jsem si myslel, že nejcennější dar bude dnes tahle loď. Tak buď hodný malý princ. Ustup a klekni si, abych tě mohl snadno a pomalu zabít a získal všechny ty peníze, které vypsali za tvou hlavu.“