Fain padl na kolena, když jím projela silná bolest. Takovou cítil naposledy v šatně, když mu Galene roztříštila srdce a zanechala ho odhaleného a samotného. Nedokázal se nadechnout. Před sebou viděl jen tváře těch dětí, když je poprvé našel, hladové a vyděšené.
Je to v pohodě. Mám vás. Nikdo vám už neublíží. Slibuju.
Jak i je mohl takhle zklamat?
„Faine?“
Zamrkal, když zaslechl Galenin hlas, ale nedokázal promluvit přes agónii, která ho dusila.
Pohladila ho rukou po hlavě, zatímco pomocníci a vojáci Hadeanského sboru uháněli kolem nich, aby uhasili požár a pomohli přeživším. „Pojď se mnou.“
„Musím je najít. Možná jsou uvězněni. Možná-“
„Pojď se mnou,“ zopakovala tónem, který nedával prostor na protesty.
Kouknul za ní, jen aby viděl, že je Talyn pozoruje se zvláštním výrazem, který nebyl schopen přečíst. „Chceš ji poslechnout, Hauku. Věř mi.“
Otupěle přikývl a dovolil jí, aby ho dovedla zpátky do Talynova bytu.
Když tam došli, zaslepily ho tiché slzy, jak ho užírala vina za to, že děti nechal o samotě. K čertu s Venikem a jejich zákony. Měl si je nechat u sebe a pošlapat zákony i zvyky Tavali. Byla to jeho chyba. A nikdy sám sobě neodpustí. Nikdy se nedostane přes ztrátu dvou životů, které na něm zcela závisely. Dvou životů, o kterých přísahal, že je ochrání a postará se o ně. Byly vším, co měl.
A on je zklamal. Nikdy sám sobě neodpustí.
Talyn otevřel dveře do svého bytu.
„Pako! Pako! Pako!“ War se k němu rozběhl a zaútočil na něj nečekaným objetím.
Fain hlasitě vydechl, když do jeho svalnatého těla narazilo maličké tělíčko a zaplnilo jeho paže hubenými končetinami.
„Vidíš! Říkala jsem ti, že tam nebyl.“ Vega se zamračila, když se přiblížila a spatřila Fainovi slzy. „Jsi v pořádku, pako? Byl někdo zraněn?“
Fain nebyl schopen promluvit. Oba popadl do náruče a poddal se slzám, když padl na kolena a mačkal je v drtivém objetí. Naplnila ho úleva a láska, zatímco se otřásal, díky tomu, že věděl, že jsou v bezpečí a naživu. Díky nějakému nečekanému zázraku byli ušetřeni tomu hroznému dni a následkům jeho hlouposti.
Bohové, díky! Po tomhle už nikdy nepřestane chodit do chrámu. Dlužil Ornulovi a Eri modlitební světla po zbytek života za to, že v jejich božím milosrdenství ušetřili jeho děti.
Teprve když si myslel, že jsou po smrti, si uvědomil, jak moc je miloval. Kolik ze svého srdce jim daroval. Od té doby, co ztratil Galene a rodiče ho bezmyšlenkovitě odhodili a udělali z něj zločince, snažil se žít zbytek života bez jakýchkoli emocionálních vazeb. Chtěl udržet všechny, dokonce i Omiru, daleko. Zůstával s ním pouze Dancer a vzpomínka na Galene.
Až do dne, kdy se War a Vega prokousali jeho štíty jejich rozkošným chováním.
„Paka... nemůžu. Dýchat,“ War vyhrkl, jako kdyby trpěl.
Fain si podrážděně odfrkl a konečně je pustil.
„Myslím, že se paka zbláznil,“ zašeptal hlasitě své sestře.
Ta s vyvalenýma očima přikývla.
Galene se jim zasmála, než Faina jemně a chápavě pohladila po tváři. „Ne. Paka se jen hrozně vyděsil. Myslel si, že vás oba zabili při výbuchu. A po všech těch letech, kdy váš bratr Talyn byl v podobných situacích vím, že po tak hrozném šoku je možné dýchat teprve ve chvíli, kdy máte své děti v náručí a cítíte hmatatelný důkaz toho, že jsou v bezpečí a v jednom kuse.“
Teprve poté je Fain pustil a chytil Galene za ruku. „Děkuju. Ale jak se sem dostali?“
Kývla na Gavariana, který ho pozoroval, jako kdyby se zbláznil stejně, jako si to myslel War. „Talyn pro ně poslal Variho a jeho bratra hned po útoku na nás.“
Fain si konečně všimnul Felicii, která seděla u stolu a dělala s nimi při jeho příchodu úkoly.
„Děkuju, Vari. A děkuju ti, Felicie, že na ně dáváš pozor.“
Než stihl odpovědět, Vega se dotkla slz na jeho tváři.
Fain se setkal s jejím vyděšeným pohledem. Malá ruka se jí třásla, jak mu je otírala.
„Je mi líto, že jsme tě vyděsili, pako.“ A pak Vega udělala něco, co neudělala od chvíle, kdy u ní začala puberta – vlezla mu na klín a položila mu hlavu na hruď, aby se s ním mohla mazlit jako malé dítě.
Fain zavřel oči a pohladil ji po tmavých vlasech. „Jsem rád, že jste v pořádku. A pokud chceš začít randit, slibuju, že toho malého… člověka nezabiju.“
Zasmála se. „Můžu počkat, než budeš připraven. Nechci, abys skončil ve vězení.“
Fain se usmál. „Skvěle. Slyšel jsem, že devadesát je ten nejlepší věk, ve kterém by lidská žena měla začít randit.“
„Pako!“ Odfrkla si.
Gavarian se před ně postavil. „No, když už si tady… pokud mi dáš svou kartu s přístupem do bytu, přestěhuju ti tam děti.“
Fain se zamračil, když si konečně uvědomil, že v pytlech u zdi byly zabalené všechny osobní věci Vegy i Wara. Pohlédl zmateně na Galene.
Něžně se na něj usmála způsobem, který si myslel, že už nikdy neuvidí. Vytáhla svůj komunikátor a minutu v něm hledala, než mu ho podala. „Před chvilkou to schválili. Chtěla jsem ti o tom říct, ale pak se rozpoutalo celé to peklo.“
Ohromeně zíral a cítil, jak mu padá čelist. „Legálně si je adoptovala?“
Přikývla. „A udělala z tebe jejich opatrovníka. Našla jsem skulinku, která ti legálně dovoluje být jejich otcem, a nikdo s tím nemůže nic dělat. To bylo to nejmenší, co jsem pro tebe mohla udělat potom, co si udělal pro Talyna a Feliciu.“
Unikla mu další slza, když spatřil své jméno v kolonce otce. Nemohl tomu uvěřit.
Vlastní rodina… to bylo to jediné, po čem celý život toužil. Sen, kterého se musel dávno vzdát, takže o něm odmítal přemýšlet. Ta bolest byla vždy příliš silná a kousavá. Ale teď…
Zvedl se na nohy, vtáhl si Galene do náruče a políbil ji. „Děkuju ti, Stormy.“
Usmála se na něj. „Neděkuj mi tak brzo, Válečný Hauku. Rodičovství je úžasné, ale zároveň pěkně, ah. Nanic.“
„Díky, mami,“ řekl Talyn suše. „Skvělý způsob, jak dopřát tvému synovi zdravé ego.“
Zasmála se. „Ale prosím tě! Jako kdybys v tom potřeboval pomoci. Tvé ego je ze žuly. Viděla jsem, jak se oblékáš, když nenosíš uniformu.“
Talyn se otočil a zakryl si srdce rukama, jako kdyby ho střelila. „Ach, tak to bylo ošklivé!“ Obrátil se na Felicii. „A to ty bys měla být uražena, vzhledem k tomu, že mi kupuješ většinu oblečení.“
Felicie uniklo to nejženštější a nejsladší odfrknutí, jaké Fain kdy slyšel. „To je pravda, ale zřídkakdy si oblečeš to, co pro tebe kupuju. Nosíš pořád ty staré věci, které si měl, už když jsem se nastěhovala. Pokaždé, když se je pokusím vyhodit, je najdeš a vrátíš do skříně.“
Gavarian a Brach se rozesmáli.
Rychle je to přešlo, když na ně Talyn začal zírat. „Nemáte vy dvě hyeny něco stěhovat?“
Gavarian se podrážděně usmál na svého bratra. „Ano, pane.“ Ale než stihnul popadnout první zavazadla, někdo silně zaklepal na dveře a současně se Fainův komunikátor rozezněl s Venikovým tónem.
„S jakou čerstvou blbostí přijdou tentokrát,“ zamumlal Talyn potichu.
Fain předpokládal, že jde o další útok. Natáhl se pro svůj komunikátor, zatímco Galene šla ke dveřím. Jakmile je však otevřela, vběhla do pokoje celá Hadeanská jednotka a namířenými zbraněmi.
Felicia zalapala po dechu a vyskočila na nohy. Vega a War vykřikli a utekli se schovat za Faina. Chytili ho za nohy. Talyn se postavil před Feliciu.
„O co jde?“ Zeptala se GAlene.
Fain se pokoušel děti utěšit. Což se mnohem snáz řeklo, protože War se po něm snažil vyšplhat jako po žebříku. Ten chlapec měl ruce jako chobotnice. A Vegino smrtelné sevření na jeho stehně nebylo o moc lepší. Přestávala mu jím protékat krev.
Kapitán vyrazil ke Gavarianovi a kývnul na něj. „Majore Terronovo, jste zatčen. Na kolena. Ruce za hlavu. Překřižte je v zápěstí. Hned!“
Gavarianovi spadla čelist. Zvednul ruce do vzduchu, aby si nikdo nespletl jeho úmysly a nestřelil ho. „Co… cože? To myslíte vážně?“
Když se kapitán pohnul, aby chlapce chytil, Fain předal děti Galene a strčil do kapitána.
„Uhni, Hauku,“ varoval ho.
To Fain odmítl. „To je blbost!“
Venik prošel mezi jednotkou, aby se k nim připojil.
Než si fain uvědomil, co má v úmyslu, cítil na krku něco chladného. O chvilku později skrz jeho nervový systém prolétla šoková vlna. Pokud by byl člověk, zůstal by po tomhle v bezvědomí, nebo by zemřel.
Ale jako Andarioňana ho to jen hodně naštvalo. S touhou po krví Fain zavrčel na toho pirátského bastarda, který mu nasazoval pouta.
„Je na čase, aby sis vzpomněl na své místo, ty nicko. Právě jsem ztratil tři sta lidí a polovina z nich byly děti. To ty si sem přivedl Andarioňany. Vyjebávej se mnou dál a pověsím tě s nimi. Tohohle malého kreténa máme nahraného, jak hodinu před výbuchem procházel oblastí. A neměl tam co dělat. Je jediný, kdo byl mimo svou pozici.“
Fain se na Venika zamračil. „Dostával mé děti do bezpečí poté, co se někdo pokusil ve spánku zavraždit mého syna.“
Venik ho strčil proti zdi. „Dostaň to do té své tlusté, stupidní andarioňanské lebky. Ty nemáš syna. Nemáš děti. Vlastním. Tě.“ Popadl Faina za krk.
V dalším okamžiku proletěl Venik vzduchem.
„Nesahej na něj!“ Talyn se postavil mezi ně. „Můj otec je Válečný Hauk, ty kreténe. Takhle s ním mluvit nebudeš! A nikdy na něj už nesáhneš!“
Z výrazu ve Venově tváři ztuhla Fainovi krev v žilách, zvlášť když celá jednotka namířila své zbraně na jeho syna. Galene chtěla vyrazit kupředu, ale Fain mávnul rukou a Felicia ji chytila.
A i když to, že ho Talyn bránil, pro něj znamenalo víc než celý vesmír, pokud rychle nepromluví, změní se tohle v opravdu nukleární hrůzu. Nikdo neohrožoval Venika na jeho stanici.
Nikdo.
„Ustup, Talyne. Nejvyšší Admirál Venik má pravdu. Nejsem Válečný Hauk. Nejsem jí od chvíle, co mě má matka vyškrtla z rodokmenu.“
Ven si arogantním pohybem urovnal, oblečení. „A kdo tě vlastní?“
Fain vždycky nenáviděl, když si s Ven s jeho mocí takhle zahrával. Měl co dělat, aby ho neprohodil zdí. Ale dokud měl v mozku ten čip, musel poslouchat, jinak by se jeho mozek stal součástí vybavení místnosti. A i když mu na tom v minulosti až tak nezáleželo, teď měl důvod k tomu, aby spolkl svou pýchu a dovolil Venovi si myslet, že nad ním má kontrolu. I když oba znali pravdu.
Kdyby Fain chtěl svou svobodu, Ven by ho musel zabít. Protože to byl jediný způsob, při kterém by si ho Ven mohl nechat. Nikdo neporoučel Válečnému Haukovi bez jeho spolupráce a svolení.
„Vy, můj pane.“
„A kdo drží desátek za tvou vlajku?“
Fain pocítil, jak mu ve tváři začíná zase škubat. „Vy… můj pane.“
Venik přikývl. „Tak je to správně. To mě odpovídáš, a to za vše. Ta malá fantazie, kterou sis tu vymyslel, právě končí. Vezmi si své věci a hlas se na palubě pro otroky. Hned!“
Galene se chtělo brečet, když viděla tu horečnou rezignaci ve Fainovo ošlehaných očích. Zabíjelo ho to a nemohla s tím nic dělat. K čertu s Venikem.
Bylo to stejné, jako když ho sledovala s jeho rodinou, znovu a znovu. Pokaždé když chtěl mít něco, na co by mohl být hrdý, nebo se díky něčemu cítil skvěle, Keris, jeho otec, nebo matka si dali záležet, aby ho veřejně ponížili.
A ty si byla stejná v den vaší maturity.
Galene se ušklíbla, když si to uvědomila. Celé ty roky se soustředila jen na vlastní bolest. Nikdy neuvažovala nad tím, co vzala jemu.
Poslední šanci na neponičenou vzpomínku. Jak mohla být tak sobecká? Na rozdíl od jeho rodičů byli ty její laskaví a až do určité chvíle i rozdavační. Fain v životě nic nezískal, aniž by pro to nemusel krvácet. Nic.
Co budu dělat?
Venik se obrátil na kapitána Haedanské jednotky. „Na co čekáš? Až tě tu ubytují, nebo ti zatleskají? Co kdybych tě radši nakopl do zadku? Zatkni toho tupce, než se té potřebě poddám.“
Fain rozhořčeně zaprotestoval. „Ne! Právě jsem ti řekl, co tam dělal. Nemáš důvod ho zatknout.“
„To stále nic neznamená. Spíš naopak, vypadá to ještě hůř. Jako kdyby si v tom byl zapojený ty.“
Nevěřícně na něj zíral. „Tomu vážně nevěříš?“
„Upřímně? Nevím, co si mám myslet. Možná bych tě měl zatknout, dokud to nevyřeším.“
Myslel to vážně? Galene, ohromená jeho iracionální logikou, zavrtěla hlavou. „Už nemohu zůstat potichu. Tohle je šílené a vy to víte. Fain by proti vám nikdy nic nepodnikl.“
Venik se na ni obrátil. „Neberte to špatně, Velitelko, ale tohle se vás netýká. Ohnivák je majetkem Tavali. A pokud mi nenajdete nikoho jiného, koho bych mohl obvinit, považuji majora za vinného. A teď ustupte, nebo vás všechny zatknu za to, že se vměšujete do spravedlnosti Tavali. To je mou výsadou.“
„To nemůžeš, Vene,“ řekl Fain skrz zatnuté zuby. „No tak. Vždyť je to sotva ještě dítě. Víš, co mu ve vězení udělají.“
„Je starší, než si byl ty.“
Viděla, jak sebou po těch slovech škubnul. Přemýšlela, co se Fainovi stalo, když ho poprvé zatkli. Muselo to být horší než její nejotřesnější představy, aby na to po tolika letech Válečný Hauk reagoval takhle.
A z toho se jí udělalo špatně.
Fain pohlédl na Gavariana a poté na Talyna, než svůj zuřivý pohled obrátil znovu na Venika. „To není správné. Vezmu to na sebe. Jen ho nech jít.“
Ven přejel pohledem z Gaina na Gavariana, zatímco nad jeho nabídkou přemýšlel. „Má motiv. Zabili jsme v boji jeho těhotnou ženu. Věděls to?“
„Řekl mi o tom.“
„A přesto si myslíš, že je nevinný?“
„Jsem přesvědčen, že to není ten typ muže, který by se chtěl mstít, ano.“
„Pak si blázen a on tě podrazí. Sakra, možná ho i s poděkováním pošlu zpátky Eriadně.“
Fain se přikrčil nad tou noční můrou. Část z něj se pokoušela udržet ústa zavřená. Gavarian byl dospělý. Vyškolený důstojník se zkušenostmi v boji. Nebyl tak nevinný jako on toho dne.
Ale když se setkal s chlapcovým ocelovým pohledem, kterým mu říkal, že je na to všechno připraven, poznal pravdu.
I přes všechen oheň, kterým prošel, byl Gavarian příliš mladý na Tavalské vězení. Nebyl připravený na ty zvířata, co na něj čekali. Zločince, kteří neváhali si vybít svůj vztek z toho, co považovali za společenskou nespravedlnost na synovi nějakého aristokrata. A co takový vztek uměl rozpoutat…
To si nikdo nezasloužil.
A on tu nehodlal jen tak stát a sledovat, jak si tím bude muset projít nevinné dítě.
„Vím, že to neudělal. Kdyby se chtěl pomstít, vylil by si to osobně na mě.“
„Hauku,“ řekl Talyn varovně. „Ne!“
Fain tvrdě polkl, jak pohlédl na Galene a obrnil se proti tomu, co ho čekalo.
Venik se zamračil. „To vysvětli.“
„Hauku,“ varoval ho Talyn znovu.
Fain ho ignoroval a udělal tu správnou věc, i když věděl, že ho důsledky pak pořádně nakopou do zadku. „Major mi s Talynem zachránili život. Dvakrát. I když oba vědí, že jsem proti nim vedl útok, když se oba dostali z Andarioňanské armády.“
Galene se prudce nadechla, zatímco ho Talyn proklínal za jeho hloupost.
„A major ví, že jsem vedl i útok, při kterém zemřela jeho manželka. Kdyby se chtěl pomstít, zabil by mě, a nebo by mě nechal na pospas smrti. Nešel by po civilistech. A zatraceně, rozhodně by pro mě nezachránil Wara a Vegu.“
Venik zúžil svůj pohled na Talyna a pak na Gavariana. „Je to pravda? Věděli jste to?“
Talyn si těžce povzdechl. „Samozřejmě, že ano. Není to něco, na co se jen tak zapomene.“
Gavarian s utrápeným pohledem neznatelně přikývl. „Přezdívka Ohnivák vám tak nějak zůstane v paměti.“
„Dobře tedy…“ Venik uzavřel vzdálenost mezi ním a Fainem. „Máš třicet minut na to, aby ses ohlásil ve svém novém pokoji. Chci, abys v něm zůstal, kdykoli nebudeš v práci. Nemáš povolený žádný volný čas, pokud to dopředu neschválím. Rozumíš?“
Fain na něj pohlédl.
„Rozumíš?“
Rozuměl. Jen se jednoduše nechtěl slovně zavázat k něčemu, co neměl v úmyslu dodržet.
Venikovi se z hrdla vydralo zavrčení. „Nenuť mě tě zabít, Hauku. Udělám to, pokud budu muset.“
„Udělej cokoli, co ti dovolí v noci spát.“
Venikovy nosní dírky se rozšířily. „Kapitáne. Zůstaňte tady a ujistěte se, že Hauk se nahlásí u otroků. Pokud neposlechne, zatkněte ho. Pokud bude vzdorovat, zastřelte ho.“
„Ano, pane.“
A s tím Venik a ostatní vojáci kromě čtyř odešli.
Fain se obrátil ke Galene. Z náhlého chladu v místnosti poznal, že je na čase odejít. Už nebyl vítán. Talyn měl pravdu. Nikdy mu neodpustí za to, co udělal. A vůbec ji za to nevinil.
„Proč si mi to neřekl?“ Její hlas byl sotva úzkostným šepotem.
„Řekl jsem mu, aby to nedělal.“
Se zlostným pohledem se obrátila na Talyna. „Celou dobu si to věděl?“
Talyn přikývl. „Od chvíle, kdy jsem viděl jeho loď a její číslo.“
„A přesto si mi nic neřekl?“
„Nechtěl jsem ti ublížit.“
Fain k ní udělal krok. „Stormy-“
„Ne!“ Vyštěkla a ustoupila od něj. V očích se jí zrcadlila hysterie. „Ty… nebyls tam. Neviděls, cos udělal svému dítěti.“ Roztřásla se a snažila se mluvit i přes slzy. „Co z něj zbylo, když si jeho loď vyhodil do povětší. Řekli mi, ať si vyberu šaty, ve kterých ho pohřbím! Že už se nikdy neprobere. A pokud ano, tak už nikdy nebude chodit. Nebyls tam, když jsme každý den pozorovali, jak bojuje s bolestí, aby se znovu naučil mluvit a chodit. Dělat ty nejzákladnější pohyby… to vše kvůli tobě!“
Ta slova ho zasáhla dvojnásob zvlášť potom, co před chvílí cítil po tom výbuchu. I když Vegu a Wara miloval, nenesl je ve svém těle. Mohl si jen představovat, co cítila, když přivezli Talyna z bitvy a zavolali ji.
Fain tvrdě polkl. „Nikdy bych mu neublížil. Ani tobě.“
„Ale udělals to. Drazí bohové, jak moc si mu ublížil! A mě. Tolikrát.“ Setřela slzy a ukázala na Gavariana. „A Varimu… sotva Letticinu smrt přežil. Ukradl si mu kus jeho mladé duše, když si jí poslal do hrobu.“
„Já vím. Omlouvám se.“
„Lítost některé věci nikdy nenapraví.“ Zamračeně na něj pohlédla se stejnou nenávistí, jako ten den v šatně. „Odejdi.“
Fain pohlédl na Wara a Vegu, kteří mlčky stáli vedle Felicii. Očekával, že v její tváři bude také odsouzení, ale v těch bledých očích byl jen smutek.
A sympatie.
Bez dalšího slova odvedl Hadeanskou jednotku z jejího bytu a zamířil do své nové kajuty. Nepotřeboval si nic sbalit. Nic neměl.