co ostří a krev stvrdit má
Před skonem zrod, skon před zrodem zas
Poslední před první povstává
Coby Findabair vlastní krev
Ať povládnou královny Medb
Na šest set let a šestašedesát
Ni o nádech víc žádná nezíská
Až stvůra, která zjeví se,
oči zeleně zářivé,
jedinou k moci navrátí,
a ta povládne navěky.
—Proroctví Druida Cathbada
„Odpověz mi, nebo přijmi svou smrt,“ dožadovala se jakási žena.
Poznával hebkost jejího hlasu, ale ten výhružný podtón ne. Storm se vznášel v bezčasém zámotku poklidné temnoty. Nebýt toho znepokojujícího ultimáta, klidně by tu spokojeně zůstal napořád.
„Tohle je tvá poslední šance,“ štěkla na něj, její slova poháněl vztek. „Nikdy jsem tě nepovažovala za zbabělce, co utíká před bolestí, Storme. Hned se mnou začni mluvit, nebo se připrav na věčnost.“
Čas. Bolest. Smrt.
Do jeho rozkolísaného vědomí se vplížilo pochopení. Soustředil se na své tělo, nebo spíše na to, že žádné neměl. Podařilo se mu tento pocit všudypřítomné temnoty rozpoznat a došlo mu, že vězí kdesi mezi životem a smrtí. Už jednou byl v téhle situaci, před lety, jako náctiletý.
Nitky uvědomění se přimkly k sobě a začaly spřádat tapiserii, dokud se před ním nezformoval obraz ženy, která na něj mluvila. Kai.
Storm se donutil nadzvednout ztěžklá víčka a vyhledat ji pohledem. Jeho strážný duch seděl v tureckém sedu, byla obklopená svou oblíbenou loukou, na které se s ní setkával pokaždé. On sám seděl naproti ní ve stejné pozici. Okolo se rozprostíraly celé akry lučních květin, zlehounka se pohupovaly v jemném vánku, který vířil kolem a nesl s sebou vůni přírody. Nad hlavou zářilo slunce, zlatými paprsky zaplavovalo Kainu medovou pleť a uhlově černé vlasy spadající přes pas, jemně klouzající po hebkých šatech z jelenice. Někdy na sebe brala podobu scvrklé stařenky. On sám měl raději tuhle mladší Kaiu.
Stále se ještě probojovával skrz opar zmatenosti, ale nacházel útěchu v pohledu na deku jihozápadních domorodců, kterou měla místo šátku. Do ní vetkané barvy západu slunce mu připomínaly tu, co sám vlastnil.
Myšlenky mu narážely jedna do druhé, místy mu přihrály vzpomínku. Například na to, že tohle místo bylo vždy útočištěm, zde cítil se vítaný.
Tentokrát to tak nebylo.
Kai existovala pouze v tomto duchovním světě. Storm si nevzpomínal, že by si toto setkání vyžádal. Tohle nebylo normální. Něco se muselo stát jeho tělesné schránce.
Nebyl zde z vlastní vůle.
Založila si své jemné paže. V jejích velkých hnědých očích se zračila starost. „Dala jsem ti veškerý čas, co jsem mohla.“
Ačkoliv její slova zněla prostě, byla zatížena definitivností, která rozehnala poslední pozůstatky mlhy kolem jeho mysli. „Já umírám?“ zeptal se.
„Ano.“
„Ale stále mám na výběr?“
„To máš.“
„Dobře.“
„Snad,“ opravila se.
To už tak dobré nebylo. „Jak moc je mé tělo poničené?“
„Tvá lidská forma je téměř neobyvatelná. Bojovala jsem celé tři týdny, abych tvému duchu zabránila přejít na druhý břeh, ale — “
„Tři týdny? Jsem v kómatu?“
„Byl jsi, ale už ne.“
Zapátral ve své mysli, nahlížel do temných koutů, aby otevřel dveře k vlastní minulosti. Nikdo si nepřál zemřít, jenže on měl silné tušení, že má přímo povinnost zůstat naživu, jakkoliv divně to znělo. Proč? „Co se mi stalo?“
„Byl jsi napaden a smrtelně zraněn. Tvá duše vpadla do mé říše a naléhavě mě žádala, abych tě udržela naživu, křičela důvody, proč se musíš vrátit do světa lidí. Byl to boj až doposud plnit tvé přání.“
Před očima mu začaly probleskávat obrazy. Jeho tělo narážející do cihlové zdi. Tříštění kostí. Vnitřní orgány explodující z toho náporu.
Jenže ne v lidské podobě.
Byl právě černým jaguárem.
Zvláštní. V jaguára se odmítal proměňovat už mnoho let. Proč teď?
Objevil se další obraz. Zářivě zelené oči ženy, která přiváděla všechny jeho smysly k šílenství. Alterantka.
Evalle Kincaidová.
Využil svůj dar proměny na zvíře kvůli ní. Aby jí pomohl najít další Alteranty… než si pro ni Sen přišel… aby ji předvedl před Tribunál. Sen. Prostředník VIPERu.
Další záblesky. Sen popadající Evalle. Storm vrhající se na něj.
Sen útočící úderem kinetiky, prudký náraz do zdi.
Srdcervoucí poslední pohled na Evallinu zděšenou tvář. Jediný rychlý nápor emocí, co zachytil svým empatickým smyslem … Zoufalství. Trýzeň. Zavřel ji Tribunál navždy?
Musí ji najít.
Jedno po druhém.Nejdřív musí přežít.
Přikývl, aby dal Kai znát, že se začíná rozvzpomínat. „Kde je mé tělo?“
„Ukryté v bezpečí.“
„Jak jsi to dokázala?“ Nemyslel, že by strážný duch mohl v lidském světě hýbat s těly.
„Ukryla jsem tvé tělo před zraky ostatních, dokud nenajdu pomoc. Pak jsem zavolala ženu, které věříš. Přesunula jej na místo, kde mohla ošetřovat tvé rány. Udržovala tě naživu, ale nejsi zcela vyléčen a teď tvé tělo každou hodinu slábne.“
Evalle. Musela šílet z toho, v jakém je stavu, ale pokud se o něj starala, znamenalo to, že se od Tribunálu vrátila svobodná. Konečně něco pozitivního. „Ale stále si můžu zvolit zůstat naživu?“
„Můžeš si zvolit, že se vrátíš. Přežití bude záviset na tom, jestli tvůj dar měniče dokáže zdárně dokončit proces hojení. Pokud se rozhodneš vrátit, musíš to udělat hned.“
„Žádné pokud. Musím se vrátit.“ Zarazil se, aby přišel na to, proč přesně se bezpodmínečně musel vrátit. Aby splnil úkol — ne, závazek, který dal. „Jde... o něco ohledně Evalle, že?“
„Ano, zdálo se ti, že Ashaninská šamanka, která tě hledá, tě následovala do Atlanty a zamýšlí Evalle ublížit.“
Správně. Ta mrcha, co v Jižní Americe zabila jeho otce. Ve svých posledních snech viděl, jak Evalle ohrožuje.
Všechno se mu vrátilo a on znovu pocítil touhu po pomstě.
Nedovolí té šílené mrše, aby se Evalle dotkla. „Může ta šamanka najít skrýš mého těla?“
„Ne.“
Jeho obavy nahradila úleva. Když o něj Evalle pečovala, bude díky tomu v bezpečí, dokud se nevrátí. Starala se o něj tři týdny? Při představě, že je mu tak blízko, byl připravený do své tělesné schránky zpátky přímo skočit. Postrádal ji tak, jak myslel, že už nikdy žádnou ženu postrádat nebude.
Chybělo mu ji líbat. Sledovat vzplanutí jejích emocí.
Udělal by cokoliv, aby se mohl vrátit.
Jenže Kai řekla, že jeho tělo bylo téměř neobyvatelné.
„Proč jsem se během těch tří týdnů nevyléčil?“ zeptal se.
„V průběhu té doby jsi nebyl ani jedinkrát v lucidním snění, takže jsi nemohl čerpat ze svých sil, aby se tak stalo. Vzít tě do nemocnice —“
„— by pro mě bylo nebezpečné,“ dokončil za ni. Protože když nad svým tělem neměl kontrolu, mohl neustále měnit podobu mezi člověkem a jaguárem.
„Ano. Kdybys nezůstával na hranici překročení na druhou stranu tak dlouho, touto dobou už bys nabral vědomí a začal se hojit. Za těchto okolností udělala ta žena vše, co mohla. Musíš se vrátit do svého těla, jinak nepřežiješ.“
„Proč jsi mě zpátky nezavolala dřív?“
Naklonila hlavu a zamračila se. Objevily se mraky, zakryly slunce a překryly louku temnými stíny. Jasná známka toho, že ji rozčílil.
Nadzvedl ruku a pokornějším tónem pokračoval: „To neměla být urážka a rozhodně ani kritika. Jen jsem přemýšlel, proč jsem strávil tolik času mezi životem a smrtí, když mi to zní, jako že jsem se měl vrátit už před několika dny.“
Uvolnila se, ve zjevném pochopení jeho zmatenosti. Znovu vysvitlo slunce, než osvětlila: „Zapomněl jsi na nespočet našich rozhovorů v průběhu oněch týdnů. Pokaždé, když ses začal vytrácet, jsem prosila, křičela, vyhrožovala, cokoliv mě jen napadlo, ve snaze přivolat tě zpět, dál od té hranice. Tvůj duch každý den slábl a vzdaloval se mému vlivu. Pokud bys tentokrát neodpověděl… nebyla bych schopna dále bránit tvé duši v odloučení se od těla.“
Při vědomí, jak blízko byl ke ztrátě jakékoliv šance se vrátit, mu zamrzla krev v žilách. „Děkuji ti, že jsi za mě bojovala.“
Přikývla. „Vždy tu pro tebe budu.“
„Měl bych jít. Můžu se vrátit sám?“
„Tentokrát ne. Vyšlu tě tam, ale musíš se připravit na bolest.“
„Jsem připraven.“
„To doufám. A ať tvá trýzeň bude sebevíc velká, kroť svá slova. Byla nesmírně trpělivá.“
Ani bolest by ho nemohla přimět být na Evalle hrubý. Nedbal na to varování a zažertoval: „To už je co říct, když Evalle od přírody zrovna moc trpělivá není.“
„Evalle?“ Kai tázavě nadzvedla svá jemná černá obočí.
„Nekontaktovala jsi snad ji?“
„Žádal jsi mě, abych šla za ní, ale já ji nemohla najít.“
„Tak kdo tedy — “
V očích jí zableskl strach. „Musíš hned jít, Storme. Zastavuje se ti srdce.“
V dalších vteřinách se celá louka rozmazala na změť barev a jemu to připadalo, jako kdyby někdo spláchl celý svět.
Moc dobře poznal chvíli, kdy vstoupil do svého těla.
Agónie ho rvala na kusy.
Do hrudi ho nadpřirozenou silou udeřila čísi pěst. Někdo na něj křičel. Proklínal ho. Kůži mu spalovala horkost. Nervy jako by mu přímo vzplály obnoveným životem, každou buňku zaplavila bolest. Po tváři mu stékal pot.
Srdce vyslalo úder. A znovu. Ten zvuk se mu ozvěnou rozléhal v uších každou tu bolestivou chvíli, kdy ten pošramocený orgán pumpoval krev do těla.
Chytil se za hruď, snažil se nadechnout. Příšerná bolest mu stravovala vnitřnosti. Prohnul se do oblouku, zkroutil se do klubka plného utrpení. Svaly na hrudi mu sevřela další křeč a z jeho vyschlého krku se vydral hrdelní sten.
Opravdu se chtěl vrátit k tomuhle? Každičký nerv v jeho těle řval bolestí.
Konečně se nesnesitelná bolest v hrudi pomalu utlumila a jen mučivě pulzovala, díky čemuž se dokázal roztřeseně nadechnout a uvědomit si, že blízko sebe někoho slyší.
Jemný hlas zaříkával slovy, která nedávala smysl.
O neskutečně dlouhou chvíli později se zhroutil zpět do měkké postele a ruce mu sklouzly podél boků. Olízl si suché rty a pokusil se polknout, ale nedokázal vytvořit ani kapku slin.
Když otevřel oči, zjistil odpověď na svou otázku.
Žena stojící vedle něj rozhodně nebyla Evalle Kincaidová.
Adrianna Lafontaine měla ruce natažené nad jeho hrudí, dlaně vzhůru, oči zavřené.
Z jejích růžových rtů slova přímo tančila. Byla vysoká jen něco málo přes metr a půl, měla hedvábné blond vlasy a její drobná postava oplývala pevnými tvary. Kamkoliv přišla, všichni se za ní otáčeli.
Z jejích růžových rtů slova přímo tančila. Byla vysoká jen něco málo přes metr a půl, měla hedvábné blond vlasy a její drobná postava oplývala pevnými tvary. Kamkoliv přišla, všichni se za ní otáčeli.
Jenže nebyla Evalle.
Zakusil vlnu zklamání téměř stejně zdrcující, jako bolest trýznící jeho tělo. Kai říkala, že našla někoho, komu věřil. To bylo pořádně přehnané tvrzení, ale musel uznat, že díky této čarodějnici byl v tuhle chvíli naživu a v bezpečí.
Když Adrianna dokončila zaříkávání, otevřela oči a shlédla k němu. „Rozhodl ses vrátit?“
Zaskřehotal něco, co mělo být ano.
Přesunula se kousek vlevo a vrátila se s lahví vody. Nadzvedla mu hlavu a nechala do jeho úst dopadnout pár kapek, než ho znovu položila. „Zkusila jsem všechno, co jsem mohla, ale dosáhla jsem svého limitu, Storme.“
„Já vím.“ Pokusil se zadívat za ni, aby zjistil, kde se nachází, jenže jediné světlo v chladné, temné místnosti vydávala lampa kousek od jeho hlavy a bylo dost mdlé. Povedlo se mu ze sebe dostat: „Kde to jsem?“
„V podzemním prostoru u Decaturu. Přesvědčila jsem někoho, aby mi to tu nabídl, a pak na to zapomněl hned, jak tě dostanu dovnitř.“
Tím myslela, že použila kouzlo nebo jinou svou schopnost.
Během několika dalších nádechů zavřel oči a pátral ve svém nitru po síle svého jaguára. Ulevilo se mu, když ucítil, jak se zvíře uvnitř něj probralo k životu. Se soustředěným úsilím přiměl tu energii, aby se začala šířit jeho hrudí a údy, cukl sebou pokaždé, když narazila na poškození. Neměl ponětí, jak dlouho tam ležel a plně se věnoval svému hojení, než si táhle povzdechl a přestal, aby si odpočinul.
Se zamrkáním otevřel oči a rozhlédl se. „Adrianno?“
Přešla k němu a znovu mu dala trochu napít. Právě v tu chvíli postřehl, jak její džíny a mikina vypadají neupraveně. Tohle rozhodně nebyl její obvyklý vzhled podle módy.
„Děkuju ti, za všechno,“ vydechl Storm.
„Není zač.“
Čarodějnice z rodu Sterlingů jen vzácně dělaly něco, za co by nechtěly nějakou kompenzaci. Dlužil jí, a on své dluhy platil. „Tu laskavost ti oplatím, až to budeš potřebovat.“
„Já vím.“ Adrianna nikdy neměla problém se sebedůvěrou.
„Kdo ví, že jsem tady?“
„Neřekla jsem to nikomu. Vytušila jsem, že bys nechtěl, aby někdo věděl, kde jsi. Pochybuju totiž, že by tvá strážkyně vyhledala právě Sterlingskou čarodějnici, kdyby měla na výběr.“
Adrianna ten logický závěr vyslovila bez sebemenšího náznaku uraženosti v hlase, jen konstatovala fakta. Duše světla, jako byla Kai, obyčejně nespolupracovaly s čarodějnicemi zabývajícími se černou magií. Jedna otázka ho stále pálila. „Víš, co se stalo u Evallina stání před Tribunálem?“
„Hned další den ji propustili.“
Z jeho bolavých plic unikl úlevný výdech. Takže byla volná. „Ví, že jsem naživu, že jo?“
„Pochybuju.“
„Tys jí to neřekla?“
„Vzala jsem si volno. Tři týdny jsem byla tady u tebe.“
Storm si dlaní překryl čelo. „Mělas jí to říct. Musí si dělat starosti.“
„Něco si ujasněme!“ Adrianna položila dlaň na postel a naklonila se blíž, její uhrančivé modré oči potemněly tichým varováním. „Když přijde na tebe, Evalle, VIPER, nebo cokoliv jiného, jsem jako Švýcarsko. Mám vlastní problémy, které jsem odložila, abych si mohla hrát na sestřičku. Tvůj milostný život je to poslední, o co bych se starala. Rozumíme si?“
Kaino varování, aby svá slova krotil, mu zabránilo na ni zavrčet. Nechápal, co by bylo tak těžkého na tom Evalle prostě zavolat a uklidnit ji, ale nehodlal si tu frustraci vybít na ní. „Chápu. Cením si toho, co jsi udělala —“
„Tím jsem si jistá. A chci, aby sis to pamatoval, až si to u tebe budu chtít vybrat.“
Mohla by být jen tak chladně vypočítavá, jako právě zněla, když strávila celé tři týdny staráním se o něj?
Jeho empatický smysl se prudce probral k životu a rozpoznal odhodlanost válečného stratéga. Měla nějaký cíl — takový, který byl pro ni stejně důležitý, jako pro něj ochrana Evalle před jihoamerickou šamankou. Byl si tím jist.
Při vzpomínce na Evalle se musel zeptat: „Mohla bys ji pro mě zkontaktovat?“
„Nemám mobil a rozhodně nemíním tu Alterantku nahánět.“
„Ani abys jí jen dala vědět, že žiju?“
„Už jsem říkala, do tohoto se nenechám zatáhnout. Navíc nijak netoužím být tou, kdo jí bude vysvětlovat, proč jsem zrovna já jediná, která ví, jak ti je, nebo kde jsi skoro celý měsíc byl.“ Ironicky se uchechtla. „S tím přeju hodně štěstí.“
„Evalle to pochopí.“
„Pokud tomu opravdu věříš, nejsi tak bystrý, jak jsi mě přiměl věřit.“
Na tom vlastně něco bylo. Evalle vážně reagovala výbušně, když šlo o Adriannu. To bylo opravdu směšné, protože neměla nejmenší důvod žárlit. Moudrý muž by však raději pomlčel o tom, že tu s ním Adrianna celou dobu byla. To by mohlo zafungovat, nebýt jeho schopnosti rozpoznat lež, která měla svou stinnou stránku — zakusil strašnou bolest, kdykoliv lhal on.
O čemž Evalle moc dobře věděla.
Na uvažování o tomhle byl teď příliš vyčerpaný. Potřeboval se soustředit na rychlé hojení a nabrání sil, aby mohl vstát z postele. V tuto chvíli by mu dělalo problém zvednout úplně sám i tu láhev s vodou. „Za pár dnů ji najdu. Co je vlastně za den?“
„Poslední čtvrtek v září. Myslíš, že se plně zotavíš tak rychle?“
Ne, ale to mu nezabrání zatnout zuby dost na to, aby mohl sednout za volant svého SUV a vyrazit ji hledat. „Nějak to zvládnu.“
„Z toho, co jsem slyšela, není Evalle jediná žena čekající, až jí zavoláš, Casanovo.“
„Co tím myslíš?“
„Prý se tu potuluje žena se španělským přízvukem a ptá se po tobě.“
„Co to — kdes tohle slyšela?“ Nikomu, kromě Evalle o Ashaninské šamance neřekl, ale ona by to nikdy nevyzradila dál.
„Od Nočního slídila. Slyšela jsem o ní, když jsem pro VIPER sbírala informace, týden před tvým zraněním.“
„Směnila jsi s ním za informace o ní?“ zeptal se. Noční slídilové, staří ghúlové, mohli na deset minut převzít lidskou formu, pokud si potřásli rukou s někým oplývajícím mocí.
„Ne. Snažili se uzavřít druhou dohodu a vyměnit informace o ženě se schopnostmi, pocházející z Jižní Ameriky, která se zajímá o měniče schopného proměny na jaguára.“ Adrianna se odmlčela a zpříma se na něj zadívala. „Nebyla jsem si vědomá žádných měničů… tehdy.“
To, že o jeho jaguáří podobě věděla Adrianna, nebyl problém, ale před Senem tu skutečnost skrýval.
To Sen ho přivedl k VIPERu, agentuře chránící lidi před nadpřirozenými hrozbami. Oficiálně jako stopaře, ale jeho pravým úmyslem bylo, aby Storm přistihl Evalle při lži a mohla být vykopnutá z týmu nebo zavřená do vězení. Storm se jí namísto toho rozhodl pomoci.
Teď zbývala otázka, jestli Sen věděl, že ten černý jaguár, kterým mrštil o zeď, byl právě on. Měl v úmyslu mě zabít? Do popředí se prodrala horší obava.
Kdyby se Sen o té šamance dozvěděl, naskytla by se mu dokonale anonymní možnost, jak se Evalle navždy zbavit. Stačilo by mu jen navést tu mrchu jejím směrem.
A nikdo, dokonce ani Tribunál, by nemohl dokázat, že Sen úmyslně zorganizoval smrt nevinné ženy.