Max se vrátil do Útočiště, kde se rozpoutalo několik druhů pekel najednou. Rémi byl zalezlý v Peltierovic domě se svým bratrem Cherifem, Carsonem, dětmi a těhotnými ženami, spolu s Howlers a bandou Arkádů a Katagariánů připravených položit své životy za Aimee a ostatní.
Když scházel dolů po schodech se Serou v závěsu, potkal v chodbě před Aimeeinou ložnicí Rémiho. Nebylo pochyb o tom, že Rémi tam stál proto, aby se ujistil, že se k jeho sestře v době jejího odpočinku nikdo nepřiblíží a nebude ji ohrožovat.
Max se před ním zastavil. „Co se děje? Slyšel jsem volání svého bratra.“
Rémi se svým obvyklým úšklebkem trhl bradou ke schodům, které vedly dolů do hlavní části domu. „Illarion je s ostatními v baru. My hlídáme pevnost tady. Amazonky se vrátily s vlčími Arkády z rodu Kattalakis, kteří chtějí tvůj zadek na stříbrném podnose. Měl bys nejspíš zůstat tady, dokud to Dev a ostatní nevyřídí. Já osobně bych si přál, aby mi taky dovolili urvat si kus vlčího masa. Jelikož si kvůli zákazu své sestry nemůžu kousnout do Fanga, spokojil bych se s jeho bratranci.“
Navzdory faktu, že většina tvaroměničů a lidí neměla Rémiho příliš v lásce kvůli jeho jízlivé osobnosti, Max mu byl podivně nakloněn. Jejich základní filozofie byla vždycky zajedno. Když jsi na pochybách, zabij je všechny a nech bohy, ať si to roztřídí.
Rémi se podíval přes Maxovo rameno na Seru. „Chceš, abych ti pohlídal družku, až se tam půjdeš podívat?“
Max se pootočil a při pohledu na znepokojený výraz na její překrásné tváři se usmál. „Ehm... ne.“ Ovinul jí paži kolem ramen. „Myslím, že ji na ně vypustím. Je mnohem divočejší než já.“
Rémi měl na tváři to nejpodobnější úsměvu, čeho byl schopen. Alespoň dokud nevyšel z dětského pokoje jeho synovec Jake s malým, ospalým batoletem v náručí.
„Hej, strýčku Rémi, myslíš, že je bezpečné jít si do kuchyně pro nějaké mléko? Nechci budit mamku a jsme mimo. Pokoušel jsem se dát Aubieho znovu spát bez něj, ale neposlouchá mě.“
Maxovi neušla známá bolest, která se Rémimu při pohledu na Jaka a Auberta mihla v modrých očích. Byli to synové jeho identického dvojčete Quinna a jeho družky Beccy – medvědice, kterou Rémi pořád zoufale miloval a kterou chtěl za svoji družku. Ale Sudičky k němu byly ještě krutější než k Maxovi a Seře.
Rémi zakryl svoji bolest a prohrábl Aubertovi tmavé vlásky, aby upokojil naštvané dítě toužící po mléku. „Půjdu pro něj. Vy dva zůstaňte tady, kde je bezpečno.“
„Dobře. Půjdu ho přebalit.“ Jake zamířil zpátky do dětského pokoje, zatímco jeho malý bratr nesouhlasně fňukal.
„Aubie chce mlíčko!“
Když sešli dolů a vstoupili do kuchyně za barem, uslyšeli rozzuřený povyk, který mu podivně připomínal Aubertův dětský křik.
Rémi se kousal do rtu, zatímco si tiše mumlal, jak strašně moc by chtěl bojovat. „Nakopej nějaké zadky i za mě, Maxi,“ řekl hlasitěji, než popadl mléko a zamířil zpátky ke svým synovcům.
Když Max zamířil k lítacím dveřím, Sera ho chytila za ruku. „Utečeš se mnou?“
Usmál se nad její nečekanou nabídkou. „Teď už chápeš, jak jsem to viděl já?“
„Ano.“
„Načasování mé paní nestojí za nic.“ Max si ji na chvilku přitáhl do náruče a políbil ji na čelo. „Nic by pro mě neznamenalo víc. Ale nemůžu to udělat Peltierovým a mému bratrovi. Ne po tom všem, co pro mě za všechny ty roky udělali.“
„A přesně proto tě miluji a taky nenávidím.“
Odfrkl si kvůli jejímu podivnému smyslu pro humor, pustil ji a proklouzl lítacími dveřmi, aby se podíval, co se v baru děje.
Fang, Vane, Dev, Illarion, a vlci a medvědi byli v baru, připravení jít do boje proti každé člence Seraphinina kmene. Díkybohu byl bar pořád zavřený pro lidi – v opačném případě by tahle situace byla ještě horší.
„Požaduji vydání Dračího prokletí! Zaútočil na náš klan, zabil jeho členy, a –“
„Běž si brečet k mamince, kreténe, mě je to jedno.“ Fang odstrčil Arkádského vlka.
„Fangu!“ Vane se vecpal mezi svého bratra a druhého vlka. „Příliš tomu nepomáháš!“
Dev se zasmál. „Možná ne, ale je to velice zábavné a já kvůli tomu mám mnohem lepší náladu.“
Samia praštila svého manžela do břicha. „Nepleť se do toho. Kdybychom chtěli vyhodit bar znovu do vzduchu, museli bychom odsud vytáhnout Rémiho.“
Sera se protáhla kolem Maxe a oslovila všechny přítomné. „Tohle není o Dračím prokletí. Je to o Nalině dohodě s démonem.“
„Drž jazyk za zuby.“ Nala na ni zírala.
„Ne. Ne v tomhle. Nebudu sledovat, jak znovu ničíš mého druha.“
„Seraphino...“
Ale Sera se na tomhle odmítala podílet. „Raději se zřeknu oddanosti ke kmeni, než abych ti dovolila ho dostat.“ Vytasila meč z pochvy. „Jestli chceš Maxise... budeš muset projít přese mě.“
Illarion se postavil za ni.
Ohromený Max ztuhl na místě. Upřímně řečeno, nedokázal uvěřit tomu, co vidí. Je to opravdu skutečné?
Sera ho brání?
Fang zaujal pozici po Seřině levici. „Jak můžete vidět, máme naše Dračí prokletí rádi. Vážně dobře ladí s nábytkem.“
Náhle se rozezněl sarkastický potlesk, který prolomil napětí. „Pěkné.“ Démon vystoupil zpoza Arkádů. Nebyl to Kessar, ale bylo na něm něco vzdáleně povědomého. Max se pokoušel si vzpomenout, kde už ho viděl.
Rozhodně to byl gallu. Ten smrad byl nezaměnitelný.
Démon se postavil před Fanga a ušklíbl se na něj. „Vy všichni na něco zapomínáte. I když vy jste vázáni zákony vašeho Omegrionu, my nejsme. Vážně chcete, abych tady vypustil svoje válečníky? Jak dlouho myslíš, že ty a tvoje zvířátka vydržíte?“
Fang zareagoval okamžitě. „Dost dlouho na to, abych si pověsil tvou hlavu na svoji zeď.“
Démon otevřel ústa, aby promluvil, ale pak začal vydávat zvláštní bublavý zvuk.
Sera a Illarion ustoupili. Stejně jako Nala. Max zkrátil vzdálenost mezi nimi, aby ochránil svou rodinu.
Dev popadl kbelík rychleji, než kdokoliv stihl mrknout a strčil ho před démona právě včas na to, aby do něj stihl zachytit obsah démonova žaludku. Zašklebil se, zaklel a zíral na Sam. „No jo no, když vychováš tolik neteří a synovců jako já a vedeš přitom bar, naučíš se rozeznávat ten úchvatný snědl-jsem-toho-vážně-hodně zvuk, takže-popadni-kbelík-strýčku-hodím-šavli.“ Pořádně se zamračil a otočil se zpátky k démonovi. „Skončils? Protože vole, to co děláš, je fakt odporný. A já vážně doufám, že tahle sračka není nakažlivá.“
Démon padl na kolena. Trpěl tak příšernou bolestí, že nedokázal promluvit.
Dev odložil kbelík, zatímco ostatní na démona ohromeně zírali. „Zná někdo démonského doktora?“
„Co je to s ním?“ zeptala se Nala.
Fury pokrčil rameny. „Myslím, že jeho poslední oběť mu tak docela nesedla. Koho jsi snědl?“
Dev si sarkasticky odfrkl. „Podle obsahu kbelíku soudím, že Muppeta. Vypadá to jako Kermit.“
Sam si bolestně povzdechla. „Vy všichni jste nechutní.“
Lia přehnaně zagestikulovala a kývala na souhlas.
Démon se dál třásl a dávil. Sípal a prskal.
Pak vybuchl.
Všichni hromadně udělali krok vzad od místa, kde stál, jako by se báli, že je to nakažlivé.
„Doprdele,“ vydechl Dev.
Fury vzal Liu za ruku. „Tý vole, to bylo děsivý.“
Fang a Vane kopli do kouřících ostatků démona špičkou boty, než se rozhlédli po místnosti.
„Savitare?“ zavolal Vane.
Fang se zamračil. „Thorne?“
Nikdo neodpověděl. Fang zbledl a setkal se s Maxovým pohledem. „Viděl jsi nebo slyšel někdy o něčem takovém?“
Než mohl odpovědět, Nala zděšeně vyjekla. Pak vykřikla bolestí.
Sera k ní přistoupila. „Basilinno?“
Zvedla ruku a ukázala jim tak pomalu se šířící šedou skvrnu. „Myslím, že se znovu měním v kámen... co ty?“
Seraphina vyděšeně prozkoumala svoje tělo. „Já si to nemyslím.“
Nala s roztřeseným dechem zavrtěla hlavou. „Co to je?“ S výkřikem zmizela a vzala sebou i své Amazonky.
Fang a Vane se otočili k Arkádům, ale bez jejich démona a Amazonských válečnic jejich velkohubost zmizela.
„Tohle není konec,“ slíbil jejich vůdce. „I já jsem Kattalakis Lykos a požaduji satisfakci. Chci vidět toho, kdo proklel naši rasu, jak platí za své zločiny. Vrátím se!“
A s tím zmizeli.
Max si všiml, že je Sera ještě bledší než obvykle. „Seramio?“
„Necítím se příliš dobře.“ Přitiskla si ruku na čelo. „Je to tak divné.“ Podlomily se jí nohy.
Max si ji zvedl do náruče a teleportoval ji z baru zpátky do Peltierova domu, rovnou na ošetřovnu. „Carsone!“
Gerak se objevil okamžitě. „Co se děje?“
„Já nevím. Je nemocná nebo tak něco.“
Max ustoupil, aby ji Carson mohl vyšetřit. Čas plynul, zatímco k sobě v obavách tiskl rty a úzkostně čekal, až jim oběma doktor řekne, že je v pořádku. Že je to jen vyčerpání po neuvěřitelně dlouhém dni.
Přesně tohle očekával.
Naneštěstí to Carson neřekl.
„Tohle je divné. Je to jako by se to kouzlo, které Kessar prolomil, znovu aktivovalo.“
Maxovi uvízl dech v hrdle, když se jím prohnal strach. Ne... Carson se plete. Musí se plést. „Cože?“
„Pomalu se znovu mění v kámen.“
V tu chvíli měl pocit, že mu někdo z těla vyrazil veškerý vzduch. „Blbost! Nehraj si se mnou, Carsone.“
Sundal si z krku stetoskop. „To nedělám.“ Lehce poklepal Seru po rameni a nabídl jí smutný, účastný úsměv. „Je mi líto. Nemám tušení, jak tohle zastavit.“
Když se setkala s Maxovým pohledem, oči se jí leskly, ale nedovolila slzám přetéct. „Měla jsem vědět, že nám bohové nedovolí jen tak odejít. Měly jsme být potrestány za to, že jsme proti nim bojovaly. Přiznejme si, že oni nejsou známí zrovna svým milosrdenstvím.“
Max před ní klesl na kolena, zatímco mu tělem zmítalo na tisíc emocí najednou. Nejsilněji ho ale zasahoval strach a úzkost. Láska, která ji nechtěla znovu ztratit.
„Nemůžu tě nechat odejít. Znovu už ne.“
Projela mu rukou vlasy. „Je mi to líto. Nikdy jsem neměla Nalu následovat v její válce proti bohům. Byla si tak jistá, že Sumerové nad Řeckem zvítězí.“ Hořce se zasmála a zamrkala. „Ta stupidní děvka nikdy v žádném konfliktu nepodpořila vítěznou stranu.“
„Proč jste proti nim šly?“
„Nevím. Já byla na bohy naštvaná kvůli tomu, co nám udělali. Co udělali našim dětem. Chtěla jsem krev Apolla a Artemis za to, že stvořili naši rasu. Hlavy Sudiček za to, k čemu nás odsoudily. Byla to sebevražedná mise. Přesto jsem se cítila mocná, jako bych snad měla svůj osud ve svých vlastních rukách. No nebylo to pitomé?“
„Nebylo. Možná trochu arogantní a hodně krátkozraké. Ale ne pitomé.“ Položil jí hlavu do klína a pevně ji objal. „Nemůžu se vrátit.“ Probodl ji zuřivým pohledem. „Nechci.“
„Nemůžeme nic dělat.“
„Ale můžeme.“
Seraphinu zamrazilo kvůli tomu, jaký tón použil. Zmocnila se jí neblahá předtucha. „O čem přemýšlíš?“
Kousl se do spodního rtu a těžce polkl. „Zůstaň tady s Carsonem. Hned se vrátím.“
„Maxisi!“
Neposlouchal.
Když mizel, pokusila se ho zastavit. Vyskočila z postele a popadla ho za ruku.
Ale bylo příliš pozdě. Zmizel a nezanechal po sobě jedinou stopu. Jen slabé narušení vzduchu napovídalo, že tu kdy vůbec byl. Vyděšeně se setkala s Carsonovým pohledem, který zrcadlil její vlastní starost. „Co to dělá?“
Doktor zavrtěl hlavou. „Nemám ponětí. Ale myslím, že to nemůže být nic dobrého.“
„Jo. S tím souhlasím.“
------
Max zaváhal, než udělal něco, co bylo naprosto idiotské. Kdyby to udělal některý z jeho bratrů, zmlátil by ho do bezvědomí. Pak by je polil vodou, aby ho probral.
A pak by ho zmlátil ještě víc.
Ale nedokázal vymyslet jiný způsob, jak ušetřit svou družku jejího osudu. A jestli nebude jednat rychle, mohlo by už být příliš pozdě.
S hlubokým nádechem zavřel oči a ignoroval bolest ze svých zranění. Přivolal každičký ždibec dračího dechu, který se uvnitř něj skrýval a teleportoval se z Útočiště k Branám Samothraki. I když lidé této doby neviděli na tomto místě nic víc než rozbořené zbytky dávno zmizelé éry, on věděl, kde leží vchod na to nejposvátnější místo ze všech. Stejně jako brána do Avalonu a Kalosis, se zatřpytila jen na ten nejkratší úder srdce při východu a západu slunce. Dělo se to tak rychle, že bylo snadné myslet si, že je to jen oční klam.
Ale tohle bylo jedno z posledních míst, kde jeho bratři v moderním světě spali.
A tohle patřilo jeho poslednímu zbývajícímu sourozenci.
„Falcyne?“
Neozvalo se nic než podvečerní mořský vánek. Max vykročil mezi ruinami a zamířil ke starověkému chrámovému komplexu, kde lidstvo kdysi uctívalo starodávné bohy. Kde kdysi nabízeli jeho druh a doufali, že získají jejich spolupráci a náklonnost.
Dnes to chodilo jinak.
„Kruci, Falcyne! Jestli mě slyšíš, odpověz!“
„Lidsky neodpovídám. Jestli se mnou chceš mluvit, zvol správný jazyk.“
Max se hořce zasmál, než promluvil jazykem drakynů. „Nemám čas na to, aby ses choval jako kretén. Potřebuji tě, bratře.“
Něco ho tvrdě udeřilo do hrudi a vymrštilo do vzduchu. Podle bolesti a vzdálenosti, kterou urazil, než dopadl na zem, by řekl, že to musel být Falcynův ostnatý ocas.
S bolestným zasténáním se zvedl na nohy. „Už je ti lépe?“
„Ani ne. Snad kdybych tě rozřízl od koulí po bradu, pak bych se možná dal dohromady.“
Když zaútočil tentokrát, Max ránu zachytil. Použil svoje silové pole, zablokoval ji a poslal ji zpět ke svému staršímu bratrovi. „Prosím, Falcyne... prosím.“
Tlak, který na něj byl vyvíjen, polevil.
Pak zmizel. Max se uvolnil, ale příliš pozdě si uvědomil, že to byl jen trik. Falcyn se mu objevil za zády a zahákl mu předloktí za krk. Tvrdě ho přidusil a přitiskl si Maxe ke svému tělu.
„Podívej se, co kvůli tobě zbylo z mého ostrova, bratře. Přivedl jsi sem ty řecké bastardy a já tě za to nenávidím!“
Jo, no dobře, tohle možná byla ohromná chyba. Doufal, že pár tisíc let umenšilo bratrův vztek.
Zjevně jich ale Falcyn potřebuje ještě o něco víc.
„Omlouvám se. Neměl jsem kam jinam jít.“
„A já ti nemám co říct.“
Jelikož Max neměl na vybranou, otočil se a odtlačil ho. „Poslouchej mě! Nechci s tebou bojovat.“
Ale už byli uprostřed bitky. Falcyn po něm šel jako hladový pes po poslední vepřové kotletě. Kruci, už zapomněl, jakou má jeho bratr ránu. Jelikož neměl na vybranou, proměnil se v draka. Byl to jediný způsob, jak přežít. A opravdu svého bratra nechtěl zabít.
No...
Teoreticky. Ačkoliv, jestli se Falcyn brzy nevzpamatuje, Max možná změní názor. Nepotřeboval, aby jeho bratr žil, aby dostal to, pro co si přišel. Dýchajícího Falcyna požadovalo jen jeho svědomí.
Och drazí bohové, to jako vážně? Náhle se mezi nimi ve své dračí podobě objevil Illarion a odtlačil je od sebe. Přestaňte! Vy oba!
Falcyn se ohnal a ještě se ho naposledy pokusil udeřit svým ocasem.
Max ho zachytil mezi drápy a kousl ho tak silně, že Falcyn zakňučel.
Illarion na něj zíral. Bylo to nutné?
Max ocas pustil. „Tak trochu.“
Falcyn podrážděně zavrčel a vychrlil na něj oheň.
Illarion jej svou mocí zmrazil. Zíral na Falcyna. My čtyři jsme poslední členové naší rodiny. Můžete se prosím přestat pokoušet zmenšit náš počet ještě víc?
„Pak uděláš nejlépe, když ho odsud odvedeš.“
Falcyne...
„Myslím to vážně, Illy. Nemám na to náladu.“ Těžkopádně vyrazil směrem k jeho bráně.
„Potřebuji dračí kámen, Falcyne. Moje děti a družka bez něj zemřou.“
Falcyn ztuhl. „Opovažuješ se o něj žádat mě?“
„Jen ti jediný nějaký máš.“
Falcyn je oba probodl divokým, tvrdým pohledem. „A nedám ti ani hovno. Jdi domů. Vy oba jděte. Už vás nikdy nechci znovu vidět.“
S těmito chladně pronesenými slovy zmizel v bráně.
Ohromený Max za ním zíral. „Myslíš to vážně?“
Je mi to líto, Maxi.
Max tomu nedokázal uvěřit. Hořce se zasmál. „Věděl jsem, že jsi sobecký a chladný, Fale, ale tohle... máma by byla pyšná, kdyby věděla, že ses vyvedl po ní. Přeju si, abych tě zabil, když jsem měl tu možnost, ty parchante!“
Přestaň, Maxi. Víš, proč se takhle cítí.
Jo, jasně. Stejně jako všichni ostatní i on vinil Maxe za věci, které Max nechtěl. Za věci, se kterými nemohl nic udělat. Udělal by cokoliv, aby se jim vyhnul.
Teď za to Sera a jeho děti zaplatí.
Max trpěl pod vahou své viny a bolesti. Tohle nebylo správné. Nevadilo mu nést břemeno svého trestu. Byl na to zvyklý. Ale nemohl se smířit s tím, že to zasáhlo i jeho rodinu.
Dokonce i Falcyna.
Ale nebylo nic, co by mohl udělat. Kvůli tomu, že neuspěl, měl zlomené srdce. Odvedl Illariona zpátky do Útočiště, aby mohl strávit čas, který jim zbýval, se svojí ženou, než z ní bohové znovu udělají chladnou, mrtvou sochu.
------
Medea před ložnicí svých rodičů zaváhala. Když ji uvítalo jen nezvyklé ticho, projel jí špatný pocit. Ne že by zvuky, které normálně v tuhle hodinu slýchala, když se sem odvážila, byly uklidňující, to ani zdaleka ne, ale...
„Mami? Tati?“
Dveře se samy otevřely.
Ostražitě sklouzla rukama ke svým zbraním a připravila se na útok čehokoliv, co by mohlo číhat ve velké, svíčkami osvětlené místnosti. Na královské posteli s nebesy byly rozházené přikrývky, jinak ale byla prázdná. Na jedné straně byly závěsy odtažené, jako by z ní někdo rychle vyskočil.
Pak slabě uslyšela výmluvné zvuky nevolnosti z koupelny.
„Jsme tady,“ zavolal její otec.
Medea, která si pořád nebyla jistá tím, že to není trik, se rychle, ale opatrně vydala po zvucích dávení.
Když došla k pootevřeným dveřím a zatlačila do nich, šokovaně ztuhla.
Její polonahá matka ležela nemocná na podlaze, zatímco ji otec objímal. Krátké černé vlasy měl rozcuchané a jeho tvář byla zkřivená obavou. Někdo, nepochybně její otec, zapletl matčiny dlouhé, blonďaté vlasy, aby jí nepřekážely, zatímco jí nebylo dobře.
Oba byli bledí a třásli se.
Vyděšená Medea se k nim vrhla. „Co se děje?“
Stryker těžce polkl, než odpověděl. „Nevím. Probudila se a dusila se. Je jí špatně už víc než hodinu.“ Upravil studený obklad na matčině hlavě.
Jelikož Daimoni a jejich označení démoni teoreticky nemohli onemocnět, či otěhotnět, nemohlo tohle být dobré. Medea poklekla vedle matky. „Matero?“
Matka byla celá zelená, ale něžně položila ruku na Medeinu tvář a pokusila se usmát. „Budu v pořádku, maličká. Potřebuji jen chvilku.“
Ale podle strachu v otcových očích poznala, že je to mnohem horší, než její statečná matka přiznává.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se její otec.
Frustrovaně si povzdechla. „Nerada tě zatěžuju něčím jiným...“
Vyklenul obočí.
„Kessar se vrátil do hry. Můj špeh v Útočišti mi sdělil, že dostal do rukou Smaragdovou desku, a že probudil Skytské Jezdce, aby po tobě mohl jít.“
Její matka bolestně zaúpěla. „Tyhle svině nenávidím. Měla jsem Nale rozervat hrdlo, když jsem k tomu dostala příležitost.“
Jen její matka dokázala dát dohromady tolik jedu a nenávisti v takovémhle stavu. Tohle ale koneckonců Medea na Zephyře milovala nejvíc. Bojovala až do hořkého konce.
Její otec se té hrozbě vysmál. „Jde po mně?“
Medea přikývla. „A chce Maxe.“
„Toho draka?“
„Ano.“
„Proč?“ zeptal se zamračeně její otec.
Než mohla promluvit, ozvalo se další zaklepání na jejich dveře.
Medea vstala. „Podívám se, kdo tam je.“ Teleportovala se ke dveřím s úmyslem odbýt kohokoliv, kdo za nimi stojí. Ale když otevřela a uviděla tam svého zástupce a nejlepšího přítele Davyna, věděla, že něco není v pořádku.
Jeho kůže měla stejně nazelenalý odstín jako kůže její matky. Její pohledný, rozkošný přítel vypadal stejně nemocně jako Zephyra. A stejně jako její rodiče i Davyn měl vlasy dočista rozcuchané – což bylo něco, co by normálně nikdy nedovolil.
„Co se děje?“
Opřel se o rám dveří a roztřeseně se nadechl. „Našimi řadami se šíří jakási nemoc.“ Když chtěl znovu promluvit, propukl v záchvat kašle. „Je to jako kdybychom měli mor.“
Po jeho slovech její špatný pocit zesílil. Kdykoliv někdo zmínil slova ‚mor‘ a ‚Daimon‘, napadlo každého jen jedno jméno...
Apollo.
A tenhle zatracený bastard je právě teď čirou náhodou v domě.
Bála se, že má pravdu, ale vážně, vážně doufala, že ne, když se pohnula směrem k Davynovi. „No tak, zlato, dovol mi tě vzít do postele.“
Odtáhl se od ní. „Ne že bych neocenil pomoc, ale nechci, abys to chytila, ať je to cokoliv. Kromě toho, Stryker by mě vykuchal, kdybych tě nakazil. Stejně jako ty.“
Odfrkla si nad jeho příšerným smyslem pro humor. „Jen ty můžeš být vtipný a nemocný současně. Hni sebou, než tě zmlátím. Jen tak ze sportu.“
Nabídl jí slabý úsměv a pak zmizel.
Medea ještě jednou zkontrolovala svou mamku a taťku.
Její velký, svalnatý otec choval matku na klíně, jako by byla malé dítě. Zephyra vypadala tak drobná a křehká... což byly dvě věci, které by Medea normálně neřekla o ženě, jež byla neskutečně divokou bojovnicí.
Skryl matčinu tvář do své velké dlaně, zatímco ji jemně houpal a tiskl si její hlavu ochranitelsky pod bradu. Jeho očividná láska Medeu ohromila a vehnala jí slzy do očí. Přes všechny otcovy chyby, její matku zbožňoval.
A ji také.
Vycítil její přítomnost a podíval se na ni. „Kdo to byl?“
„Davyn. Půjdu něco zkontrolovat a pak ti dám vědět.“
„Věřím ti, dcero.“
Když vyrazila pryč, zarazil ji.
„Medeo?“
„Ano, otče?“
„Miluji tě.“
Celou minutu se nedokázala pohnout. I když věděla, že to takhle cítí, obvykle to nahlas neříkal. Stejně jako její matka, i její otec byl divoká, násilnická bytost. Nemilosrdný Daimon činu, nikoli lásky. Skutečnost, že cítil nutnost to říct, jen zvýšila její obavy.
„Taky tě miluji.“ Když odcházela, slyšela, jak dělá tu poslední věc, kterou by kdy čekala.
Šeptal modlitbu k Apollymi, aby vyléčila matčinu nemoc.
Jo, tohle je vážně děsivé.
Ironické bylo, že právě tam zamířila. Jestli o tomhle někdo něco ví, je to právě starověká atlantská bohyně ničení.
Medea se teleportovala z jejich domova do paláce na kopci, kde sídlila Apollymi se svými Charontskými strážemi. Jelikož bylo pozdě, nebyla si jistá, kde by bohyně mohla být. Během dne, který byl v pekelné realitě známé jako Kalosis stejně temný jako noc, bohyně obvykle bývala ve své zahradě.
Medea si nebyla jistá, jestli Apollymi spí nebo co vlastně dělá v noci. Po pravdě řečeno, nikdy na to nemyslela. Ačkoliv když to teď udělala, došlo jí, že Apollymi musí být osamělá. Držela se dál od Daimonů, kteří jí uctívali. Dál od Charontských démonů, kteří ji strážili. A taky tu nebyla kabelovka. Kletba, která ji v téhle říši uvěznila, jí zabraňovala navštěvovat jejího syna Acherona nebo opustit tohle místo.
Co ta bohyně dělá?
Rozhodně neháčkuje ani nehraje Parcheesi.
Medea ve velkém sále paláce z černého mramoru zaváhala. „Haló?“ To se zdál být nejbezpečnější způsob, jak nebezpečnou bohyni upozornit na svoji přítomnost, aniž by ji příliš vytočila.
Objevila se vedle ní vysoká Charontka. Měla vlasy stejně zelené jako oči, kůži žlutooranžovou a tmavě oranžové rohy a křídla. „Ano?“
„To je v pořádku, Sabine. Jsem si jistá, že je tu proto, aby se zeptala na lék pro svoji matku. Vezmi si dnes v noci volno. Běž se podívat za svým maličkým.“
Charontka se otočila a lehce se vždy půvabné Atlantské bohyni uklonila. „Ano, akro.“
Apollymi vyklouzla ze stínů jako tichý přízrak. Dlouhé světlounce blonďaté vlasy, které jí vlály kolem pružného těla, byly ostrým kontrastem k jejímu černému šatu. Vířící stříbrné oči měla plné soucitu, když se blížila k Medee. „Slyšela jsem modlitby tvého otce. Co se děje?“
Medea zaváhala. Tohle byla Atlantská Ničitelka. Bohyně bezohlednosti a ničení, která zmasakrovala celý svůj pantheon a svou rodinu...
Ne královna plyšových medvídků.
„Proč jsi tak...“ Medea se otřásla, než použila před bohyní slovo, které by ji mohlo urazit a udělat tak z Medey skvrnu na zdi či podlaze, „laskavá?“
Apollymi se zlověstně zachechtala. „Tvoje myšlenky mají pravdu, dítě, ale ráda bych ti připomněla, že bych je všechny zabila kvůli tomu, že ublížili mému synovi.“ Zvážněla. „I přes boje, které jsme se Strykerem v průběhu let vybojovali, je i on mým synem. I když jsem ho neporodila, je mi stejně drahý. Stejně jako jiné matky, ani já nedovolím, aby jeden syn ubližoval druhému. Jen tehdy jsem Strykera držela na uzdě. Nedovolím mu útočit na Apostolose nebo na Styxxe. Dokud nechá své bratry a jejich rodiny na pokoji, neroztrhám ho na kusy. Neublížila bych mu, stejně jako kterémukoliv z mých dětí.“
Chytila Medeu za bradu. „Což zahrnuje i tebe. A teď, co ode mě potřebuješ, dítě?“
Medea znovu zaváhala. Upřímně řečeno, nebyla zvyklá na projevy náklonnosti od nikoho jiného, než od své matky, a kdysi, než ho lidé zavraždili, od svého manžela.
Její vztah s otcem byl pořád příliš nový. Nikdy neměla prarodiče, a tahle stránka Apollymi ji pořádně děsila.
Rozhodně jí to nebylo příjemné. Ale pro teď se tomu poddala.
„Zdá se, že se mezi zdejšími Spathi šíří mor. Davyn a moje matka jsou nemocní.“
Apollyminy vířící stříbrné oči zrudly, když ji popadla za ruku. Místností se prohnal neviditelný vítr a rozevlál jí vlasy kolem těla.
Syčivě zaklela, otočila se a vyrazila pryč.
„Akro?“
„Pojď za mnou!“
Medea věděla, že tenhle tón hlasu je lepší bez otázek poslechnout. Zrychlila, aby dohnala bohyni, která ji vedla dolů, do nižších pater paláce, který kdysi patřil Misosovi, Atlantskému bohu smrti a násilí. Při pohledu na tohle podlaží jí došlo, že tohle je místo, kde starověký bůh kdysi držel své „zvláště“ prokleté hosty kvůli jejich posmrtnému potrestání.
Podle Medeina bratra Uriana, byly tyhle duše první potravou pro původní Daimony, které sem Apollymi přivedla a zachránila je tak před Apollovou kletbou. Duše těchto zkažených prokletých jim vystačily na dlouhou dobu.
Ale naneštěstí všechno dobré jednou končí. Po čase byli Daimoni nuceni odejít a lovit ve světě lidi, aby se nakrmili a prodloužili tak své životy.
Díky Apollovi a jeho příšerné kletbě.
Když dorazily na konec chodby, Apollymi použila svou moc, aby rozrazila silné kovové dveře. Na podlaze tam ležel nahý a připoutaný Apollo, řecký bůh, který je všechny proklel a brutálně vykuchal Apollymina syna Acherona, když byl ještě člověkem. Za tuto proradnost ho bohyně nenáviděla většinu času. Ale tento čin bledl ve srovnání s tím, že Apollo strávil tisíce let mučením Acheronova dvojčete, Styxxe.
Jak Apollova vnučka by se Medea kvůli starému bohu nejspíš měla cítit špatně. Ale jelikož ji jeho kletba stála život a jelikož neudělal nic, když lidská chamraď zabila jejího manžela a malého synka jen proto, že je Apollo proklel tak, že jim narostly tesáky a že žili jen v noci, prostě ve svém srdci nenalézala žádnou lítost. Spíš ho nenáviděla ještě víc, než její otec.
Vztekle se k němu vrhla.
Apollo se se smíchem odtáhl. „To bych být tebou nedělal.“
Zaváhala. „Co to znamená?“
„Vím, proč jsi tady a ano, to já jsem to všechno způsobil.“
Apollymi napřáhla ruku a použila svou moc, aby ho přitiskla ke stěně za ním. „Co jsi udělal?“
Rozesmál se ještě víc. „Vy všichni jste zapomněli, že jsem bohem moru. Schoval jsem si dost moci na jednu poslední odplatu.“
Medeu zamrazilo. „Co budeme dělat, akro?“
Výraz na Apollymině tváři potvrdil její nejhorší obavy. Nemůžou nic dělat. Jeden bůh nemůže odčinit klouzlo či prokletí jiného.
V Apollyminých očích se krutě zablesklo. „Teď je řada na mě.“
Apollo po jejích slovech zbledl. Byl tu dost dlouho na to, aby se tohohle pohledu naučil bát, stejně jako všichni ostatní. „Co tím myslíš?“
Apollymi se na Medeu záludně usmála. „Nemůžeme Apolla zabít. Nemůžeme odčinit jeho poslední trik... ale nikdo neřekl, že jím nemůžeme nakrmit gallu a nechat je z něj udělat jednu ze svých krevních děvek, jako to udělali Zakarovi. Co myslíš?“
Medea se ďábelsky zasmála. „Och, má paní Apollymi, vážně zbožňuji, jak funguje vaše mysl. Měla bych zavolat Kessara, abychom si o tom mohli promluvit?“
„Ano, maličká. Myslím, že bys měla.“
Apollo vykřikl. „To nemůžeš! Máš ponětí, co udělají se světem?“
Přejela ho chladným, prázdným pohledem. „Zapomínáš, nejdražší Apollo, že jsem Apollymi, Velká Ničitelka. Myslíš, že se starám o ty smrtelné hlupáky?“ Usmála se na Medeu. „Zavolej je.“