Ushara sama sobě slíbila, že se nebude chovat jako nějaká zamilovaná puběrťačka, která spatřila svůj idol. Nakonec byla přece víceadmirál nejstaršího národu pirátů Tavali. Pravá ruka nejmocnějšího velitele, jakého kdy měli. A i když byla mladá, byla stejně zahořklá jako ty nejstarší z nich. Moudrá a silná.
Vyzrálá.
Patřila mezi nejlepší z Trajenových pilotů. Byla velitel, kterému důvěřoval víc než všem ostatním. Nehodlala Julliena kontrolovat jen z poblázněnosti. Rozhodně ne. Byla mu jen vděčná za to, co udělal pro Vasilije. Chtěla se ujistit, že mu jeho nová práce vyhovuje.
Byla to přece její povinnost víceadmirála – zajistit, aby každý nový člen na jejich stanici fungoval v jejich společnosti. Buď se mohli začlenit a nebo byli vyhozeni.
Samozřejmě, že obvykle neprokazovala tak osobní službu, ale Jullien zachránil život jejímu synovi… dlužila mu.
Jo, věděla, že nalhává sama sobě a ospravedlňuje si důvody, proč ho hledala, i když by neměla.
Bez ohledu na to, jak moc to popírala, ji to k němu přitahovalo. Věděla, že je to hloupé. Ale bylo na něm něco, co ji drželo a nepustilo. Něco, co se dotknulo jejího srdce způsobem, jakým se k němu nikdy nikdo nedostal.
Ani její manžel.
Přesto na sebe byla hrdá. Vydržela téměř dva dny, aniž by ho špehovala či otravovala doma. Ale po dvou dnech se chtěla ujistit, že nic nepotřeboval.
Snažila se vypadat nenápadně, když mířila do přístavu. Dělala, že kontroluje lodě a náklady, což bylo technicky v rámci parametrů její práce.
Tak trochu.
Prohlížela si pozemní posádku a hledala mezi nimi výjimečně vysokého muže s černými vlasy, širokými rameny, smrtícím dravčím krokem a s kousavým, sebevražedným humorem.
Pocítila zklamání, když ho hned nespatřila.
Kde mohl být? Těžko by ho přehlídla, i v tak velkém davu. No tak, temní andarioňané měli tendenci vyčuhovat mezi jejím Fyreblood rasou. Zvlášť ti, co se pohybovali vznešeně a drsně zároveň.
„Ahoj zlato.“
Zastavila se, když se vedle ní objevil její bratr Davel a políbil ji na tvář. Lehce ho objala. „Ahoj. Zrovna si dorazil?“
Její bratr, oblečený celý do černé barvy, přikývl. Měl přes sto osmdesát centimetrů a obrovskou vrstvu svalů. Dle jejího názoru to až přeháněl. Měl krátké blond vlasy a stříbřitě bílé oči, které byly stejné jako ty její. Jelikož to byl starší bratr, byl vždy přehnaně ochranitelský a strkal nos kam neměl – až do takového extrému, že se po smrti jejího manžela pokusil stát Vasiliho otcem. Dával jí spoustu nechtěných rad a měl plno názorů ohledně toho, jak by měla vychovávat svého syna. S tím ona ani její syn nebyli spokojeni. S takovým chováním byla jen otázka času, než někdo z nich – ona či Vas – uzavřou s Ligou smlouvu na jeho život.
Přesto ho milovala a věděla, že to myslí dobře. Jen by si přála, aby se snažil k terapii dohnat pouze svou rodinu a nechal jejího syna i s ní, aby to podělali sami za sebe.
„Kde máš zbytek posádky?“ Zeptala se a rozhlédla se kolem.
„Už vyrazili domů. Zahlédl jsem tě, tak jsem se chtěl ujistit, že je vše v pořádku. Paka mi řekl, co se stalo Vasovi. Jak ho vůbec otrokáři dostali?“
„Dovolila jsem mu, aby letěl s malou skupinou přátel do Paraf Runu.“ Zamračila se na něj, když ji naplnila zuřivost z katastrofy, které se jen tak tak vyhnula. „Kvůli tvé ženě.“
Zbledl. „Mé ženě?“
S rukama na bocích přikývla, zatímco ji pohlcoval vztek. „Ano! Tvrdila mi, že přeháním a jsem směšná. Že musím svému dítěti dát svobodu a povolit své smrtící sevření, než zničím jeho smysl pro samostatnost a bude se bát udělat kamkoli krok. A co se stane ve chvíli, kdy povolím? Otrokáři spatří jeho krásný obličej a čapnou ho v ulici. Díky vám oběma za vaše odborné rady ohledně rodičovství. Oba jste skvělí. Fakt to oceňuji.“
Zaklel si pod vousy. „Je ze mě vdovec?“
„Zatím ne. Můžeš poděkovat své matce a také tomu, že je tvá žena těhotná a já nechtěla na svém svědomí mít duši nevinného nenarozeného dítěte. Ale pokud se příště bude Fara plést do mých věcí…“
„Víš, že by Vasilije nikdy úmyslně neohrozila.“
Zvedla ruku, aby ho utnula. „To je mi fuk. Ať se mi neplete do věcí. A ty taky ne. Do toho, jak vychovávám svého syna, vám nic není, zvlášť po tomhle.“
Musel si uvědomit, jak blízko stojí smrti, protože ustoupil. „Fajn. Promluvím s ní. I když jsem si jistý, že už si to udělala.“
„Ano, udělala. A ano, teď se mě bojí.“
Přikývl. „To je mi jasné. Musím jí koupit paruku?“
Ushara si odfrkla. „Nepokoušej mě, Daveli. Pořád jsem nepřekousla, co se stalo. Málem jsem o něj přišla a ten kluk je to jediné, co na světě mám. Už jsem pohřbila manžela. Nepohřbími syna.“
Vystřízlivěl. „Já vím. Všemi to otřáslo a dobře víš, že bych raději zemřel, než abych dovolil, že se mé krvi něco stane.“ Zamračil se a rozhlédl se po přístavu. „Co tady vlastně hledáš?“
Jakmile promluvil, zachytila pohledem muže, kterého hledala. Snažila se však neprozradit své úmysly, když pokrčila rameny. „Nic. Jen jdu kolem. Proč nepokračuješ a nejdeš pozdravit svou rodinu? Vím, že ti děti chyběly. Potřebují vědět, že je jejich paka doma.“
„Lžeš, ale nevadí. Poznám, když mě nechceš kolem.“ Políbil ji na tvář a vyrazil.
Věděla, že by její rodina nesouhlasila s tím, že se baví s Ixurianem. Ushara počkala, až zmizí z dohledu, než zamířila k Jullienovi, který právě opravoval hydraulický systém přepravní lodi. Přesto, jak se k němu blížila, všimla si, že se nepohybuje s jeho obvyklou ladností. Jeho pohyby byly pomalé a namáhavé. Medotické.
Teprve když se při jejím příchodu obrátil a přikrčil, jako by se připravoval k boji, pochopila proč.
„Ó můj bože!“ Zalapala po dechu. Jednu stranu tváře měl příšerně oteklou z nějaké rvačky. Sotva dokázal otevřít levé oko a rty měl rozseknuté a krvavé. „Co se ti stalo? Srazil ses s nákladní lodí?“ Vydechla a popošla vpřed, aby se ho mohla dotknout a prohlédnout jeho zranění.
Uskočil z jejího dosahu a rozhlédl se, než se dal zase do práce. „Co mohu říci, mu tara? Najdu přátele kamkoliv přijdu.“ Když se sklonil, aby si vzal klíč, vyjela mu košile a odhalila podlitiny podél páteře.
Vyděšeně ji chytila a odtáhla od jeho kůže, aby odhalila tu pravou noční můru. Drazí bohové, viděla obrysy pat a špiček. „Co to má znamenat?“
Chytil svou košili a vyškubnul jí ji z rukou. „Jsem přesvědčen, že správný termín je otloukánek.“
„Julliene… ohlásils to na vedení?“
„Proč? Poprvé v životě na mě někdo myslel natolik, že si na mou počest připravil uvítací párty. Jsem docela zaskočen, do jaké dálky kvůli tomu zašli.“
„Nejsi vtipný.“ Vytáhla svůj komunikátor. „Chci jména a popis každého, na koho si dokážeš vzpomenout.“
Se stoickými rysy komunikátor odstrčil. „Nic si nepamatuji, admirále. A teď, pokud mě omluvíte, mám práci.“
Z jeho příkrého tónu ji zabolelo srdce. Když nad tím tak přemýšlela, choval se zvláštně. Tohle nebylo jeho obvyklé okouzlující já. Byl klidný a chladný. Dokonce se ani nesetkal s jejím pohledem.
„Co je to s tebou?“
„Nic, mu tara. Mám jen spoustu práce a vážně ji musím udělat.“
Srdce se jí zaseklo, když konečně pochopila, k čemu došlo. „Zmlátili tě za to, že si se mnou snídal, že jo?“
Povzdechl si, ale stále se nesetkal s jejím pohledem. „Jen mě poučili o zvycích Tavali, jejich hodnostech a o tom, kam zapadám ve vaší společnosti.“
„A tobě nevadí, co ti udělali? Necháš je jen tak utéct, aniž by byli potrestáni?“
Pokrčil rameny. „A proč by ne? Je známo, že jsem sám používal podobné taktiky, abych ostatním dal lekci. A i když mám spoustu bezcenných vlastností, admirále, nejsem pokrytec. A velmi věřím v karmu. Došlo mi, že jsem si to zasloužil. Každopádně, vidím díky tomu velmi jasně. Rozhodně je to něco, na co jen tak nezapomenu.“
„Hej!“
Ushara se otočila při zvuku ostrého, rozzlobeného křiknutí, jen aby objevila jednoho ze svých starších bratránků. Mířil k nim z druhé strany přístavu. Z místa, kde stála, ji nemohl vidět, ale ona na něj měla jasný výhled.
Istaf naštvaně vykročil k Jullienovi. S jeho obrovskou postavou a svalnatým tělem vždy děsil všechny kolem sebe. Většina mu utíkala z cesty jako myši před hladovou kočkou.
Jullien však odvážně stál a při jeho příchodu sebou ani neškubnul. V klidu si otřel ruce a čelil mu s podrážděným a vyzývavým úšklebkem, který byl stejně tak obdivuhodný jako hloupý.
„To ty seš ten, co zmlátil mého brášku?“
A i když před ní Jullien uhýbal pohledem, Istafa s ním doslova probodl. „To závisí. Je tvůj bratr ta fena, která napadla neozbrojeného civilistu ve smečce jako nějaký pes se vzteklinou?“
Istaf zuřivě zavrčel a udělal krok vpřed.
A stejně tak Jullien.
Ushara se postavila mezi ně. „Whoa! Co to má být? Istafe, vysvětli mi to. Hned!“
„Zmlátil Siliga do kuličky. Je v nemocnici. Jsem tady, aby za to zaplatil.“
Padla ji čelist, když se obrátila k Jullienovi. „To Silig tě napadl?“
Jullien se rozhlédl kolem.
Přistoupila k Istafovi. „Silig ho napadl?“
„To nemyslíš vážně, že tu budeš bránit nějaký kus hovna místo své rodiny, že ne?“
„Když jde o někoho, kdo zachránil život mého jediného syna a vrátil mi ho v pořádku, tak ano. Chceš mi říct, že má vlastní krev se odvážila ublížit muži, kterého jsem sem z vděčnosti za to, že zachránil mého syna, přivedla? Muže, kterému Trajen přislíbil pohostinnost?“
Istaf zbledl. „Cože?“
„Jo, tohle sis už nezjistil, co?“
„Co se to tu děje?“ Zeptal se Davel, který musel zahlédnout Istafův zuřivý příchod a vrátil se, aby se ujistil, že je vše v pořádku.
Ushara ukázala na svého bratrance. „Tenhle idiot se chystal zmlátit muže, kterému jsem zde nabídla útočiště a který zachránil Vasilije.“ Obrátila se na Julliena. „A podívej se, co mu ti imbecilové udělali!“
Davel do Istafa strčil. „Co to sakra znamená, chlape? Co je s tebou špatně?“
„Netušil jsem to. Navíc jsem se snažil ochránit tvou sestru. Silig říkal, že ji Lev viděl s nějakým zelenáčem, který potřeboval usadit. Jak jsem měl tušit, že jde o stejného zelenáče, který zachránil Vasilije?“
Ushara znechuceně nakrčila rty. „Jako kdybych potřebovala chránit. Vážně? Vypadám snad jako tvá žena? Pro tvou informaci, mám dva blastery a licenci k jejich použití. K čertu s tebou, kyzi!“
„Ano,“ souhlasil Davel. „Pokud zavzpomínáš, tak poslední chlap, který se pokusil vynutit si tanec s mou sestřičkou, stále čeká na chirurgické zákroky, aby mu dostali varlata z nozder.“
Protočila oči v sloup nad bratrovým přeháněním. „Nejsem tak hrozná.“
„Ne? Jdi se zeptat toho chlápka, který po třech letech stále nemá sestoupené koule. Slibuji ti, že s tebou rozhodně nebude souhlasit. Ta operace není žádná sranda.“
Ushara nebyla pobavena. „Stále tvrdím, že se do těch koulí praštil sám.“
„Žádný muž by si tohle sám neudělal. Věř mi.“
„Nemůžeš to vědět,“ odfrkla si. „Nebyls tam.“
„Jo, ale bojoval jsem s tebou dost na to, abych věděl, kdo koho praštil, kam a jak silně. Vlastně mé koule mi instinktivně zalézají zpátky do těla, kdykoli se přiblížíš. A to jde jen o špatné vzpomínky z dětství.“
„Hej, kam jdeš?“ Istaf kývnul směrem k Jullienovi, který pomalu couval ke kanceláři.
Jullien zamrkal, když se na něj všichni tři obrátili. „Ten rozhovor mi byl poněkud nepříjemný. Proto mě napadlo, že bude nejlepší, když své koule odklidím z dosahu.“
Davel se zasmál. „Chytrý to muž. Už teď se mi líbí.“ Když si prohlédl škody na Jullienově tváři, zvážněl. V čelisti mu začalo škubat, když se obrátil na bratrance. „To ty si mu to udělal?“
„Ne. Silig s jeho posádkou. Ale…“ Istaf zvednul ruku, aby Davela zarazil, když se chystal promluvit. „Měl bys vidět, co udělal tenhle bastard jim. Všechny je ztřískal na hromádku. Upřímně jsem čekal, že najdu někoho dvakrát tak velkého.“
Jullien odhodil klíč do krabice s nářadím u jeho nohou. „Já, já a Gondarionský pavouk. Nejde nás snadno zabít.“
„Tak proč si na něj šel sám,“ zeptal se Davel Istafa.
„No, nejprve jsem se nechystal být sám, ale pak jsem ho uviděl. Došlo mi, že je můj bratr idiot.“
Nad tím Jullien povytáhl obočí. „V tom případě dlužíš admirálovi Altaan vděčnost. Právě tě zachránila před pořádnou bolestí a operací, při které by ti museli dostat z těla klíč. Ani nechtěj vědět, kam jsem ho měl v plánu strčit.“
Istaf ztuhnul. „Nevypadáš moc hrozivě, chlapče.“
„Já, ale já chodím a pracuji, zatímco se tvůj bratr válí v nemocnici.“ Jullien zatočil dalším klíčem v ruce, než ho také odložil.
Istaf udělal krok vpřed, ale Davel ho chytil a přinutil ho couvnout. „Dost. Ty,“ řekl bratranci. „Jdi domů.“
Istaf nespokojeně zavrčel na Julliena, než poslechl.
Jullien se vrátil k práci.
Ushara ho chytila za ruku, když se natáhl po tabletu. „Musíš k doktoru.“
„Jsem v pohodě,“ řekl, aniž by vzhlédl.
Chytila mu bradu do dlaní a přinutila ho, aby na ni pohlédl.
Jullien se nebyl schopen nadechnout, když zíral do hřejivého zájmu v jejích bledých očích. Cítil na pokožce teplo z její ruky.
„Prosím?“
Užíval si to jediné slovo, než promluvil pravdu. „Nemohu si dovolit nebýt v práci. Musím platit nájem. Navíc už jsem přežil horší bití. Věř mi. Není to zas tak zlé.“
Sjela tou upravenou rukou k jeho zhmožděné. Ten kontrast byl překvapující. Ne jen to, jak byla bledá ve srovnání s jeho kůží, ale i to, jak měla jemné kosti. „Půjdu, pokud uděláš jednu věc.“
„Jakou?“
„Sundej si košili. Pokud bude Davel souhlasit, že nepotřebuješ doktora, nechám tě být.“
Její bratr začal protestovat: „Jak jsem se do toho připletl?“
„Jsi otrava, který miluje boj. Přežils už dostatek bití a zlomených žeber, že věřím, že poznáš, zda je Jullien schopen práce. Navíc dle výrazu ve tvé tváři poznám, jak špatná má zranění, protože tě dobře znám.“
Jullien zatnul zuby. „A pokud odmítnu?“
„Vyřadím tě z práce a pošlu tě na ošetřovnu.“
Jullien na ni zavrčel, než odhodil zbylé nástroje a připravil se na bolest, která ho při sundáni košile čekala. Ne, že by ji musel sundat. Nadzvedl ji jen k podpaží, než její bratr zaklel.
„Jak v takovém stavu sakra dokážeš stát?“
Ušhara se ušklíbla. „Je to zlé, že?“
Davel přikývl. „Jo, hodně zlé. K čertu! Jestli si vážně přežil horší, nechci vědět jak. Sakra, nechci ani vědět proč.“
Jullien pustil lem košile a škubnul sebou z pronikavé bolesti v břiše. Ztuhle vydechl. Na okamžik se obával, že omdlí.
Ushara na něj pohlédla. „Tak a dost. Jdeš se mnou.“
Jullien zavrtěl hlavou, aby si vyčistil zrak. Začal se potit. „Mu tara-“
„Nechci slyšet žádný protest. Nenechám tě trpět. Tak se nechováme.“
„Chceš radu, drey? Nehádej se. Vyhraje díky své naprosté tvrdohlavosti či zlomyslnosti. Vzpomínáš na tu diskusi ohledně varlat?“
Jullien si odfrkl. „Tak fajn.“ Když se chystal jít očistit nástroje, bratr ho odtáhl.
„To stačí. Vážně by sis měl dát pozor, než si propíchneš plíci. Upřímně? Netuším, jak si to ještě neudělal.“
Měl pravdu. Byl zázrak, že si nezpůsobil nějakou závažnou vnitřní škodu. Ale nakonec, nebylo to jeho první zlé zbití. Už dávno se naučil jak se má se zraněním hýbat a nezhoršit je.
Vděčný Davelovi za jeho laskavost na něj Jullien kývnul. „Pakti, drey.“
„Bez problému.“
Ushara zvednula ze země jeho kabát a k jeho naprostému šoku ho chytila za ruku. Celou minutu se nebyl schopen nadechnout, jak ho hladilo teplo její kůže. „Nemohu uvěřit, že jsi takhle šel do práce. Na cos myslel?“
„Že když to nedokážu, nedostanu zaplaceno. A co hůř? Budu propuštěn. A nebo něco mezi… zabit.“
„Nejsi vtipný.“
Když zamířila k ošetřovně, zastavil ji. „Tam nemohu jít.“
„Proč ne?“
Jullien byl z té otázky překvapen. „Vidělas odměnu na mou hlavu. Nehodlám vložit svůj život do rukou neznámého lékaře, který vloží mou DNA do systému a najde můj zatykač. Raději do rána zemřu na své rány, než abych nakrmil nějakou krysu, která mě otráví jen proto, aby mohla znesvětit mé ostatky a udělala tak mou babičku šťastnou.“
„Věříš mi, že jo?“
„Ano.“
S jeho rukou stále v té její ho táhla opačným směrem.
Jullien neměl tušení, kam ho bere, dokud nedošli k dalšímu obydlí. Zdejší budovy byly mnohem hezčí než ty kde žil. Větší. Kvalitnější. Připomínaly mu politickou čtvrť Eris na Andarii, kde žila převážně vyšší a starší šlechta.
Ushara se zastavila u zelené budovy, kde u dveří zadala kód a vstoupila. Zpočátku si myslel, že jde o její domov, dokud neuviděl její fotografie, když byla ještě malá, s mnoha sourozenci. Na podlaze byl koberec s mnoha hračkami a ve vzduchu vonělo něco sladkého.
„Matarrra?“
Ztuhnul a vykulil oči, když zavolala na svou matku. „Co tu děláme?“ Zašeptal skrz zatnuté zuby.
„Uklidni se. Je to léčitelka. Postará se o tebe.“
Náhle vyděšen z představy, že potká Ushařiny Fyrebloodské rodiče, udělal krok vzad a chystal se zmizet, když se objevila Ushařina starší verze. Matka na něj pohlédla a zkřivila rty. Ty bílé andarioňanské oči naplnil známý vztek a nenávist.
Jullien se pokusil utéct, ale Ushara ho odmítala pustit.
Náhle pocítil přítomnost za sebou. Když se otočil, spatřil tam staršího Fyreblooda, což musel být její otec.
A z jeho přítomnosti vypadal asi tak nadšený jako její matka. Měl štěstí, že ho oba dva na místě nesežehnuli.
„Co tady dělá?“ Zeptala se její matka tak zuřivě, jako by se na něj každou chvíli chystala skočit.
„Zachránil Vasilimu život.“
„Tomu se mi nechce věřit,“ zavrčel její otec. „Jeho druh se tak nechová. Nikoho nezachraňují, pouze sami sebe. Nemají pro nás využití, pokud nechtějí nějakou morbidní dekoraci či trofej na své zdi.“
„Byla jsem tam. Viděla jsem to.“
Její otec uzavřel vzdálenost mezi nimi. „Víš, kdo to je, Usharo?“
„Vím, pako.“
„Myslím, že nevíš, atalla.“ Vrhnul po Jullienovi chladný, nenávistný pohled, který mu připomínal pohledy, které po něm vrhala teta Tylie, když byl ještě dítě a chtěl vidět matku. A stejně jako v minulosti se mu zvedl žaludek a cítil se, jako kdyby ho někdo vykuchal. Přál si, aby byl tak malý, jako se díky tomu pohledu cítil. Alespoň by pak byl neviditelný. „Jeho dědeček přede mnou zavraždil mého otce, když jsem byl ještě dítě. Smál se při tom.“
Jullien zatnul zuby. Jo, to znělo jako něco, čeho byla jeho rodina schopna. „Pokud se budete cítit lépe, Gůr Tana, má babička mu při snídani podřízla krk za drb, který zaslechla.“
To ho trochu zchladilo. Vykuleně na něj zíral. „Cože?“
Jullien nepatrně kývnul. „Od ucha k uchu. Samozřejmě zaslechla lež. Ale neobtěžovala se zjistit pravdu, dokud nebylo po všem. Jejda tu situaci zrovna nevystihovalo. Ale nebylo to nic ve srovnání s tím, co se stalo té, která jí lhala. Jsem rád, že jsem nebyl takový idiot.“
Jejímu otci spadla čelist, když ukázal na Julliena a zašklebil se na Usharu. „Vidíš, jací jsou! Nemůžeš jim důvěřovat. A ty se jednoho z nich odvážíš dovést do mého domu? Na co si myslela?“
„Není jako jeho babička. Julliene, řekni mu to!“
Jullien pohlédl na její matku a otce, než potřásl hlavou a pustil její ruku. „Není třeba. Už jsem byl souzen a odsouzen, a jediná věc, jakou mě má rodina naučila je to, že jakmile je vydán verdikt, neexistuje milost či odpuštění.“ Formálně se její matce uklonil. „Odpusťte mi, Ger Tarra za to, že jsem přivedl disharmonii do vašeho krásného domu a zkazil vám den.“ Uklonil se otci. „Mi Gůr Tana.“
A s tím odešel.
Ushara pohlédla na svého otce. „Vážně? Po všech těch lekcích, které si mě jako malé holce dával ohledně pohostinnosti a splácení dluhu?“
„Koukej si dávat pozor na ten svůj tón! I kdybych ti v hlavě nic jiného nezůstalo, vždy jsem tě učil, že nemáš věřit temnému srdci. Tvůj manžel se musí v hrobě otáčet!“
„A můj syn žije jen díky tomu muži a oběti, kterou pro Vase učinil. Každý ho jen odhodil a odmítnul. A já nebudu jako ti druzí. Mám lepší vychování. Cesta skrz vesmír začíná jediným krůčkem. Kolikrát jsi mi to říkal?“
Otočila se na matku. „Jeho rodina ho v každé chvíli jeho života pouze zrazovala či k němu byla krutá. Vyhnali ho s ničím, poslali ho na smrt. Řekla jsem mu, že jsme lepší než oni. A když sem přišel, viděl od nás jen tu samou brutalitu. Vážně se lišíme? Napadli nás, protože nejsme stejní jako oni a co jsme udělali mi? To samé. No, já taková nebudu. Odmítám ho soudit jen za to, co učinila jeho rodina.“
Otec zadrmolil: „Je to trestanec. Neviděla si odměnu za jeho hlavu?“
Přikývla. „Ano, viděla. Má nad hlavou odměnu, stejně jako my. Nebo nás snad Liga nechce? Nevyhlásila smrt každému, kdo nese vlajku a hodnost Tavali? Existuje snad mezi námi někdo, kdo by nebyl uvězněn či rovnou pověšen, kdyby ho zajala Liga? Nemluvě o tom, co by se nám stalo, kdybychom někdy vkročili na Andarioňanské území?“
Ushara ukázala na dveře, kterými Jullien odešel. „Jullien se snaží změnit a začít znovu. Než abych se stala další překážkou pod jeho nohama, budu raději žebříkem, díky kterému je přeleze.“
Matka znechuceně odfrkla. „Budeš spíš odrazovým mostíkem, který odhodí stranou, jakmile ho zneužije.“
„Ale to rozhodnutí je na něm. Kdybych ho odmítla a chovala se k němu hrozně jen proto, že se narodil se jménem eton Anatole, tak je to na mém svědomí. A já takový hřích na duši nechci. Nebudu žít jako temná srdce. Moji rodiče mě vychovali lépe.“
***
Jullien se chvěl slabostí, když si povzdechl a sklouzl po stěně temné uličky. Upřímně byl příliš unavený a v bolestech na to, aby mohl dál jít. Proč se vlastně obtěžoval?
Nikdo se nebude radovat, když přežije další den. Nikdo ani nebude tušit, že zemřel. Už mu nic nezbylo. Jen neoblomná vůle pokračovat dál, které nerozuměl. Pravděpodobně proto, že to bylo vše, co kdy znal.
Jeho babička měla pravdu, i na hořkém konci byl rozporuplný bastard.
Zavřel oči a snažil se vzpomenout si, kdy v životě snil. Ale upřímně, nevěděl. Když byl ještě dítě, bylo jeho jediným cílem přežít. Alespoň jeden jediný den.
Vzpomínal si pouze na chlapce, který se vždycky bál. Nebo byl naštvaný.
No jo. Vzpomínal si na spousty vzteku.
Jak podivné, že ho ten strach a vztek opustily, když pohlédl do bratrových očí a spatřil v nich Nemesise. Bezduchého vraha, o němž věděl, že ho bez zaváhání na místě vykuchá. V jediném okamžiku křišťálové jasnosti spatřil v těch zelených očích, které hořely neuvěřitelnou zuřivostí, svůj vlastní odraz a nenáviděl sám sebe víc než Nykyrian.
Ne, že by skutečně byli bratři. Dokonce ještě než byl Nykyrian poslán pryč a „zavražděn“ spolu nevycházeli. Drahocenný a spravedlivý Nykyrian, kterého rodiče milovali. Jullien ho za to nenáviděl. Od narození dělal vše, co mohl, aby se s ním alespoň snažil soupeřit. Aby ho viděli jako Nykovi rovného.
Ale to se nikdy nestalo.
Narozen jako druhý. Druhý nejlepší.
Nyk byl dědic. Jullien byl jen náhradník. A nikdy ho vlastně nechtěli. Ani se to nesnažili skrývat, aby ušetřili jeho pocity.
„Julliene?“
Zvednul hlavu a viděl, jak se k němu snáší anděl muk. Zíral na ni slabě, ale chladně. „Prosím, nech mě.“
Ushara si k němu klekla a zamračila se. Něco s ním bylo. Něco v jeho hlase jí sevřelo srdce. „Proč?“
Neodpověděl.
„Julliene… mluv se mnou.“
„Je to tak snazší, jasné? Vím, že jsem nechtěný kus sraček a souhlasím s tím. Ale pak přijdeš ty a necháš mě nakouknout do světa, kterým nemohu být součástí. Ukážeš mi, jaké je to být normální. Když se pak vrátí realita, je to pro mě mnohem těžší.“ Setkal se s jejím pohledem a ta agónie v těch lískově zelených očích ji ničila. „Byl bych raději, kdybys mě praštila a urazila jako všichni ostatní, než pokračovat takhle. Tohle je mnohem krutější.“
„Nemohu tě tu nechat. V bolestech.“
„Jasně, že můžeš. Jen se otoč a nech mě ve tmě jako všichni ostatní. Je to snadné.“
„Julliene-“
Položil jí prsty na rty, aby nemohla pokračovat. „Děkuji, že se snažíš. Je to víc, než pro mě kdo kdy udělal. Teď už jdi, mu tara. Máš rodinu, která tě miluje. Nikdy by ses s nimi neměla hádat pro něco tak nečistého, jako jsem já. Věř mi, nestojím za to.“
Něco je zastínilo.
Vzhlédla a viděla, jak je pozoruje její otec.
S naštvaným zavrčením se sklonil, aby pomohl Jullienovi na nohy. „Tak pojď, ty bezcenný bastarde.“
Jullien zasyčel bolestí.
„Opatrně!“ Varovala. „Je v hrozném stavu, pako.“
Zjemnil svůj dotek, když dal Jullienovi ruku kolem ramen a pomohl mu zpátky do jejích domova, aniž by mu řekl další slovo.
Když se vrátili, matka již měla připravenou místnost pro hosty s malou lékařskou sadou. Otec mu pomohl posadit se na postel, než ustoupil.
„Tak co se mu stalo?“ Zeptal se Ushary.
„Předtím nebo potom, co ho vykuchal vrah otrávenou čepelí?“
Otec si povzdechl. „To by stačilo.“
Jullien se na ně zašklebil zahořklým úsměvem. „Co mohu říci? Ve všech kolem sebe probouzím tu nejlepší mušku.“
Otec zavrčel, když mu matka pomohla sundat košili. Teprve tehdy Ushara uviděla skutečnou sympatii v očích jejích rodičů, když začali rozpoznávat skutečné hrůzy Jullienova života.
Matka se kousnula do rtu, když odtáhla zkrvavený obvaz od rány po noži. „Je to ošklivě infikované. Byls u lékaře?“
„Ne. Byl jsem v pohodě, dokud mě nezbili. Blbě se to čistilo s pohmožděnými žebry.“ Zvedl ruku a sundal z ní opotřebovanou rukavici. „A zlomeným zápěstím.“
Ushara zalapala po dechu nad něčím, čeho si ani nevšimla.
Otec na ni šokovaně pohlédl, než se postavil před Jullienova. „Takhle si pracoval v přístavu?“
„Ano, Gůr Tana.“
„Jak dlouho?“
„Dva dny. Vlastně to není tak zlé jako včera.“
„Potřebuje na ošetřovnu.“ Tón její matky byl naléhavý.
Jullien zavrtěl hlavou. „Nemohu to riskovat.“
„Má pravdu,“ souhlasil otec. „Neexistuje Tavali, který by nebyl v pokušení ho vydat, kdyby zjistil jeho identitu. A protože není jedním z nás, nemá žádnou ochranu. Sakra, má štěstí, že jsem ho za tu odměnu nezastřelil já.“
Matka na něj pohlédla. „Nejsi vtipný, Petrane.“
„Ne, ale jsem upřímný.“
Zamlaskala na něj jazykem, než prohlédla Jullienovu pohmožděnou a nateklou ruku a potetované předloktí. Rysy jí ztuhly, když zahlédla zubaté a svislé jizvy na jeho zápěstí, které prozrazovaly hluboký smutek jeho minulosti jako tizirana.
A co bylo horší? Svůj vlastní život se snažil ukončit víc než jednou.
V okamžiku, kdy si uvědomil, kam se matka dívá, zrudnul a otočil zápěstí tak, aby jizvy skryl.
Matka je nijak nekomentovala. „Pete? Podáš mi prosím mé olejíčky? A Share, potřebuji bylinný čaj. Citrón s medem a ornarem.“
Jullien se obrnil, když se matka posunula, aby si prohlédla jeho oho a tvář. Musel uznat, že měla ten nejjemnější dotyk, jaký kdy poznal.
„Proč sebou pořád škubeš? To tě můj dotyk tolik uráží?“
„Ne, Ger Tarra. Prosím, odpusťte mi. Nejsem zvyklý na to, že se mě někdo dotýká jinak, než aby mě praštil.“
Natáhla se pro jeho zbitou tvář a přinutila ho, aby se setkal s jejím pohledem. „Kdy naposledy tě někdo držel?“
Jullien se odvrátil. Nechtěl odpovídat.
„Alteske?“
„Julliene, prosím, Ger Tarra. Netřeba formalit. Před čtyřmi lety mě vydědili.“
Pohledem sjela na výrazné jizvy na jeho hrudi, které dokazovaly jeho slova. Byl vyvržencem. Na Andarii už nebyl vítaný. Kdyby ho načapali na jejich území, byl by okamžitě zatčen, v horším případě zabit.
Bylo to příhodné, vzhledem k tomu, že to samé udělal jeho bratránek Merell Tylanovi Baturovi, když byl součástí Jullienovi osobní stráže. A všichni měli svou roli v tom, aby se tohle stalo i Talynovu otci, Fainovi Haukovi. Ačkoli upřímně řečeno, Jullien nechtěl, aby byl Fain vyvržencem.
To byl krutý sen jeho babičky, protože osobně Haukovu rodinu bytostně nesnášela.
Co je odvrženo do vesmíru, se pomstychtivě vrací. Jullien se s tím příslovým rozhodně ztotožňoval.
Ushařina matka mu jemně očistila oko. „Neodpověděls na mou otázku.“
„Myslím, že je to zjevné, Ger Tarra.“
„Čtyři roky?“
Smutně se zasmál jejímu předpokladu. A pak ta stará jedovatost uvnitř něj povstala a udělala to, co vždy. Popíchla tu krutou bolest, kterou se snažil udržet v nejtemnějších zákoutí své duše.
„Byl jsem držen vždy jen tak dlouho, aby mě stihli potrestat. Pokud ve mně hledáš důkazy o dobrosrdečnosti, ujišťuji vás, že jsem v tomhle ohledu zcela neplodný. Všichni, včetně mé vlastní matky, mi od narození říkali, že ze všech Androkynů jsem nejmenší přínos. Raději jsem měl být zadušen v její děloze, než aby mě ne zrovna ochotná kojná přinutila dýchat.“
Ty bledé oči se naplnily hrůzou, když sklonila ruku z jeho tváře. „Co si provedl, že tě vlastní matka tak nenáviděla?“
To byla otázka, která ho pronásledovala celé dětství. „Jediná odpověď, jakou mám je ta, že jsem měl to neštěstí, že se podobám strýci Eadvardovi.“
„Nerozumím.“
Jullien se setkal s jejím pohledem a povzdechl si. „Byli od sebe sotva rok. Eadvard byl oblíbeným dítětem mé babičky a zabil dva sourozence mé matky, než mu vůbec bylo šestnáct. Matku poté napadl a nechal ji, aby zemřela na svá zranění. Když se tak nestalo, pokusil se ji i tetu Tylii zavraždit. Za tomu vyřízla srdce z hrudi, když byla ještě náctiletá. Zřejmě to byl psychotický bastard od chvíle, co se naučil chodit. Takže si dokážete představit, jak byla má matka posedlá hrůzou, když z ní vytáhli naprostý duplikát stvoření, které se ji pokoušelo zabít. A chtěli, ať ho pochová. Řekli mi, že se rozkřičela a odtáhla v děsu poprvé, když na mě pohlédla.“
„To nebyla tvá chyba.“
„Má matka i teta jsou přísnými následovníky Yllamovy pravoslávy. Věří, že v sobě mám duši svého strýce a bohové ji vrátily, aby ji pronásledovala za to, co mu provedla.“
„A v co věříš ty?“
„Možná jsem znovuzrozený Eadvard. A mým trestem je, že se o mě měli starat ti, co mě nenávidí nejvíc. Díky tomu alespoň vidím důvod pro to peklo, kterým byl můj život. A pokud proto jsem tady, pak tento osud dokážu přijmout a vypořádat se s ním.“
„Takže si věřící?“
„Spíš ne. Je to jen lež, kterou si namlouvám, abych v sobě udržel alespoň ždibec zdravého rozumu a dokázal si vysvětlit šílenost své rodiny. Je to důvod, proč je musím snášet.“
Ushara se vrátila s čajem a velkou truhlou. „Paka musel vyzvednout Oxanu. Vybouchla jim část motoru a jsou uvízlí.“
„Je v pořádku?“
„Jo. Šlo jen o zkrat. Pro tebe jsem na něj nechala dát sledovací čip, navíc ona udržuje spojení, abychom měli jistotu, že je vše v pořádku. Vyslali jsme už team se stíhačkou, aby je kryl, než se tam paka dostane.“ Ushara podala matce čaj. „Oxana je jednou z mých sester,“ vysvětlila Jullienovi.
Neodpověděl, zatímco sledoval, jak matka do čaje přidává olejíček, než mu ho podala.
„Měl bys to vypít, dokud je teplý. Pomůže s bolestí. Jakmile budeš hotov, vyčistím ti tu ránu po noži a napravím kosti.“
„A co žebra, mami?“
„Až ošetřím ránu, můžeme je obvázat. Ošetřovatelka by je dokázala dát dohromady mnohem rychleji.“
Jullien se té myšlence zasmál. „Nebo by mi rozsekla krkavici a vzala si odměnu.“ Jedním lokem do sebe čaj hodil. Byl opravdu dobrý. Teplo se mu šířilo tělem, ale současně mu začala padat oční víčka.
Místnost se začala točit.
Co to k čertu?
Pokusil se soustředit. „Co jste mi to provedla?“
„Potřebuješ odpočinek. Uvolni se a dýchej.“
Sakra…
„Zdrogovala jste mě?“ Pokusil se vstát, ale nemohl. A pak vše zčernalo.
Ushara chytila Jullienovu hlavu, než dopadla na rám postele.
„Opatrně,“ varovala ji matka.
Starostlivost v jejím tónu ji zarazila. „Najednou se staráš?“
Pomohla Ushaře položit ho na postel a pak přikývla. „Měli jsme takovou chvilku, když jsi byla pryč.“
„Co tím myslíš?“
„Myslím tím, že to chápu. Chápu, proč tě přitahuje jeho temnota.“ Zvedla Jullienovu paži s tetováním a otočila ji tak, aby Ushara viděla jizvy pod inkoustem v místech, kde si Jullien pokoušel rozřezat zápěstí. „Ale buď opatrná, mu tina. Když někdo trpí takovou bolestí, není snadné se z ní dostat. Pravděpodobně tě stáhne sebou a utopí, než abys ho z té bolesti dokázala vylovit a zachránit.“
„Souhlasím. Ale nepoddává se svému smutku. A neviní nikoho kolem sebe. Snaží se. To v něm vidím a to mě přimělo mu pomoci. Není jako ostatní temná srdce, se kterými jsem se kdy setkala.“
„Ne, ale je v něm hluboká, nepromíjející temnota. Z toho, co jsem o něm četla, ji vypustil proti svému bratrovi. Buď opatrná, aby ji nikdy neobrátil proti tobě.“
Matka měla pravdu. Věděla to. Pouze blázen by ignoroval nebezpečnost tohohle samce. A i když Jullien nebyl jako jeho rodina, stále byl produktem jejich krutosti. Eton Anatole. Což znamenalo, že zajetí jejího srdce by si představoval spíš tak, že by jí ho vyřízl z hrudi, vložil do krabičky a pro zábavu spálil.
„Neboj. Jsme jen přátelé. Zdá se, že jich moc nemá.“
Matka přikývla, zatímco ošetřovala ránu. „Proč ji neměl sešitou?“
„Měl. Musel si vyrvat stehy, když ho Silig s jeho hloupými přáteli napadl.“
Vzhlédla. „To Silig mu tohle udělal?“
„Ano. Lev nás viděl při snídani a rozhodl se, že ho naučí, kde je jeho místo.“
„Netušili, kdo to je?“
„Samozřejmě, že ne. Jsou to idioti. Naštěstí veškerý rozum pobrala naše strana rodiny.“
Matka se zasmála. Poté znovu zašila jeho zranění a pečlivě mu bok obvázala.
Jakmile obvázaly i žebra, matka zaváhala. „Je nesmírně pohledný, že?“
Ushara pocítila teplo ve tvářích, než přikývla.
Matka po ni vrhla spekulativní pohled. „Takže tě přitahuje?“
„Nebudu lhát a říkat, že ne. Je lákavý.“
„Pokusil se o něco?“
„Ne, byl velmi galantní.“
„Škoda.“
„Matarra!“
Zasmála se, než nakrčila nos. „Tvůj otec byl jak neukojitelná šelma. Nemohla jsem se otočit, aniž bych ho měla v zádech. Měla jsem v hledáčku jiného, ale tvůj otec o tom nechtěl ani slyšet. Až do dnešního dne jsem ráda, že byl Petran tak vytrvalý. A že jsem se probrala dřív, než bylo příliš pozdě. Jinak bys měla jiného paku… a jiný život.“
Matka opatrně vtírala olejíčky do modřin a škrábanců po Jullienově těle. Po celou tu dobu pokradmu pozorovala Usharu. „Tvůj Chaz zemřel již dávno a nevím o tom, že by ses jen přiblížila k jinému muži.“
„To je pravda.“
„Tak co se změnilo, má dcero?“
Ushara nejprve nechtěla odpovědět, ale nikdy před matkou nic neskrývala. Nebyl důvod s tím teď začínat. „Vasili ho má rád. Vidělas, jaký teď je. Znovu mluví a pouští k sobě ostatní, což nedělal celé roky. A tiziran k nám byl velmi laskavý. Až překvapivě.“
„Tvůj paka nikdy nedovolí, aby se kolem tebe motalo temné srdce. To víš. Překvapuje mě, že mu dovolil vrátit se.“
„Já vím. Jak jsem řekla, jsme pouze přátelé.“ Přesto, jak ta slova vyslovila, věděla, že je to lež. Když byla poblíž Julliena, probouzely se v ní zcela jiné pocity.
Zlomil jí srdce a probral v ní pocity, které necítila již od smrti svého muže. Část z ní byla v jeho blízkosti živější. Víc vnímala. Byla ostražitější a veselejší.
Nedotkl se pouze Vasiliho.
Netušila proč. Ani jak. Ale rozpoznala to nebezpečí. S Chazem to bylo tak snadné. Byli si podobní, chodili spolu jako děti do školy.
Rodiče se přátelili již od dob, co si jen dokázala vzpomenout.
S Jullienem to bylo zcela jiné. Jen svou přítomností všechny ohrožoval. Lovili ho. Chytali.
Nenáviděli.
Sjela pohledem k jizvám na zápěstí, které naznačovaly, že možná byl stejně psychotický jako jeho rodina. Bohové věděli, že stabilita a spolehlivost netekla v žilách Anatolů.
Rozumná žena by zmizela, než bude příliš pozdě.
„Sharo?“
Zamrkala nad hlasem její matky. „Promiň, mami. Jen jsem přemýšlela nad tím, že máš pravdu. Jakmile se uzdraví, nechám ho přesunout. Nestojí to za to riziko. Nemůžeme si dovolit mezi sebou skrývat temné srdce. Příliš mnoho z nás jejich rukama trpělo. Nehodlám vytahovat minulost a žádat někoho, aby trpěl kvůli mým citům. Nevychovávala jsi mě k sobeckosti. Postarám se, že zmizí.“
„Hodná holka. Anatolové tomuhle vesmíru nikdy nepřinesli nic kromě zlomených srdcí a chaosu. Než aby je uspokojila jejich síla a bohatství, plánovali a zabíjeli vlastní rodinu, ale i tu naši, až jsou oba rody na pokraji vyhynutí. Na to nikdy nezapomeň.“
„To neudělám.“ Přesto, když odešla z místnosti, aby se opláchla, nedokázala něco dostat z hlavy.
Během posledních dvou dnů, kdy dál zkoumala Jullienovu minulost, našla tisíce fotek z médií, které někdo udělal v průběhu let.
Jako královský princ a tiziran dvou říší byl od narození pronásledován fotografy a reportéry. Dokázali zachytit doslova všechny jeho neúspěchy a nedostatky, které prezentovali s nemilosrdnou hořkostí. Nežertoval ohledně těch hrozných titulků, kterými se ho úmyslně pokoušeli veřejně zesměšnit – což by Anatolové nikdy předtím nedovolili, pokud šlo o někoho z jejich rodu. Ale protože to byl napůl člověk a měl nadváhu, měli volnou dráhu.
A to, co mu udělali Triosané, nedokázala ani pochopit. Vedle nich vypadali Andarioňané jako učinění svatí.
Přesto se jí v hlavě usídlila jediná myšlenka, když prohlížela články a fotografie. To, že na těch deseti tisících snímků a státních obrazech se nikdo z královské rodiny Julliena nedotýkal. Našla fotky, jak jeho matka kolébá Nykyriana, kterého měla na klíně či v náručí, zatímco její sestra nesla Julliena v chladném a plastovém vajíčku.
Na žádné fotce nebyl v náručí své matky. Ani nikoho jiného.
Dokonce i v oficiální rodinné fotografii Triosanů byl Jullienův otec na trůně, zatímco Jullien měl ruku položenou na opěradle. Nikdy na těle svého otce. A nenašla jedinou fotku, kde by se ho otec skutečně dotkl či se na něj alespoň podíval. Ani Jullien nikdy nekoukal na svého otce.
Pohled měl vždy upřený k podlaze či svým rukám. Nebo ostře soustředěný někam pryč od jeho rodiny.
Na ostatních fotkách byl vždy ob židli od členů své rodiny. Většinou k němu stáli zády. A pokaždé v jeho očích spatřila zuřivou, hlubokou agónii.
To snad nikdo neviděl, co bylo tak bolestně jasné a přímo před nimi?
Nebo to bylo všem jedno? Opravdu byli tak bezcitní a nemilosrdní, že ho uráželi a ponižovali navzdory nezaměnitelnému utrpení a odmítání?
Ale nakonec, tohle byla smutná povaha vesmíru. Všichni se tak moc soustředili na své problémy, že pro ně bylo těžké vidět bolest a strasti ostatních. Vzpomenout si, že ti, co vypadají, že mají vše, někdy nemají vůbec nic.
A zítra v sobě bude muset najít stejnou bezohlednost, aby ho vypustila zpět do vesmíru, který ho chtěl zabít.
Jak bych mohla?
Neměla však na výběr. I když se pro prince cítila hrozně, nemohla riskovat vlastní rodinu. Ta vždy měla přednost před vším ostatním.
Dokonce i před jejím krvácejícím srdcem.