Max cítil, že ho sleduje zapovězená temnota. Byla to ta samá, s jakou bojoval v den, kdy zemřel Hadyn. To samé zlo, které šlo po všech kinikoi od chvíle, kdy nastoupili na svá posvátná místa. Kvůli tomu kým a čím byli, bylo neustálé nebezpečí přirozenou součástí jejich existence. Vždycky to věděli a brali to jako všudypřítomnou hrozbu čekající na okamžik, kdy zaútočí a zabije je, i všechny v jejich blízkosti.
To proto zůstávali osamocení a dělali, co mohli, aby se nikdo nepohyboval v jejich blízkosti. Protože každý, na kom by jim záleželo, by mohl být kdykoliv použit proti nim.
Vzhledem k tomu měl být chytřejší a neměl se pokoušet založit si se Seraphinou rodinu. Ale ona té noci, kdy truchlil, byla tak neodolatelná. Potřeboval fyzickou útěchu, která by upokojila jeho zarmoucené srdce a ona potřebovala muže, který by ukojil její touhy.
A teď...
V dračí podobě se naklonil prudce doprava a letěl pryč od cizích zvuků, které nikdy předtím neslyšel. V mysli mu kolovaly Seřiny vzpomínky na jejich děti. Naprostá láska, oddanost a zbožňování, které k jeho dráčatům cítila, ho zahřála u srdce. Kdyby zavřel oči, téměř by dokázal předstírat, že miluje i jeho.
Nenáviděl fakt, že si tolik přeje mít tuhle její část. Ale alespoň miluje část z něj.
Tu nejlepší část.
Vznětlivá a bezstarostná Edena vypadala stejně jako její matka v rozpuku mládí. Měla dlouhé, ohnivě rudé vlasy a nosila ofinu, která vždycky zakrývala její oči. Její matka jí vždycky vyčítala, že skrývá jejich jasně zlatou barvu před světem.
Jeho syn byl silný, vysoký a vzpurný. Jeho rychlé a pohotové repliky pokoušely matčinu trpělivost i příčetnost. Hadynovy vlasy měly barvu nejtmavšího kaštanu a pleť měl stejně olivovou jako Max. Tam, kde měla Edena matčinu porcelánovou pleť s několika pihami u kořene nosu, Hadyn z ní neměl vůbec nic. Oba měli Maxovy vysoké lícní kosti a protáhlé kočičí oči jejich matky. Ale byl to Edenin dolíček, který se dotkl jeho srdce. Stejně jako její matka měla i ona úsměv, který dokázal projasnit i tu nejtemnější noc a oslabit to nejpřísnější odhodlání.
Ať se bohové slitují nad každým mužem, na kterého se s tímhle úsměvem obrátí.
Byl strašně vděčný, že se narodili jako lidé. Že oba byli ušetřeni nenávisti, kterou jejich matka chovala k jeho druhu. Že ani jedno z dětí nikdy v Seřiných očích nezahlédlo pohrdání a odsouzení, které v jejích očích vídával on, kdykoliv v její přítomnosti udělal něco příliš dračího.
Ale dny kdy skrýval svou skutečnou povahu, už měl za sebou. Jestli chtějí pokoušet draka...
Ten drak byl zde a byl připraven k boji.
Jen pojďte, děvky.
Přitáhl křídla k tělu a snesl se dolů, následujíc jejich pach, dokud si nebyl jistý, že jsou jeho děti blízko rozpadajících se pozůstatků starého chrámu. Pak se částečně změnil do své lidské podoby. Nechal ji jen křídla, takže mohl být dole, ale přesto si udržel svou smrtící podobu, zatímco prozkoumával oblast. Zamrazilo ho, když zaslechl, jak na zemi kolem něj hvízdá vítr.
Pořád cítil přítomnost číhajícího zla. Dotýkalo se všeho kolem něj. Navíc zachytil pach něčeho ještě zvláštnějšího...
Arkádů.
Co to sakra je?
Jeho nos sebou při tom známém pachu zacukal. Bylo to podobné Illarionovi a přesto zcela odlišné. Ne jeho dítě, ale příbuzný.
Max nechal zmizet svá křídla a plížil se stíny, zatímco pozorně naslouchal, jestli nezachytí známky přítomnosti jeho nepřátel.
Bylo to dračí doupě. Ale ne jen tak nějak doupě... zamračil se a nahlédl oknem dovnitř. Byli tam dva lidé, vlk a drakos. Dvě skupiny, které spolu obvykle nespolupracují.
Zvláštní bylo, že mluvili starým dialektem středověké angličtiny. Mercijským? Nebo Saským? Teď by se mu vážně hodilo, kdyby tady byl Cadegan, Illarion nebo Blaise. Tohle bylo jejich pole působnosti.
Takhle...
Znal jejich jazyk jen povrchně a zachytil pouze pár zbloudilých slov, které mu nedávaly smysl.
Ne že by na tom záleželo. Nebyl tu kvůli nim a jejich rozhovor jej tedy nezajímal. Zavřel oči a použil své smysly, aby zaměřil to, co ho na tohle temné místo přivedlo. Jako první ucítil přítomnost své dcery.
Její ohnivý vztek, který byl tak podobný matčinu, ho přiměl k úsměvu. Pak ale porozuměl důvodu její zuřivosti a tomu, proč je právě teď tak intenzivní.
Jeho pohled okamžitě potemněl. S touhou po krvi zamířil přímo k nejstaršímu chrámu, který byl o pár metrů dále. Jeho syn a dcera tam byli drženi ve velké aréně, která se zdála být vystavěna kvůli pořádání her či soutěží.
Už jen to stačilo k tomu, aby jej to vytočilo. Ale když zjistil, co tam dělají, začala mu v žilách pěnit krev. Starší muži bojovali s jeho synem v zakázané hře s názvem Prine, aby rozhodli, kdo se s jeho dcerou vyspí jako první.
Hadyn měl na obranu jen meč a štít. Stál celý zakrvácený a zbitý uprostřed arény s jednou nohou připoutanou obrovským řetězem. Dokonce ani tak se ale nevzdával, ani neukázal žádnou slabost. Místo toho s nimi bojoval s gladiátorskou odvahou.
Když se jeden z mužů na jeho syna vrhl, Max málem udělal tu chybu, že tam vtrhl, urval mu hlavu a zachránil tak svého chlapce. Ale měli obrovskou přesilu.
Ne že by si musel dělat starosti.
Hadyn nastavil tomu bastardovi štít, odrazil ho do hlíny a bodl jej, než se otočil, aby čelil dalšímu, který se blížil k jeho zádům. Seraphina jejich syna dobře vycvičila. Bojoval jako šampion.
Max využil toho, že byla jejich pozornost rozptýlena tím, jak se jimi Hadyn prosekával, a rychle vyrazil ke své dceři.
Ve chvíli, kdy se dotkl jejích rukou, se na něj pokusila zaútočit. „Pšš,“ vydechl jí do ucha. „Jsem tu proto, abych vás zachránil.“
Otočila hlavu a vzhlédla k němu přes své rameno. Oči se jí rozšířily, jako by mohla vědět, kdo je.
Max rozerval řetězy, které ji poutaly k ocelovému sloupku. „Můžeš jet?“ zašeptal.
Opatrně, aby ostatní neupozornila na to, co Max dělá nebo na jeho samotnou přítomnost zde, tiše přikývla, zatímco si statečně vytahovala roubík z úst.
Na chvíli vzal do dlaní její zbitou tvář a obdivoval její odvahu a krásu, zatímco jej zaplavovaly vlny lásky, radosti, smutku a žalu. Byla jeho masem a krví. Jeho dítětem. Něčím, o čem si nikdy nemyslel, že to bude mít. Zvláště poté, co opustil Seraphinu. Myslel si, že prožije svůj život v neplodném osamění.
Nyní před ním stála jeho nádherná, dokonalá dcera. Ještě nebyla ženou, přesto už to rozhodně nebyla malá holčička.
Víc než cokoliv jiného si ji chtěl přitisknout k sobě a držet ji po zbytek svého života. Starat se o její bezpečí a opečovávat ji.
Kdyby jen tak měl víc času.
Pořád ještě ale musel zachránit svého syna. Lehce ji políbil na tvář, otočil se a vzal na sebe dračí podobu.
„Nasedni, dítě.“
Zatímco ostatní křičeli a utíkali se schovat a ozbrojit kvůli jeho náhlému zjevení v jejich středu, ona mu vyskočila za krk a pevně se chytila.
Max letěl pro svého syna.
Hadyn na něj také začal útočit, dokud na jeho zádech nespatřil svou sestru.
„To je v pořádku, Hade! Přišel pro nás.“
Přesto váhal, když zíral nahoru na Maxe. V jeho očích nebyl strach, jen zdravá obava z Maxovy velikosti a divokosti. Max jedním drápem vytrhl kůl, ke kterému byl chlapec připoután a sklonil hlavu, aby se Hadyn mohl připojit ke svojí sestře.
„Nedělej si starosti. Za pár minut vás vezmu k vaší matce.“
Než ale Max mohl vzlétnout, rozpoutali Arkádi divokou salvu elektrických šipek.
No, sakra, tohle je novinka.
Ale bolest z ran, kterou šipky způsobily, nebyla to nejhorší. Ne, že ty by byly příjemné... nějak zvlášť. Horší byly zásahy elektřinou, které projížděly jeho tělem a nutily ho měnit se z draka v člověka a zase zpátky. Bylo to jako ten nejodpornější druh svalových křečí, jaký si jen dokážete představit.
Jeho děti se na zemi překulily a přistály kousek od něj, mimo nebezpečí. Max od nich klopýtal pryč v obavě, že by je mohl při přeměně nechtěně rozdrtit. Nikdo přece nechce být uvězněn pod devítitunovým drakem. Výztuhy, které medvědi museli dát do podlahy v Útočišti, aby mohla nést jeho váhu, byly legendou.
Arkádi se rozběhli, aby zaútočili, dokud byl slabý a neschopný boje.
Max zavrátil hlavu, vykřikl a přivolal každičkou částečku magie, jíž vládl.
A s její pomocí poslal své děti do Útočiště, kde by na ně měla čekat jejich matka. Pokusil se je následovat, ale neměl na to dost síly. K čertu! Elektřina byla jedinou věcí, která jeho druh mohla dostat. Nejen, že si dokázala pohrát s jejich fyzickými těly, nebyla ani právě tím nejlepším přítelem jejich magických schopností.
Právě teď...
By zabil kvůli třem vteřinám sebekontroly.
Ztěžka oddechoval a pokoušel se najít úkryt. Nebo se překulit na některého z těch zmutovaných bastardů.
Bylo to k ničemu. Byli příliš rychlí, podobně jako švábi, kterými ve skutečnosti byli.
Udělal sotva deset kroků předtím, než ho obklopili. Bylo tam nejméně dvacet Arkádských draků a vlků. Ozbrojení mužští i ženští bojovníci připravení ho zabít. Nebo hůř, spoutat.
Dokonce i tak s nimi ale bojoval až do hořkého konce. V dračí podobě chrlil tolik ohně, kolik jen mohl, ale ten rychle vyhasl, kdykoliv se proměnil v člověka.
Když k němu zamířil jeden z Drakosů s dlouhými tmavými vlasy, připravil se na bitvu. Muž na Maxe nenávistně zíral. Nápodobně, děvko.
Přesto, když si vyměňovali vzájemné pohrdavé pohledy a úšklebky, zdálo se mu na tom Arkádovi něco zvláštně povědomého. Max naklonil hlavu a pokoušel se ho zařadit.
„Poznáváš mě, draku?“
„Ne,“ zalhal, jelikož mu nechtěl poskytnout to uspokojení.
Se zuřivým výkřikem Maxe udeřil do tváře. „Ten, kterého jsi zavraždil, byl mým dědečkem!“ Ustoupil a kývl na ostatní, kteří se kolem nich shromáždili. „Přivolejte moje bratrance. Řeknete Damosovi, že jsem konečně našel zkurvené Dračí prokletí. Dnes v noci pomstíme Kattalakisovu pokrevní linii! A zítra půjdeme po jeho dětech, abychom dokončili, co jsme začali. Útočiště, Neútočiště. Spálíme je všechny na popel!“