Max ležel na podlaze svého podkroví, objímal Seru a neměl na sobě nic víc než hromadu kožešin. Poslal Illariona za Blaisem, aby se poohlédl po dětech a vrátil se s nimi, aby si mohli promluvit, než se vrátí do kamene. Ale chtěl si užít pár soukromých okamžiků, aby se mohl rozloučit.
Zdálo se, že s každým dalším úderem jeho srdce je její tělo chladnější a ztuhlejší. Pomalu mu umírala v náručí. Zkusil už všechno, co ho napadlo, aby ji udržel v teple a naživu. Jak to, že je jeho moc k ničemu?
Nabídla mu laskavý, smutný úsměv, zatímco mu prsty přejížděla po rtech. „Netrap se tolik, můj dračí pane. Není to tak zlé. Vážně. Není to jako být mrtvý... podobá se to dlouhému spánku. Vůbec nevím, že tam jsem.“
A to má jako pomoci? Když už nic jiného, je to tím horší, když ví, že existuje v temném, duchem nepřítomném stavu.
S lesknoucíma se očima vztáhla ruku a projela mu jí vlasy. „Přála bych si, abych mohla vidět tvoje vlasy tak, jak si je pamatuji. Takhle vypadáš strašně krotce. Strašně lidsky.“ Hravě nakrčila nos.
Zasmál se, zatímco jí lehce tiskl ňadra. „Myslel jsem, že bys byla raději, kdybych měl vlasy krátké a úpravné jako muži ve tvojí vesnici.“
„Ne. Vždycky mě na tobě nejvíc okouzlovaly tvoje dračí způsoby. Ty mě k tobě přitáhly jako první.“
„Tak zavři oči.“
Když to udělala, použil svou moc na to, aby jeho vlasy vypadaly stejně barbarsky, jako v době kdy se dali dohromady.
Vzal ji za ruku, políbil ji do dlaně a zvedl si ji ke svým dlouhým, tenkým copánkům protkaným peřím.
Sera zalapala po dechu, když otvírala oči, aby je viděla. „Jak jsi to udělal?“
„Mám své dračí způsoby.“
Rozesmála se a ovinula si jeden tenký pramínek kolem ukazováčku. Hrála si s jeho dlouhými vlasy s takovým potěšením, že ho to přimělo znovu ztvrdnout. Ačkoliv jak se mohl po jejich poslední žhavé výměně tak rychle vzpamatovat, bylo nad jeho chápání. Ještě že neměl postel... kdyby ano, určitě by ji rozbili.
Přejela si jeho vlasy po svých plných rtech. „Tady jsi, můj divoký, nevázaný draku.“
Max se k ní sklonil a políbil ji, zatímco se mu lámalo srdce při pomyšlení, že ji znovu ztrácí. Měl tak velkou moc. Tolik cetek a pokladů bohů. Věčně očarovaně předměty, kvůli kterým lidé v minulosti zabíjeli, aby je mohli najít a vlastnit. Ale nic z toho tohle nedokázalo zastavit nebo zpomalit.
Nic.
Takže ji k sobě tiskl tak silně, že nakonec zaprotestovala.
„Rozdrtíš mě.“
„Promiň. Jen tě chci prostě udržet v teple a bezpečí.“ Olízl jí ušní lalůček.
Rozkošnicky si povzdechla. „Tolik bych si přála, abys mohl. Nic si nepřeji víc, než zůstat s tebou.“
Někdo zaklepal na jeho dveře. Max použil svou moc, aby je znovu oblékl, než zavolal, že jejich návštěvník může vstoupit.
Byl to Illarion s jednou z Merlinových magických koulí.
Max se na něj zamračil. „Kde jsou děti?“
Jsou v pořádku v Avalonu. Jelikož u nich proces proměny v kámen neprobíhá, Merlin si je tam nechala. Myslí si, že ať už tady na Seru a její kmen působí cokoliv, nedokáže to proniknout bariérou a dosáhnout k nim na jejím písečku. Bojí se, že kdyby je poslala zpátky, začali by se také měnit.
Sera si šťastně povzdechla a posadila se. „Nemění se zpátky?“
Illarion jí podržel křišťálovou kouli, aby se mohla podívat.
Obě její děti byly v něčem, co vypadalo jako Merlinův hrad v Avalonu. Vypadaly šťastně, ale co bylo důležitější, zdravě a v pořádku. Nebály se, ani nebyly ve stresu.
Edena se kousla do rtu, když naklonila hlavu jako malý ptáček a snažila se soustředit na matčinu tvář. „Mami?“
Sera se na ni usmála, zatímco si brala kouli do dlaní. „Edeno? Hadyne? Jste v pořádku?“
Hadyn přikývl. „Jsme. A ty?“
„Teď už skvěle, když vím, že jste oba v pořádku.“
Edeně se zachvěly rty. „Je to pravda? Měníš se zpět?“
Přikývla. „Chci, abyste vy dva poslouchali svého otce a dovolili mu, se o vás pro mě postarat. Uděláte to?“
Oba přikývli.
„Miluju tě, mami,“ řekl Hadyn a položil ruku na kouli. „Chtěl bych tam být, abych ti to mohl říct osobně.“
„Také bych si to přála. Nezapomeň, že ať se děje cokoliv, zůstanu nablízku. A Edeno, potřebuju, abys v době mé nepřítomnosti byla na svého bratra milejší. Přestaň se mu pořád pokoušet svázat křídla. Dovol mu, aby se sám naučil létat nebo spadl na zem.“
„Pokusím se. Kvůli tobě.“
„Oba vás miluji. Prosím dávejte pozor na sebe, na svého otce a také na své strýce.“
Edena začala plakat a Hadyn si ji přitáhl do náruče, aby ji utěšil.
Max těžce polkl, když ho něco napadlo. „Merlino? Jsi tam s dětmi?“
Náhle se vedle nich objevila překrásná blonďatá kouzelnice. „Jsem tady. Co potřebuješ?“
„Kdybych přivedl Seraphinu za tebou do Avalonu, myslíš, že by mohla zastavit její proměnu? Že to, co chrání děti, by mohlo ochránit i ji?“
Merlina zaváhala. „Možná, ale stejně dobře by ji to mohlo zabít, jelikož u ní proměna už započala. Nevím, jaký druh kouzla Zeus použil. Víš stejně dobře jako já, jak dokáže být magie absurdní, a jaké může mít nepředvídatelné následky.“ Podívala se na jeho děti. „Navíc, ona nepochází z tvojí krevní linie. I když nosila tvoje mladé a smísila svou krev s tvojí, není to to samé, jako kdyby se narodila jako drakomai. Nelze odhadnout, co by se mohlo stát. Promiň, Maxi. Nechci něco jen tak zkusit a ztratit ji.“
Oči ho pálily neprolitými slzami. Merlina měla pravdu. Když se vrátí do kamene, vždycky existuje šance, že přijde na způsob, jak ji uzdravit. Třeba získá od Kessara Desku a použije ji na to, aby ji znovu osvobodil.
Ale ze smrti není cesty zpět. Zvlášť když Zeus rozdrtí její sochu na prach.
„Díky, Merlino.“
Kývla na něj, než se koule zamžila a zakryla jejich obraz.
Sera zaklonila hlavu a podívala se na něj. „Co je to za pohled? Co máš v plánu?“
Jo, děsíš i mě.
Vstal. „Půjdu po Kessarovi a Desce.“
„Zbláznil ses?“
Max zavrtěl hlavou. „Je to jediný způsob. Použil ji, aby vás osvobodil. Takže ji já můžu použít k tomu, abych tě tu udržel.“ Podíval se na Illariona. „Správně?“
Jeho bratr zakroutil hlavou. Jo... ne, tohle je vážně, ale vážně špatný nápad. Něco jako fénovat si vlasy při sprchování nebo močit proti větru. Zbláznil ses?
„Ne. Jsem zoufalý.“
To je to samé.
Podrážděně se na bratra zašklebil.
No co, je to tak.
Sera se postavila vedle něj. „Souhlasím s Illarionem. Vůbec na to nemysli. Jsi šílený? Nemůžeš nakráčet do kolonie démonů a Amazonek, kteří touží po tvé smrti a sebrat hlavnímu démonovi Desku, po které baží nejvíc ze všeho. Většinou na něco podobného nereagují příliš dobře. Věř mi. Viděla jsem to. Věřím, že Nala nosí dráp posledního draka, který byl takto arogantní.“
Illarion souhlasně zagestikuloval. Kolik další výzev máš v úmyslu přijmout? Ježíš, Maxi. Existují méně bolestivé způsoby, jak zemřít. Třeba utopit se v kyselině.
Náhle se v místnosti jasně zablesklo. Max vyrazil vpřed, ale něco ho drželo na místě. Mocná, neviditelná síla, kterou nedokázal přemoci.
Zuřivě přivolal ohnivou kouli, aby mohl zaútočit. Pak ale rozeznal zdroj té síly.
Falcyn.
Jenže tentokrát nebyl v dračí podobě. Měl na sobě jejich starověký černý válečný oděv sestavený s kůží a kožešin zabijáků, kteří udělali tu chybu a šli po něm. Byly to trofeje a důkazy jeho bezkonkurenčních bojových schopností. Černé vlasy měl krátké, až na jeden dlouhý copánek, který byl ovinutý kolem jeho hrdla a ozdobený stříbrným dračím přívěskem, který se hodil k jeho bledým očím. V tlumeném světle se blýskaly jako rtuť.
A zaznamenaly každičkou podrobnost.
Illarionovi se rozšířily zorničky, když ho tam uviděl. Sklonil hlavu, aby tak uznal pořadí narození a respekt vůči svému staršímu bratrovi.
Falcyn Illarionovi gesto vrátil a zmenšil vzdálenost mezi nimi. Kráčel predátorskou chůzí, která k němu neodmyslitelně patřila.
Beze slova se postavil před Seraphinu a setkal se s Maxovým pohledem. „Mohu?“ Mezi drakomasy bylo zakázáno dotknout se družky jiného draka bez povolení. Udělat to byl v jejich kultuře smrtelný přečin.
Max přikývl.
Sera se na něj zamračila, zatímco mezi nimi těkala pohledem. „Maxi?“
„To je v pořádku, Sero. Tohle je můj bratr Falcyn. Věřím mu... povětšinou.“
Falcyn ignoroval jeho jízlivou poznámku a dotkl se jejího ledového čela a ruky. „Kdo ji proklel?“
„Zeus.“
Pohrdavě se ušklíbl. „Tak to pak doufám, že tohle toho bastarda vážně nasere. Měl jsi mi to říct už předtím. Nemusel bych tak dlouho zpytovat svědomí, než ti pomůžu.“
Falcyn si jedním drápem nařízl zápěstí a vymáčkl tři kapky krve. Ze své brašny vytáhl malou podlouhlou kuličku, která se podobala vejci, a pokryl ji svou krví. Vložil jí to do rukou a podržel je kolem toho, zatímco odříkával v jejich mateřském jazyce. Použil její ruce, aby vejcem otáčel.
Po několika vteřinách Sera ostře vtáhla dech, ale Falcyn jí dál přidržoval ruce kolem vejce. Sykla. „Pálí to.“
Max kolem ní pevně ovinul paže. „Bude to v pořádku. Vytahuje z tebe jed. Nech ho chvíli pracovat.“
Teprve pak se trochu uvolnila.
V době, kdy Falcyn dokončil rituál, byla ještě bledší, ale její dech zněl silně.
Falcyn otřel kámen o rukáv a vrátil ho do své brašny. Plný očekávání se rozhlédl po podkroví. „Říkal jsi, že máš dráčata?“
„Syna a dceru. Jsou s Blaisem. V Avalonu.“
Falcynovi drsné rysy poprvé trochu změkly. Blaise vždycky zaujímal zvláštní místo v jeho srdci. „Ochráním a zaštítím je také.“
Když se otočil k odchodu, Max ho zastavil. „Děkuji ti, bratře. Můžu se zeptat, proč jsi změnil názor?“
Falcyn se mezi závěsy otočil zpět a podíval se nejprve na Maxe a pak na Seru. „Pořád si myslím, že jsi idiot. Pořád nenávidím a závidím ti každý nádech, který naplní tvé plíce. Ale jsi můj bratr a jsme drakomai. Není na mě, abych ti sebral tvoje srdce... jestli je zde způsob, jak jí pomoci, pak považuji za čest tak učinit. Znáš kodex, podle kterého žijeme a umíráme. Bez ohledu na mé city k tobě, je mou povinností chránit to, co miluješ, a zachovat naši krevní linii.“
„Znovu ti děkuji.“
Falcyn na to neodpověděl. To proto, že jedna jeho část byla z vděčnosti na rozpacích. Místo toho se obrátil k Illarionovi. „Máš u sebe pořád ten dračí spár, který jsem ti dal?“
Vždycky.
„Jo no, to není to, co jsem slyšel.“ Falcyn ho poplácal po paži. „Slyšel jsem, žes ho půjčil kvůli addancu. Co se to s tebou sakra děje? Copak jsem tě nic nenaučil?“ Zavrtěl nad Illarionem hlavou. „Addanc? Vážně?“
Falcyn znechuceně zaprskal. „Všichni moji bratři jsou pitomci. Přísahám. Teď mě vezmi za dráčaty dřív, než jim Blaise vymyje mozky a udělá z nich blbce taky.“
Illarion obrátil oči v sloup.
Když odešli, Max se zasmál.
Sera se na něj zamračila. „Co je?“
„Jen mi právě došlo, proč mám tak rád Rémiho. Připomíná mi mého vlastního zatraceného bratra.“
„A myslíš si, že je to vtipné?“
„Ano.“
Sera natáhla ruce, aby si je prohlédla. Vypadalo to, jako by čekala, že znovu začnou chladnout a tuhnout. „Vydrží to?“
„Mělo by. Podle toho co vím, je Falcyn nejstarší našeho druhu.“ Nakrčil nos. „Je dokonce ještě starší než já.“
„Jé! Tak proč tě tady nenávidí?“
„Zklamal jsem jeho a Hadyna. To proto nikdy nechci zklamat žádného z těch, které miluji.“ Pohladil ji po vlasech, pak jeden pramínek zvedl a přejel si jím po spodním rtu.
To jednoduché gesto jí vyslalo mrazení do páteře. Horší bylo, že probudilo její hlad po něm tak rychle, až to bylo děsivé. Než se mohla zastavit, vzala jeho tvář do dlaní a stáhla si jeho rty ke svým, aby mohla plenit jeho ústa a pít z něj plnými doušky.
Max se smál, když si zvedal a tiskl ke zdi za ní. „Jak je možné, že je moje družka tak brzy hladová?“
Kousla ho do jeho zarostlé brady a chtěla na všechno ostatní zapomenout.
Kdyby tak jen mohli.
„Musíme jít za Nalou.“
Přikývl. „Potřebuji získat zpět Desku a ujistit se tak, že ji Kessar nepoužije.“ Zvedl ji a přehodil si ji přes rameno.
Sera zalapala po dechu, zvlášť když zamířil ke dveřím. „Co to děláš?“
Hravě si přitiskl její nohy k hrudi, zatímco ji dál nesl. „Máš talent na to, dostávat se do potíží. Ani na chvilku tě nespustím z očí.“
„Umím chodit, víš to, že ano?“
„Ano, ale já jsem drak. Jsme známí tím, že unášíme krásné dívky a bereme si je do našich doupat.“
Zachichotala se a podvolila se jeho sevření. „O tohle jsem vždycky přemýšlela. Proč draci berou ženy?“
Hravě se zašklebil. „Uráží mě, že se ptáš vzhledem k číslu, které jsme si právě dali v mojí posteli.“
„To není postel... na hromadě tvojí slámy, máš na mysli.“
Když dorazili k úpatí schodiště, hravost z jeho tváře vymizela. Z pevně zaťatou čelistí ji sundal ze svého ramene a postavil před sebe.
Sera se otočila a uviděla v přízemí Peltierova domu nově shromážděnou skupinku. Moc, která z nich vyzařovala, byla velice znepokojující. Ale nervy na pochodu měla ze dvou párů identických božských dvojčat. Děsili ji.
Ty první by bylo snadné si splést. Oba byli vysocí, tmaví a neuvěřitelně sexy. Odlišovali se pouze tím, že ten vlevo měl kratší černé vlasy než ten napravo.
„Sine,“ řekl Max a natáhl směrem k němu ruku. „Zakare.“
Potřásli si rukama.
Rozeznat druhé dva bylo mnohem snazší. I když měli oba vlasy po ramena v podobném stylu, jeden je měl černé a k tomu měl vířící stříbrné oči. Ten druhý byl blond s očima jasně modrýma.
„Styxxi,“ pozdravil Max blonďáka. „Acherone.“ Ustoupil, aby jim ji představil. „Moje družka, Seraphina.“
Acheron na ni kývl. „Přál bych si, abychom se setkali za lepších okolností. Zvlášť proto, že jsme tu, abychom se zeptali tvého druha, jestli bude v pohodě, když jím nakrmíme gallu.“
Sin poklepal Maxe po zádech a pevně mu položil ruku na rameno. „Vlastně to není žádost. Připoutej se, květinko. Máme v úmyslu hodit tě pod autobus.“
Max na něj zíral. „Cože?“
„Jo,“ souhlasil Styxx, zatímco Maxe obklopovali. „A jak je tak znám, mají v plánu ti taky krýt záda.“ Blýskl po Maxovi úsměvem. „Mimochodem, líbí se mi tvůj nový účes. Dobře se hodí k celé té dračí oběti, kterou se chystáme nabídnout bohům. Dobře se bav.“