Nejprve ucítila čistou vůni Jullienovy kůže, než se Ushara setkala s těma zatrpklýma oříškovýma očima, které kolem duhovky měly tenký červený proužek. Směsice Andarioňana a člověka. Husté, černohnědé vlasy mu spadaly kolem neuvěřitelně krásné tváře. Vzal si chvilku, aby se oholil. Na tváři měl už jen sotva znatelné a sexy strniště, které mu zakrývalo ostrou čelist.
Byl zdrcující. Smrtící. Surově mužný. A v tuhle chvíli vyzařoval královskou auru a rafinovanost, což mu bylo tak přirozené jako dýchání. Nikdy nebyla v blízkosti někoho tak podmanivého.
A zároveň v blízkosti někoho smrtonosnějšího.
Byl jako zdivočelá lorina ve volné přírodě. Majestátní stvoření plné ladnosti a krásy, které jste nedokázali přestat sledovat se zatajeným dechem. Takové, po kterém byste se nejradši natáhli a pohladili ho, i když jste věděli, že kdybyste to zkusili, rozervalo by vám paži až k rameni a prokouslo hrdlo. Přesně tak se cítila v jeho blízkosti.
Jullien beze slova prošel, aby si ke štíhlým bokům připoutal pouzdro a založil blaster k levému stehnu. Pak si po těle poschovával zbývající zbraně a za opasek si strčil malý, rezervní blaster. Poté si navlékl kabát.
„Koho si zabil?“
Jullien si unaveně povzdechl. Vzal si boty a přesunul se na židli, aby si je mohl obout. „Co na tom záleží? Chceš jen slyšet, že si to zasloužil, abych nás oba uklidnil. Ale ať už ano či ne, ti co ho milovali, truchlili bez ohledu na jeho hříchy. A na tom to nic nezmění. Pořád jsem udělal rozhodnutí vzít někomu život a s tím teď musím žít a jednou zemřít.“
Opřel si lokty o kolena, odmlčel se a pohlédl na ni. „Myslíš, že neznám tvé myšlenky, mu tara… Tahr Jullien eton Anatole. Královský debil. Arogantní kretén. Narozen bez citů či soucitu, plný opovržení od okamžiku, kdy jsem se já hlupák poprvé nadechl a neměl dost rozumu, abych s tím okamžitě přestal a zemřel. Nemilovaný a odporný. Rozmazlený, bohatý a požehnaný víc, než si tvá divoká představivost dokáže vysnít, alespoň dle těch nejvíce tvůrčích spisovatelů. Věř mi, ta žhavá nenávist v tvých očích mě nijak nerozhodí. Byly doby, kdy mě takové odsouzení od cizinců a rodiny roztříštilo až do samotného jádra mé temné duše. Skrýval jsem se vyděšeně v koutech, ale z toho už jsem dávno vyrostl.“
Pohlédla na něj. „Víš, co tvá rodina způsobila mé rase?“
„Vyvraždili je.“
Jeho nonšalantní tón bez jediné lítosti ji naštval.
Nijak neotřesený jejím vztekem jí oplatil pohled prázdnýma očima. „Myslíš, že sami sebe ušetřili?“ Narovnal se a zvedl tričko, aby jí ukázal jizvu, které se předtím dotýkala. „Dárek od mé babičky. Na tak starou mrchu se pohybuje neuvěřitelně rychle.“ Přejel rukou k horizontální jizvě, která mu přecházela přes svaly u pupíku. „Bylo mi jedenáct. Bratranec Chrisen se mě pokusil vykuchat. Tvrdil, že to byla jen nehoda, ale já viděl jeho oči, když to dělal. Jedinou náhodou bylo, že jsem nezůstal sterilní či rovnou neskončil v rakvi.“
Pustil lem trička a naklonil hlavu, aby bylo vidět na jizvu podél klíční kosti. „Tu mi udělal bratranec Merrell před čtyřmi lety. Snažil se mě podříznout, ale dostal jsem se od něj a utekl.“ Zvedl své vlasy, aby odhalil další na čele. „Když mi bylo šest, dala mi matka tuhle drahocennou památku, protože jsem se ji snažil utěšit, když plakala. Ukázal bych ti i tu, kterou mám od bratrance Nyrana, ale je na místě, za jehož odhalení bys mě nechala zatknout. Takže vzhledem k tomu, co si má rodina po celá staletí prováděla, si jen dokážu představit, co dělali těm, se kterými nejsou příbuzní.“
Ushara neměla tušení, co na to říct. „Proč ti matka způsobila jizvu?“
S královskou ladností, která byla v rozporu s ošuntělým oděvem, vytáhl z kapes pár obnošených rukavic a natáhl si je. „Má babička brutálně zavraždila mé dvojče. Takže v den pohřbu, když jsem matku šel utěšit a snažil jsem se ujistit i sám sebe, že se k němu v tom hrobě nepřipojím – s naivní myšlenkou, že mě má matka ochrání – se rozhodla, že je to všechno moje chyba a hodila po mě dárek, který jsem jí dal ten rok k narozeninám. To mě poučilo, abych už nikdy nevyráběl nic z keramiky či hlíny. Zůstal jsem pak u papíru a lehkých šperků.“
Opřel se o židli, zahákl si palce o poutka, překřížil nohy v kotnících a vrhnul po ní unavený pohled bez jediné emoce. „Podívej, mu tara, nechci tvůj soucit ani lítost a rozhodně nechci ani tvůj vztek či nenávist. Nebudu svou rodinu bránit – nikdy mě nechránili, což krásně dokazuje ten úžasný rozsudek smrti. A nehodlám sám sebe omlouvat za činy, které jsem musel udělat, když jsem se snažil přežít v extrémně nepřátelském prostředí, kde každý nádech mohl být můj poslední a všichni kolem plánovali mou smrt, pád a chtěli mě zradit. Pokud mě chceš zabít, do toho. Máš totiž štěstí. Cítím příliš velké bolesti na to, abych bojoval o život, který jsem nikdy nechtěl.“
A s tím si založil ruce na hrudi a zavřel oči.
Část z ní byla pořádně naštvaná jeho krátkým a arogantním odmítnutím. Až natolik, že měla chuť ho nakopnout.
Ale ta další si uvědomila, proč se tak choval. Byl to jeho vlastní obranný mechanismus. Pokud mluvil pravdu, rodina ho před jejich vlastní brutalitou neochránila.
Nijak.
A vzhledem k tomu, co viděla na zatykači, kde podrobně popsali, jak ho chtějí zabít, a viděla i jizvy na jeho těle, nebylo třeba pochybovat.
Jeho rodina vydala rozsudek smrti nejen proto, aby ho zabili, ale i aby ho mučili a brutálně rozsekali na kousky.
Zabití s požitkem. To byl ten nejhorší možný rozsudek, který někdo mohl vydat.
Jeho vlastní babička. A rodiče to jen tak dovolili. Ani jeden z nich se neobtěžoval ochránit či ukrýt vlastní dítě.
Nemohla uvěřit chladnosti takového činu a tak ho nechala o samotě, aby si odpočinul a uzdravil se.
Dagger otevřel oči, když zaslechl dveře. Netušil proč, ale cítil její nepřítomnost jako fyzickou bolest.
Protože jsi zatracený idiot.
Pravda. Částečně to bylo i proto, že si už ani nemohl vzpomenout, kdy naposledy s někým vedl skutečný rozhovor. Poslední čtyři roky žil jako zběsilé zvíře, neustále na útěku. Říkal co nejméně a všem se vyhýbal z obavy, že by je musel zabít, kdyby ho poznali a rozhodli se, že se přes noc chtějí stát miliardáři tím, že ho vydají či rovnou zavraždí.
Už byl ale tak unavený z utíkání. Unavený z hladu. Unavený z boje o život, který se nezdálo, že by za to stál.
Prstem narazil na díru ve špičce boty a povzdechl si. Jeho bratr by se teď smál, kdyby ho viděl, že?
Minimálně teta Tylie by zářila spokojeností. Její oblíbenou činností bylo mu neustále připomínat, jak je nedůležitý. Jak málo na něm někomu záleží, zvlášť vlastní matce.
Ne, že by připomínku potřeboval. Stačilo se pokusit zavolat otci či jít za matkou a bylo zjevné, že Nykyrian je ten jediný syn, kterého milují.
To jen on byl ten, který jim zbyl.
Odmítal nad tím však přemýšlet a znovu otevírat staré duševní rány. Vytáhl komunikátor a zkontroloval souřadnice. Pokud se vyhne Lize i Sentelle, měl by být schopen sehnat nějakou práci v pozici technika na základně. Možná i jako ošetřovatel nebo mechanik. Zaměstnavatelé byli obvykle tak zoufalí, že přehlídli skutečnosti, že nemá žádné doklady ani titul, kterým by se mohl prokázat.
I když bylo těžké skrývat fakt, že byl hybrid. Stálo ho to mnoho, protože lidé nenáviděli Andarioňani a Andarioňané zase opovrhovali lidmi. Staletí válek mezi těmito rasami způsobily, že se k sobě chovaly velmi podezřívavě.
Jediná věc, kterou obě rasy považovaly za horší, byli hybridi. Ti jim připomínali, že jsou si tak geneticky podobní, že se mohou rozmnožovat.
Díky matko a otče za to, že jste na to museli skočit a neutopili mě při narození.
Oh, to vše jen proto, že nepoužili kondom…
Sobečtí, neopatrní bastardi.
Vzhlédl, když se dveře otevřely a byla v nich Ushara s podnosem v rukou. Z vůně něčeho teplého a lahodného sevřel ruce v pěst.
„Napadlo mě, že máš hlad.“
V hrdle měl okamžitě tak sucho, že nebyl schopný promluvit. Ne, když byl tak blízko a cítil skutečné jídlo. Neschopen odolat se zvednul a došel ke stojanu na tácy, kam jídlo odložila. Oh, jo… bylo to vážně jídlo.
Pro jednou neměl halucinace a ani mu nezáleželo na tom, zda bylo otrávené či do něj v naštvanosti plivla. Přijme cokoliv a s následky se vyrovná později. Cokoliv, co zastaví ten hlad…
Ushara sotva sundala víko a své prsty z talíře, když Jullien doslova zaútočil na jídlo. Holýma rukama si ho rval do úst úděsným šílenstvím. Trochu vyděšená ustoupila a vykulila oči.
Po několika vteřinách vzhlédl a musel si všimnout jejího zděšení. Zpomalil a olízl si prsty.
Rozpačitě se kousla do rtů a zvednula příbor. „Nechceš nůž a vidličku? Ubrousek?“
S rozkošným zrudnutím se pro ně natáhl. „Promiň. Už je to chvíle, co…“ Vrátil se k jídlu.
„Jsi měl jídlo nebo společnost?“ Dokončila za něj.
„Obojí.“ Tentokrát bylo jeho chování bezchybné. Vybrané.
„Nesoudím tě, Alteske. Prosím.“ Ukázala na jídlo. „Kdybych si uvědomila, jak jsi hladový, přinesla bych víc.“
Nepromluvil a vrátil se k cpaní. Jídlo mizelo tak rychle, že byla překvapená, že nezvrací. Nebo že si neublíží. Ale znovu se začervenal, když si uvědomil, jak se chová.
Pohybem, který byl naprosto odlišný od jeho předchozích, položil před sebe příbor a ubrousek, než jídlo zakryl.
„Admirále? Máme tu takovou situaci.“
Pohlédla na monitor, kde se objevil Gavin. „Můžeš mi to poslat?“
Gavin pohlédl na Julliena. „Jde o přenos, který jsme zachytili, ale nikdo z nás to není schopen přeložit a software lodi ten jazyk nedokáže identifikovat. Bojíme se, že jde o Ligu a nebo že nás sleduje ještě někdo jiný.“
„Přepošli to.“
Konečně přenos přehrál.
Ushara se zamračila. Znělo to hezky, ale… „Nemám tušení. Stáhneme se a…“
„Jde o kódovanou řeč Gyronských složek,“ řekl bez zaváhání Jullien. „S vámi to nemá nic společného. Jejich vojáci míří do Alurinu C na výcvik. Připravují se na útok na sousedy. Je to jen rutinní přenos informací jejich vůdce s příkazy pro splnění mise.“
Oba na Julliena zírali.
„Co?“ Zeptal se defensivně. „Mý bratranci byli u Gyronských složek. Jeden byl major. Druhý kapitán. Jejich strýc byl Velící Generál, než je všechny vyvraždil, převzal císařství od svého bratra… a můj zbabělý otec se odmítl pomstít. Každopádně, když jsem byl ještě dítě, Barnabas mě bral na zkoušku manévrování ve stíhačce, aby, a teď cituji – mě uplácal do formy – pokaždé, když jsem se odvážil dýchat jeho vzduch. Osobně si myslím, že se u mě snažil vyvolat infarkt. Ale co. Na tom vojenském kódu jsem prakticky vyrostl. Pořád mám PTSD, kdykoliv ho slyším.“
Ushara si odfrkla nad jeho suchým, sarkastickým tónem. „No, tady to máš, kapitáne. Nemusíme se bát.“
„Věříš mu?“
„Vzhledem k tomu, že by se měl bát mnohem víc než my, pokud bychom narazily na hlídku, tak myslím, že ano.“
Obrazovka zčernala.
Obrátila se na Julliena s povytaženým obočím. „Je to pravda?“
„Chceš vidět další jizvy?“ Natáhl se po knoflíku kalhot.
Ushara ho se smíchem rychle zastavila. „Nejsi takový, jakého bych očekávala tizirana.“
Zapitvořil se. „Věř mi, nemáme ten největší podíl kreténství, co na trhu je. Na rozdání je toho ještě spousta.“
Bohužel měl pravdu. Ushara se posunula, aby zvedla podnos. „Máš pořád hlad?“
„Chceš zdvořilou odpověď nebo pravdu?“
„Pravdu.“
„Nejedl jsem pět dní. Od čeho si myslíš, že mám díru v botě? Všimla sis, že je stejně široká jako můj tesák?“
Usmála se jeho prostořeké odpovědi. Nechtěla jím však být okouzlena. Přesto…
„Pojď se mnou.“
Když vyšli z ošetřovny, téměř se srazila s Vasilim, který k ní rychle kráčel. Zdráhavě ustoupil.
„Vasi… co tu děláš?“
„Já… um… um…“ Její drahocenné děťátko se rozhlédlo, jako by hledalo odpověď, kterou mu sežere.
Milovala, když se jí snažil lhát. Byl v tom tak špatný.
Vasili vzhlédl k Jullienovi. „Jste v pořádku, Alteske?“
„Říkej mi Dagger a jsem v pořádku. Jak se máš, luden? Neublížili ti, že ne?“
„Ne. Ale mamka mě téměř zabila jejím letem. Byl jsi vzhůru, když jsme prchali?“
„Ne, to jsem prošvihnul.“
„Buď rád. Polovině posádky je pořád špatně.“
Ushara protočila oči.
„Ale mami, měla jsi vidět tizirana bojovat. Bylo to skvělé! Nakopal jim zadek ještě víc než ty.“
Nakrčila čelo. „Gyronské složky, říkáš?“
„Uh, ne. Jejich předpubertální sestra. Byl jsem dost unavený z toho, jak mi cpala hlavu do záchodu, kdykoli jsem je navštívil. Nejhorší část na životě v paláci? Turbo splachování. Toalety jsou tak silné, že se bojíš o vlastní ledvinu, pokud na ní stále sedíš, když zatáhneš za rukojeť. Rozhodně jsem přišel o několik mozkových buněk, než jsem se ji naučil přeprat.“
Jeho tón byl tak suchý a bezvýrazný, že si nebyla zcela jistá, jestli to myslí vážně.
„Žertuješ?“
Královsky povytáhl obočí. „Mohl by někdo vtipkovat o turbo splachování, ucpaných záchodech, chybějících mozkových buňkách a amazonských sestřenkách? S jakými bytostmi se to normálně stýkáš,“
„S normálními.“
„Vážně? Mezi Tavali je spousta normálních lidí, co?“
Nad jeho otázkou ztuhla. „Kdo říkal cokoliv o Tavali?“
Naklonil hlavu tím nejarogantnějším způsobem. „Nikdo. Rozhodně ne já.“
Sakra, byl vnímavý. Rozhodilo ji to. Zavedla ho do kuchyně, kde na pult odložila podnos.
Jullien se skryl ve stínu dveří, když si všimnul, že v místnosti někdo je.
Ushara kývla na kuchaře. Malý, oblý, s modrou kůži a jasně zelenýma očima, byl Daryn již několik let členem Gavinovy posádky. „Daryne. Jak to jde?“
Utřel si ruce do zástěry, než si vzal podnos. „Už lépe, když letí Gavin.“
„Přestaneš?“ Obrátila se k Jullienovi. „Co bys rád?“
Veškerá přátelskost a škádlení bylo pryč. Jeho krásné rysy byly přísné a smrtící. Jullien položil ruku na blaster, zatímco pozoroval kuchaře. „Nic. Díky.“ Se zády otočenými ke zdi se posunul na chodbu.
Zmatená jeho náhlou změnou nechala Ushara Vasiliho v kuchyni, aby následovala prince, který už byl napůl cesty na ošetřovnu. „Julliene?“
Zpomalil své dlouhé kroky. „Ano?“
„Myslela jsem, že máš hlad?“
„Zvládnu to. Nicméně děkuji, mu tara. Za jak dlouho mě vyložíte?“
„Proč jsi tak nervózní?“
„Nejsem. Obezřetný.“ Podal jí svůj komunikátor s rozsudkem. „Myslím, že za takovou částku mám štěstí, že mohu důvěřovat sám sobě, že se nestřelím do zad. Proto se raději zdržuji tam, kde nepokouším ostatní.“
„To si trefil.
„Ano. A doufejme, že se to nestane i mé hlavě.“ Bez jediného šustnutí se skryl ve stínech a vrátil se na ošetřovnu.
Ushara nemohla uvěřit tomu, že skutečně cítila lítost vůči členovi aristokracie. A ještě Andarioňanské aristokracie. Byla vychována tak, aby je nenáviděla.
A přesto…
V duchu viděla jen ty jizvy. Špinavé a roztrhané oblečení. Unavenou rezignaci a muka těch oříškových očí. A ten podivuhodný humor, kterým ji stále dostával.
„Mami?“
Otočila se při zvuku Vasiliho hlasu. „Potřebuješ něco?“
„Kam odešel tiziran?“
„Nebylo mu dobře.“
„Ach. Mám mu přinést nějaké jídlo?“
Zamračila se nad tou netypickou otázkou. Vasili se obvykle o cizince nestaral. Její syn byl hodný chlapec, ale obvykle byl velmi ostražitý a kolem ostatních ustrašený.
Od smrti jeho otce byl jakoby odloučen od světa. Byl jen stínem toho živého dítěte, který uctívalo každý dech, který Chaz vdechl. Byli si tak blízcí, že po Chazově smrti téměř rok nepromluvil. Byl tou událostí tak traumatizovaný a zarmoucený, že se obávala, že svého syna už nikdy neuvidí.
Avšak po setkání s princem byl Vasili téměř tím chlapcem, na kterého si vzpomínala.
Jak divné, že v něm Jullien něco probral a získal si jeho důvěru…
„Rozhodně. Mohu se tě na něco zeptat?“
Vasili se poškrábal na nose. „No jo.“
„Proč máš k tiziranovitakové pouto?“
Vasili pokrčil rameny a zkřivil tvář. „Neměl důvod se o mě starat, mami. A přesto to udělal. Dal mi svůj komunikátor, blaster a peněženku, abych se dostal domů. Byl ochotný zemřít, aby mi pomohl utéct. Nevím. Prostě to pro mě něco znamená. Nikdo jiný kromě tebeza mě nikdy takhle nebojoval. Byl jako skutečný hrdina. Stejně jako Váleční Haukové, o kterých si mi četla.“
A to pro ni znamenalo vše. S úsměvem si přitáhla Vasiliho do náruče a políbila ho na hlavu. „Rosteš tak rychle. Brzy si vykroutím krk.“
„Bože, to doufám. Nechci být jako dospělý takhle malý. Myslíš, že budu tak vysoký jako Basha Dimitri?“
„Vyšší.“
Usmál se. „Půjdu tiziranovi donést nějaké jídlo.“
„Dobře. A Vasi?“
Zastavil se, aby na ni pohlédl.
„Pravděpodobně bys mu tak neměl říkat. Mohlo by ho to dostat do potíží. Říkej mu Dagger, přesně jak říkal, dobře?“
Přikývl a zamířil do kuchyně, zatímco ona se vydala na ošetřovnu, aby zkontrolovala jejich hosta.
Když otevřela dveře, načapala Julliena s vyhrnutým tričkem, jak zkoumá svou ránu. „Je vše v pořádku?“
Pustil tričko. „V pohodě.“
Ani na vteřinu tomu nevěřila. „Jak zlé to je?“ Přešla místnost a natáhla se, aby se podívala.
Uskočil. „Je to v pohodě.“
„Ukaž, co sis provedl.“
„Raději bych to nedělal.“
„Proč?“
S podrážděním zavrčením ji Jullien otočil čelem k malému zrcadlu nad dřezem. Oči mu zářily zoufalou bolestí, když se setkal s jejím pohledem. „Mám spoustu připomínek na věci, které nemohu mít. Poslední, co potřebuji, je na sobě cítit ruce krásné ženy. Zvlášť když vím, že si o mně myslíš, že jsem odporný, zvlášť když přijde na takovou intimitu. To raději dřív vykrvácím.“ Pohlédl na její vlasy s tak žhavou touhou, že v krku cítila knedlík, než ustoupil a uhnul pohledem.
Posadil se, vytáhl svůj komunikátor a zvedl oči. „Jen mi dej vědět, až bude na čase odejít.“
„Nejsi odporný.“
Nevěřícně odfrkl.
„Co to mělo znamenat?“
„To znamená, že ti nevěřím, mu tara. Mám mnoho důkazů proti, včetně toho, jak se ti vždy nechtěně zkřiví rty, kdykoli na mě pohlédneš, jako kdybych byl hromada exkrementů, které ti někdo zapálil před prahem.“
Ushara nesnášela, že v ní ta slova rozpoutala bolest. A co bylo ještě horší? Nesnášela, že mu něco takového způsobila. A to si myslela, jak dobře skrývá svou nechuť vůči jeho rodině a postavení. Zjevně byla stejně špatná jako všichni ostatní. Stejně rychle odsuzovala.
Sjela pohledem po jeho dlouhém, štíhlém těle. Přes to roztrhané oblečení, které v sobě mělo mnoho děr, a přesto jej nosil s mužností a zraněnou pýchou.
To jen on na sobě mohl mít něco tak ošuntělého a přesto vypadat sexy a smrtonosně.
„Kdy jsi naposledy spal ve vlastní posteli?“
Skutečnost, že se zarazil a musel nad tím uvažovat, jí roztříštila srdce. Ale ne tak jako jeho odpověď. „Netuším.“
„Měsíc?“
Povzdechl si, než odpověděl. „To minimálně.“
Škubla sebou nad těmi špitnutými slovy. A než se stihla zarazit, dohnala ji sympatie a promluvila. „Co kdyby ses vrátil s námi?“
Zamračil se na ni. „Vrátil kam?“
„Na naši základnu. Můžeš si tam najít práci. Bezpečné bydlení, kde tě nikdo nebude lovit. Jaké máš dovednosti?“
Nafoukaně se na ni ušklíbl. „Jsem obzvláště zkušený v štvaní všech kolem mě. Dokonce výjimečný. Je známo, že mi k tomu stačí jen vejít do místnosti.“
Zasmála se. „Něco užitečnějšího?“
„No jo. Strojírenství a mechanika. Pokud má něco základní desku či elektrické spoje, dokážu to zprovoznit, opravit či dokonce celé navrhnout.“
Impozantní. Pokud nelhal. „To by se hodilo. Pracovals už na lodích?“
„Vlastnoručně jsem postavil svou první stíhačku.“
Zírala na něj. „Vážně?“
Vrátil komunikátor do kapsy a zadumaně na ni zíral. „Vzhledem k tomu, kolik lidí vášnivě nesnáší mé vnitřnosti, a většinou jde o mé blízké příbuzné, kteří jdou po trůnu, si vážně myslíš, že bych komukoliv důvěřoval, že si nepohraje s mechanickými prvky či palivovými trubičkami? Zvlášť, když se dají upravit tak, že stíhačka exploduje se mnou uvnitř a lehce to bude vypadat jako nehoda, při které budu spálen tak, žě mě nikdo nepozná? Vážně?“
„Nejsi trochu paranoidní?“
S arogantním povytažením obočí si odfrkl. „Jsem druhý nejnáviděnější tvor na Andarii. Nejvíc nenáviděný princ v historii Triosanů – to se jen nevychloubám, ale skutečně na to poukazují průzkumy. Napsali o tom články. Vyhrál jsem. Na plné čáře. Bez konkurence. Na Andarii deset let po sobě. A dovol mi znovu připomenout, že má vlastní babička zavraždila dědu, protože trpěla PMS. Stejně tak většinu její rodiny a mé dvojče, když nám bylo teprve pět – nebo se o tom alespoň pokusila. Má matka zavraždila řadu svých sourozenců, včetně mého dvojníka… Paranoia, nespavost, vysoká flexibilita a perfektní periferní vidění, to jsou jediné důvody, proč stále dýchám. Jupí!“ Jeho tón byl sušší než poušť Oksanan.
Ale to ji zanechalo s jedinou otázkou. „Co si udělal Triosanům, že tě tak nenávidí?“
Povzdechl si. „Mám to neštěstí, že jsem se narodil Andarioňance.“
Jo, jasně. „Vážně, co si jim udělal?“
„Mám za matku Andarioňanku,“ zopakoval pomalu a jasně. „Vážně. Odpustili Nykyrianovi, protože vypadá jako náš otec a to jim tak nějak dopomohlo k tomu, aby přehlíželi tesáky. Já mám tmavé vlasy a nikoho jim nepřipomínám. V očích mám dost červené, že je to rozrušuje. Všechny ty rozdíly jim připomínají, že jsem Andarioňan a proto nemohu být součástí královské rodiny Triosanů.“
„A tvůj otec?“
Zvedl hlavu, aby se na ni podrážděně ušklíbl. „Jsem snad na terapii? Ano, doktorko Tavali, mám problémy s otcem. A s matkou. Během formativních let jsem s žádným rodičem nenavázal pouto. A drž se. Při vyrůstání jsem neměl žádný pozitivní vzor, a proto ve většině situací reaguji zle. Stručně řečeno jsem abrazivní, nemilosrdný kretén s antisociálními tendencemi. Je moje chyba, že jsem tak skončil. Plně to přijímám. Neviním z toho, jaký jsem své rodiče. Není třeba. Jelikož tam během mého dětství nebyli, nechápu, jak by mohli být zodpovědní za mou dospělost. To já se sám vychoval a zkazil to. Nikdy jsem si neudržel ani mazlíčka. Vždycky přilnuli k někomu jinému a opustili mě. Dokonce i má rybička vyskočila z akvária, aby spáchala sebevraždu a nemusela trpět v mé bláznivé společnosti.“
Vasili otevřel dveře a přinesl podnos.
Jullienovo chování se okamžitě změnilo. Bylo to poprvé, co si uvědomila, že vždy, když byl Vasili kolem, okamžitě pohřbil ten zuřivý pohled. Zněžněl své rysy v jemnější výraz. Bratrský a tolerantní.
„Přinesl jsem ti jídlo, Alte… J-J-Julliene?“
Usmál se. „Jullien stačí. Díky, luden. Neměl ses obtěžovat.“
„V pohodě. Máš rád sušenky?“
Jullien se posadil. „Děláš si srandu? Jsou nejlepší. Rozdělíš se ale se mnou, že jo?“
„Um, jasně.“ Vasilij se posadil vedle něj a zvedl z podnosu sušenku.
Ushara ty dva chvíli sledovala. Jullien byl s Vasilijem mnohem mírnější než s kýmkoli jiným. Přestože v jeho pohybech byly stále stopy královského tizirana, byl mnohem přístupnější.
„Takže máš zájem o tu práci?“ Zeptala se a obrátila tak jejich rozhovor zpět k její nabídce.
Vasili vykulil oči. „Práci?“
„Nabídla jsem tiziranovimísto na základně.“
Jullien zaváhal, když jedl. Polkl a natáhl se pro pití. „Museli byste mi platit v hotovosti či kronách. Nic, co se dá vystopovat. Stejně tak s bydlením.“
„Rozumím.“
Vasilij nadějně zamrkal. „Prosím, pojď k nám pracovat! Bude se ti tam líbit!“
Jullien se na něj rozkošně usmál. „Dobře. Zkusím to.“
„Fajn. Půjdu říct Gavinovi, ať změníme kurz. Vy dva se zatím nedostaňte do problémů.“ Cestou ke dveřím Ushara sledovala, jak Jullien nechává poslední sušenku Vasilijovi. I když věděla, že byl Jullien vyhladovělí, dal ji jejímu synovi, který neměl ani tušení, jak roztrhané bylo oblečení toho muže. Jak dlouho byl tiziran bez jídla.
Mystifikovaná a dotčená Jullienovo nečekanou laskavostí vůči jejímu dítěti zamířila k můstku, aby jim dala tu novinu.
A zatímco čekala od svého bratrance nějaký protest, jeho vztek byl poměrně neopodstatněný.
„Pomátla ses, Share? Víš, kdo to je?“
„Vím.“
„Ne, nemyslím si, že víš.“ Gavin vytáhl Jullienův rozsudek na monitor.
„Už jsem to viděla.“
„A vidělas i tohle?“ Ukázal jí Jullienovi záznamy z Andarie. A musela přiznat, že to byl poměrně dlouhý soubor. „Od deseti let byl v polepšovně. Nešel sedět jen kvůli jeho příjmení. Maminka zjevně strávila spoustu času taháním za nitky, aby dostala ten jeho problémový zadek z potíží.“
Ushara prolétla obvinění a Jullienovi staré fotky. Sotva toho mladého tizirana poznávala a neviděla v něm toho dospělého muže v ošetřovně. Ignorovala jeho extrémní nadváhu a zaměřila se na jeho tvář, která byla na většině zbita. Monokly. Zkřivený nos a krvavé rty. Škrábance. Kůži měl našedlou a oči zapadlé. A i když stál s arogantní pýchou mladého chlapce, na fotkách vypadal utrápeně, unaveně a trpce naštvaný.
A i když se zjevně v raném věku rád pral, nebyl to ten smrtonosný a ostražitý muž, který se zraněním zabil cvičené vrahy, aby zachránil jejího syna.
A pokud šlo o jeho zatčení… nejčastěji šlo o rvačky a intoxikaci na veřejnosti, ale zbytek obsahoval zničení veřejného majetku, křivou přísahu, vlastnění drog, vloupačku do vládní budovy, vandalismus – kdy v budově hlavního města na Erisu zničil obraz své babičky – odolávání zatčení, zneužití veřejných vozidel, neslušnost a jedna pokuta za močení na zbroj vojáků. To téměř dokázala respektovat. Záviselo samozřejmě na událostech, které k tomu vedly. „Víš, že tvé mladistvé záznamy jsou horší.“
„Jo, ale nevyrostl jsem ve vraha, zrádce, špióna a únosce.“
Všimla si, že Gavin nezmínil nic o jeho vlastních přestupcích, kdy kradl. Ale přeci jen, byli piráti.
Zamračila se, když pročítala soubor. Dostala se až ke specifikům stávajícího rozsudku.
Sakra. Jullien pomohl s únosem jeho švagrové. To proto byl i obviněn z velezrady. Zavraždil svého bratrance a několik stráží, když prchal z vazby na Andarii. Poskytl informace o bývalé královně, což vedlo k jejímu zatčení a svržení, aby jeho matka mohla převzít trůn, proto tedy obvinění ze zrady a špionáže. Zaprodal nějaké bratrance jménem Merrell, Chrisen a Nykyrian povstalcům a Sentelle, aby pomohl někomu se jménem Parisa uniknout. A pak na ni ušil boudu, aby ji nová vláda zajala.
Jo, všechno to znělo špatně. Nic z toho z něj nedělalo někoho důvěryhodného, někoho, vůči komu se dá cítit sympatie.
Ushara sebou škubla, když viděla, že to jeho teta Tylie, když byla tadarou, podepsala rozkazy o jeho zatčení na Andarii a vyhoštění z území. A babička poslala Lize žádost o exekuci s velkou odměnou. Stejně tak jako informace o jeho vyhoštění.
Ale nejhorší byl ten papír, který Triosanští právníci podali v jeho prospěch, kde žádali o politický azyl a ochranu jeho otce – kdekoli v Triosanské říši.
Kdekoli. Dokonce i na koloniální základně.
Na spodku bylo jediné slovo rudým, jasným písmem, doplněno královskou pečetí.
ZAMÍTNUTO.
Slzy jí stáhly hrdlo, když se snažila představit si, jak těžce musel jeho otec trpět, když mu odmítl jakoukoli zástěru bezpečí. Byly tam i další odmítnutí od jiných členů rodiny z jiných říší, včetně Kirovaru. Žádná teta, strýc ani bratranec mu nedali útočiště.
Nikdo.
Znovu sjela na fotografii, kde byl Jullien jako zbité dítě a vzpomněla si, jak jí říkal, že tam jeho rodiče při jeho výchově nebyli.
Ne, jeho rodina ho neušetřila ani okamžiku krutosti. Zjevně byl v centru jejich vzpurného šílenství a jejich neúprosná zkaženost pro něj byla běžnou rutinou a stravou. Nechráněné dítě se o sebe muselo starat samo, zatímco na něj ostatní kašlali.
„Jsi v bezpečí, akam?“
Nebylo divu, že se tak neochvějně snažil zajistit Vasiliho blaho, než zemřel. Proč dal jejímu synovi poslední sušenku, i když hladověl. Protože znal cenu. Jak moc bolí být ve vesmíru sám, bez přátel a rodiny. Když vás nikdo nehledá a nemáte nikoho, kdo by se staral.
A v tom okamžiku se rozhodla.
„Jullien zůstane.“
Gavinovi zaškubalo v čelisti. „Trajen se podělá, až to uslyší. Budeš mít štěstí, pokud tě nepřipraví o postavení.“
„S Trajenem si poradím.“
„A co uděláš, až nás ta zlodějský zmije královská uštkne?“
„Jsi směšný.“
„Vážně? Celá historie naší rasy se točí kolem krvavých svárů rodiny Anatole. Jejich nenasytného úsilí o moc a jejich ochotě podříznout hrdlo každému, kdo se jim postaví do cesty. Zbraněmi nás vyhnali do těch nejvzdálenějších koutů vesmíru a ty se teď odvážíš přivést jednoho z nich do našeho posledního útočiště? Zapomeň na Trajena, to Fybebloodi tě zaživa stáhnou z kůže.“
No… to byla opravdu velká pravděpodobnost.
A její otec bude s největší pravděpodobností ten, který povede lynčující dav.