Vypadalo to jako vhodné místo, kde zemřít. Přinejmenším tam nebylo vedro.
Dagger Ixur se zašklebil bolestí a přitiskl si ruku na ránu, která ho pomalu zabíjela, než vstoupil do putyky, kde se před prudkým světlem dvou sluncí na Steradonu skrývali ti nejodpornější existence z Devíti světů.
Zklidnil dech, aby skryl agónii pod maskou naprosté znuděnosti a vydal se k zadnímu stolu, kde se posadil a ujistil se, že je jeho rána schovaná. Lidé kolem by ho napadli jako zběsilá zvířata, kdyby je na pouhou vteřinu napadlo, že se není schopný bránit.
Hlavně díky masivní odměně, která byla vypsaná za jeho hlavu.
Sakra, kdyby měl mozek, vydal by se jim sám. Při nejmenším by poprvé za čtyři roky ochutnal nějaké dobré jídlo.
Ale nemohl by ho strávit, když by byl mrtvý.
„Vyžaduju alespoň třicet kron, abys tu mohl sedět. Máš třicet kron, škváro?“
Dagger se na sympatickou humanoidní servírku s purpurovou kůží ušklíbl. Neměla ani tušení, že mluví s bývalým princem, který byl kdysi dědicem dvou největších říší ve vesmíru.
Ale to bylo před lety.
Dnes byl dědicem leda tak hovna a také druhým bratrancem hovna. Kdyby nebyl na pokraji smrti, nevyhodil by třicet kron za tu nechutnou syntetickou břečku, kterou tu pravděpodobně podávali.
Sáhl si do kapsy, vytáhl mince a hodil je na stůl. „Tondarionský oheň.“
Shrábla peníze do dlaně a prohlédla si je, aby se ujistila, že nejsou falšované. Pak beze slova vyrazila pro pití.
Upravil si brýle s tmavě červenými skly, aby se ujistil, že mu zakrývají oči. Dagger se unaveně nadechl a doufal, že bude žít dost dlouho na to, aby mohl ochutnat ten hnus, co si právě objednal. S rychlostí, jakou krvácel…
Nebude to bolet už moc dlouho.
Bohužel nevěděl, co zužovalo jeho temnou duši víc. Zda to, že ho zasáhli otráveným nožem či surový fakt, že jak tu seděl a krvácel, a neměl nikoho, komu by zavolal a řekl sbohem. Nikoho, koho zajímalo, že za méně než půl hodiny zemře.
Jeho pozornost zaujala rána zprava.
Okamžitě zpozorněl, natáhl se levou rukou pro blaster a čekal, až se na něj vrhne další várka vojáků či vrahů.
Uvolnil se, když se objevili pouze dva cizinci, kteří v řetězech táhli vyhublého chlapce. Na první pohled to byl pravděpodobně člen posádky, který byl potrestán, nebo to byl vězeň, kterého přemisťovali.
Chlapec s bílými vlasy, kterému nemohlo být víc než patnáct nebo šestnáct let, se odtáhl od mnohem většího a staršího muže. Se zasyčením na něj vytasil tesáky v urážlivém způsobu. Dagger se nad tím zvláštně vzdorným a agresivním gestem zamračil.
S tou barvou vlasů to byl Andarioňan?
Na minutu Daggera napadlo, že má halucinace ze ztráty krve, protože v duchu před sebou neviděl to dítě, ale své dvojče, Nykyriana. Ačkoliv existovaly legendy o dalších blonďatých Andarioňanech, Nykyrian byl jediný, koho na živo viděl a měl tak bílé vlasy. Zbytek z této rasy byl brutálně zavražděn ještě před tím, než se s bratrem narodili. Pro tento rys a ještě nějakou další schopnost či dovednost, kterou jejich babička považovala za nepředstavitelnou hrozbu své vládě a autoritě, byli loveni a vyhubeni.
Protože fakt to byla tak nejistá mrcha.
Větší mimozemšťan chlapce udeřil.
„Nepoškoď mé zboží!“ Zavrčel kupující. „Zaplatím ti jen polovinu toho, co stojí, pokud bude poškozen.“
Dagger se při těch slovech zachvěl. Otrokáři měli z ubohé nevinnosti a krásy velký zisk.
Ale stejně jako všichni ostatní okolo, kterým na tom vůbec nezáleželo, to začal ignorovat. Ale přeci jen, prožil celý život v sobeckém strachu, obklopen těmi, kteří se starali jen sami o sebe. A kam ho to dostalo?
K brzké smrti na planetě, kde se chystal vykrvácet o samotě.
Žádní přátelé. Žádná rodina.
Jakmile zemře a bude pryč, tyhle červi kolem se snesou na jeho mrtvolu, aby získali jakékoliv cennosti. A jeho ostatky pak někde vyhodí jako zapomenuté odpadky.
Zemře. To bylo nevyhnutelné.
Ale měl na výběr, zda půjde v tichosti…
Nebo bude bojovat pro své bohy a zachrání vyděšené dítě, které ještě může mít budoucnost. Chlapce, který potřeboval svou rodinu a přátele. Ne tyhle bláznivé, šílené bastardy.
Před čtyřmi lety Dagger konečně čelil pravdě v tom rozbitém zrcadle ve špinavé koupelně, kde stál poprvé za deset let střízlivý a spatřil, jaký kus mizery skutečně je. V tom okamžiku navždy pohřbil toho sobeckého, vyděšeného prince, kterého všichni šikanovali. Té noci se znovuzrodil jako neohrožený a přeživší Dagger Ixur, který neposlouchal žádné příkazy. Už se nesnažil jen potěšit svou bezcennou zrádnou rodinu.
Stal se z něj někdo, kdo nebyl jen mrzutým mizerou.
Zatímco Jullien eton Anatole, který byl držen celý život pod drogami, by jen tak odešel a bylo by mu fuk, co se tomu chlapci stane, chladný a nemilosrdný vrah Dagger rozhodně nezmizí.
Zvedl se na nohy, pomalu si sundal kabát a položil ruku na blaster, aby jim jasně naznačil, že poslední minuty jejich životů odtikávají. A existoval jen jediný způsob, jak by tomu mohli zabránit. „Pusťte toho kluka.“
Ten větší, co chtěl chlapce koupit, se na něj otočil. „Ale… copak to tu máme? Nejsi ale nafrněný?“
Dagger povytáhl obočí. „Co? To jen proto, že jsem se vykoupal už před týdnem? Vážně?“ Byl špinavý, zpocený, krvácel a měl na sobě oblečení, které se mělo spálit už před rokem. Cítil se jako pozadí něčeho mrtvého a shnilého. Opravdu nechutně.
Dokonce i jeho samotného urážel jeho zápach. Jak ho u všech vesmírů někdo mohl považovat za nafrněného?
Ale když se tak zamyslel nad tím, kdo to řekl…
Jo, oproti němu byl fešák.
„Zastřel ho, Ebene, ať můžeme pokračovat.“
Když se Eben pohnul, aby poslechl, Dagger rychle vytáhl blaster a vystřelil. Zasáhl muže nemilosrdně přímo mezi oči.
Dagger možná nebyl vyškoleným vrahem Ligy jako jeho bratr, ale vždycky byl skvělý střelec – to díky mnoha letem závislačení na střílečkách a potřebě upokojit jeho posedlou paranoiu z toho, že jednoho dne jeho nechutní bratranci najdou koule a bodnou ho do zad.
Propukl chaos, jak se všichni rozkřičeli a rozběhli. Majitel i stráž vyrazili, aby Daggera odzbrojili.
Jo, jako kdyby to dokázali, dokud byl naživu.
Zamířil a zastřelil další tři.
Další člověk zaútočil. Dagger ho chytil a odkopl stranou, zatímco mu další mimozemšťan skočil na záda. Odhodil ho a rychle osvobodil chlapce.
Dagger si vzal chvilku, aby se ujistil, že to dítě není zraněno, než mu podal svůj komunikátor a peněženku, ve které měl schovaný svůj královský prsten. Byla to jediná drahocenná věc, kterou si nechal ze své minulosti. Jediná věc, kterou neprodal ani nezahodil. Neměl ponětí, proč si ho nechal – upřímně, nebyl sentimentální. Přesto se s ním z nějakého neznámého důvodu nedokázal rozloučit.
Až do teď.
Nakonec se natáhl k pouzdru na zádech a podal mu to jediné, co vlastnil, a co pro něj něco znamenalo. Plně nabitý rezervní blaster.
Chlapec se zamračil, když mu vše Dagger vložil do rukou. Uvolnil spoušť na blasteru, aby mohl vystřelit, kdyby potřeboval.
Dagger na něj kývl. „Je tam dost peněz na to, aby ses dostal domů k rodičům. Ujisti se, že jim zavoláš a řekni, že si v bezpečí. Zastřel každého, kdo se ti pokusí ublížit nebo tě bude chtít zastavit. Kohokoliv. Dostaň se domů, chizzi. Za jakoukoli cenu. Kašli na svědomí. Myslím to vážně. Ať tě nic nezastaví. Nedovol nikomu, aby ti ublížil.“
Viděl, jak se k nim blíží ostatní. „Utíkej!“ Postrčil ho, než chytil židli a otočil se s ní na ty páchnoucí mizery.
Chlapec ale nešel daleko. Místo toho trochu couvnul a popadl Daggerův kabát. „Měl bys jít se mnou, nebo tě určitě dostanou.“
„Co tím myslíš?“
Chlapec se naklonil, aby zašeptal: „Vím, kdo jsi… tiziran.“
Dagger ze zvyku ustoupil, ale pak se zarazil. Proč by se obtěžoval. Ten chlapec mu nemohl nic udělat. Nemohl uvěřit, že je stále naživu. Zvlášť s ohledem na to, jak mu bušilo srdce z jedu, který proudil skrz celé jeho tělo, a s ohledem na to, jak moc krvácel.
Jak se přiblížili ke dveřím, objevila se další skupina psanců, ozbrojená, jako by se připravovali na válku.
Dle vybavení patřili k Tavali. Sakra…
Špatné načasování a mizerné štěstí se mu stále dvořily, jako by byl posledním mužem na planetě. Tavali šlo jen o zisk. Vykuchají ho ještě rychleji než kdokoliv v té putyce. A nedalo se říct, co udělají tomu chizzi.
Dagger si schoval chlapce za záda, připraven bojovat, aby ho udržel v bezpečí. Přestože pochyboval, že má alespoň jedinou střelu v blasteru, namířil jej na ženu, která je zjevně vedla a mířila mu na hlavu.
„Přestaňte! Nestřílejte!“ Než mu v tom Dagger mohl zabránit, chlapec zpoza něj vyběhl a postavil se mezi ně. „Zachránil mě, mami.“
Pistole byla snížena, jen aby se neochvějně zaměřila na Daggerovo srdce. „Cože?“
„Je to pravda.“ Chlapec ukázal na těla na zemi. „Osvobodil mě a pomáhal mi uniknout.“
Dagger, jehož nohy slábly, se snažil zůstat stát, ale jak mu v uších začalo hlučně bzučet, už to nedokázal. Nebyl schopný už udržet ani svůj blaster, který najednou jakoby přibral sto kilo. Soustředil se tedy na tu jedinou věc, na které mu záleželo. „Jsi v bezpečí, akam?“
„Ano.“
Přikývl, sklonil paži, upustil blaster a poté se svalil na zem, kde vše zčernalo.
***
S úlevou, že našla svého syna naživu, Ushara zamrkala pryč slzy a sklonila blaster, když obrovský a svalnatý Andarioňan vzdal boj. Pohledem pátrala po dalším nebezpečí, které v současné chvíli bylo minimální.
Ale nebude to tak dlouho. Porušili příliš mnoho zákonů ve snaze najít její jediné dítě. Během chvilky se to tu mohlo rozpálit. Ne, že by jí na tom záleželo. Její chlapec byl ohrožen – pro Vasiliho by porušila jakýkoliv zákon, kdekoliv.
Klidně by celou tuhle planetu uškvařila.
Její dítě pro ni bylo vším. Byla to její priorita. Čip s určením jeho polohy byl téměř vybitý. Během pěti minut by ho ztratili. Kdyby ho únosci znovu přemístili, už nikdy by ho nenašla.
Naplnila ji panika a hrozilo, že se rozpláče, když si uvědomila, jak blízko měla k tomu, že už nikdy neuvidí svého chlapce. Stále se nebyla schopna nadechnout.
Ale museli se odsud dostat, než je všechny chytí a uvězní. Později se může složit. Teď musí všechny dostat do bezpečí. „Vasi! Musíme jít. Hned!“
Její syn padl na kolena vedle toho muže. „Ne bez něj.“
„Vasi!“
Její tvrdohlavý malý potokem měl dost odvahy na to, aby vystrčil bradu a vzdoroval jí. „Zachránil mě, mami. Riskoval při tom vlastní život. Aniž by za to cokoliv dostal. Pomáháme těm, co pomáhají i nám. To si vždy říkala, ne?“
„Neopovažuj se mi házet vlastní slova do tváře. Ne teď.“
„Nestačí jen mluvit o dobrých úmyslech. Musíme je i podpořit činy.“
Zavrčela na své dítě, které tvrdohlavě vzdorovalo. Měl ve své krvi příliš mnoho ze svého otce.
A co bylo horší? Měl v sobě příliš i z ní. Což byla skutečnost, která jí došla, když se zpoza ní ozval smích jejího bratra, který byl tou tvrdohlavostí pobaven.
„Fajn!“ Zavrčela. Ukázala na omráčené tělo na podlaze a přikázala svému bratrovi, aby ho připočítal do problémů, které za sebou musí v té mizerné situaci zahladit. „Dotáhni ho na loď a pokus se to udělat rychle. Nechceme tu být, až se objeví hlídka.“
Aby našli její dítě na tomhle kusu šutru, pohybovali se tak rychle, že na sobě stále měli své uniformy a označení. Stejně jako kradený náklad na jejich nejrychlejší lodi, která byla právě ukotvena v přístavu. Když zaslechla, že byl Vasili unesen otrokáři, bezmyšlenkovitě si poručila přímo tuhle loď a vyrazila. Pokud je chytí, mohli je za to všechny popravit.
Nebyla to ani její loď ani posádka. Spíš se jednalo o spojené síly zbloudilých Tavali. Byli mezi nimi převážně dobrovolníci jako její bratři, bratranci a sestry, včetně ostatních ochotných pirátů, kteří chtěli zachránit její dítě.
Byli velmi daleko od přátelského území a letěli bez spojenců či zálohy. Všechno, co udělali, bylo neuvěřitelně hloupé. Nespustili ani předběžnou letovou kontrolu lodi, aby se ujistili, že může letět vesmírem. Věděli jen to, že má Vasili potíže, věděli zhruba kde je a měli velmi omezený čas na to ho najít, než ho navždy ztratí.
Jo, když se na to tak zpětně podívala, bylo to od nich opravdu hloupé.
Trajen měl pravdu. Když přišlo na jejího syna, neměla ani špetku zdravého rozumu.
„Hej!“ Zvolal majitel putyky, když se vydali ke dveřím. „A co ten bordel v mém baru?“
Ushara se obrátila a zírala na muže, vykolejená jeho rozhořčením. „Dovolils těmhle mizerům, aby se v tvém podniku pokusili prodat mé dítě a myslíš, že ti něco dlužím za to, co se stalo během jeho záchrany?“ Pohlédla znovu na své drahocenné děťátko. Bylo mu sotva třináct, i když vypadal starší než ty hlupáci kolem.
Dítě, které plánovali zbavit jeho nevinnosti. Prodat za věci, které jí rozčilovaly tak, že se nebyla schopna uklidnit.
„Máš pravdu. Něco ti dlužím.“ Střelila ho do míst, kde by měl mít srdce a pak následovala svou posádku.
Zellen se na ni u dveří zašklebil. „To nebylo rozumné.“
„Neopovažuj se mi dávat přednášku, Gondarione. V té náladě, jakou teď mám, jsem tě schopna taky zastřelit. Navíc zabití každého, kdo je ochoten přihlížet prodeji dítěte, je veřejná služba. Měla bych dostat medaili.“
Její pobočník moudře zvedl ruce do vzduchu a ustoupil jí z cesty. Což nebylo něco, co by dělal lehce či často. Ve skoro padesáti letech byl ten plešatý člověk stále svalnatý a fyzicky schopný vyřadit z provozu kdejakého chlapa o polovic mladšího – a přesto se nechtěl zabývat s Usharou, když byla naštvaná a týkalo se to blahobytu jejího svatého děťátka.
Jediný důvod, proč Zellen poslední dobou nelétal, byl úraz, který utrpěl před deseti lety. Výrazně omezil jeho periferní vidění. Nebyl tedy schopen létat. Ale to neznamenalo, že neuměl bojovat. Byl jedním z jejích nejcennějších zaměstnanců.
Zellen ji bez jediného slova následoval zpátky do přístavu a na palubu lodi, kde čekal Vasilij.
Zatímco se posádka rychle chystala ke startu a zbytek táhl Andarioňana na ošetřovnu, prohlédla si svého chlapce, aby se ujistila, že mu nikdo neublížil. Pevně ho objala a pak chytila jeho bradu do dlaně. „Ublížili ti?“
„Mami, přestaň! Nejsem dítě. Jsem v pohodě. Vážně. Díky tomu muži, který mě zachránil. Kde je?“
„Tam, kde se o něj nemusíš starat. Už tak si způsobil dost problémů i stresu do konce tvého života. Připrav se na odlet.“
„Ale mami…“
„Žádné ale, Vasi. Posaď se na své místo.“
Vasili protočil oči v sloup a poslechl, i když si pod nos mumlal protesty.
Ushara na své dítě vycenila tesáky tak, aby to neviděl a nedošlo mu, jak moc byla naštvaná kvůli nebezpečí, do kterého je všechny uvrhl.
Měl štěstí, že měla tak těžký porod, jinak by nutkání uškrtit ho bylo silnější než ona. To bylo už podruhé, co ho téměř ztratila. Podruhé, kdy se celý její svět naklonil a přišla o veškerou kontrolu. A věděla, že pokud by se Vasiliovi něco stalo, nepřežila by to.
I přes to, jak si o sobě sama myslela, že je silná, znala hořkou pravdu. Kdyby musela stát nad hrobem svého dítěte, emočně by ji to zabilo. Vasili byl pro ni vším. Pouhé pomyšlení na to, že by ho ztratila, ji zanechávalo ve stavu hysterie, která jí nepopsatelně děsila.
Stále se třásla nad zprávou o tom, že ho unesli. Upřímně netušila, zda někdy bude schopna přestat. Byla tak ráda, že je znovu s ní. Utěšovalo ji vědomí, že se tam dostali včas.
Díky tomu neznámému Andarioňanovi, kterého nyní měla ve svém vlastnictví. O několik minut později a dražba jejího syna by byla dokončena – a pak by Vasa navždy ztratila.
Ale to, že sebou teď vezou domů cizince…
Trajen mě zabije.
Její šéf neměl rád neznámé proměnné a přitáhnutí hosta na jakoukoli z jejích základen? To byla rozhodně proměnná, která ho naštve. Jen si nebyla jista do jaké míry. Zatímco nutnost a vysoké odměny na jejich hlavy je všechny nutili chovat se extrémně xenofobně, vedle Trajenovi extrémní paranoii vypadali všichni lehkomyslně.
„Admirále? Potřebujeme tě na palubě. Jsou naštvaní a nechtějí nám dát povolení k odletu.“
No jistě. Jako by její posádka neletěla s padělanými papíry, ukradenou lodí či ukradeným nákladem a neprobila si svou cestu do baru, kde zabila jejího majitele. Pche? Nejspíš jim chtějí dát klíč k městu. Nebo ne?
Hořce pobavená dvakrát překontrolovala Vasův postroj a pak pohlédla na Zellena. „Ujisti se, že tu zůstane.“
Zellen se posadil a připoutal vedle Vasa a zamračil se na něj. „Nehne se z místa, admirále.“
Spokojená, že je její dítě zkroceno a v bezpečí, se vydala směrem k dalšímu kolu zábavy.
Když vstoupila na palubu pilotů, poklepala na svůj komunikátor v uchu. „Tady je Víceadmirál Ushara Altaan. Mohu se zeptat, proč nám nebylo uděleno povolení k odletu?“
„Uhmm… admirále, bylo nám řečeno, že na palubě máte uprchlíka bez oprávnění k jeho zajmutí.“
Oh, počkat, tohle byla nečekaná novinka. Ushara pohlédla na muže na monitoru před sebou. „Nebuďte směšný. Můj syn-“
„Nejde o vašeho syna, admirále. Jde o Andarioňanského prince.“
Ah, jasně. Kontrolér byl zjevně sjetý.
Rozesmála se nad tou absurditou. „Nemám na palubě žádného prince. Zbláznil jste se?“
Kontrolér na obrazovce ukázal fotografii, kde byla mnohem čistší a kultivovanější verze zuřivého tuláka, který právě zachránil jejího syna před otrokáři. „Jullien eton anatole. Andarioňanský tiziran a bývalý dědic. Hledá ho liga. Smlouva na jeho hlavu spadá mezi ty nejzávažnější. Zabití s mučením.“ Potom jí ukázal záběry z putyky. „Není to ten samý muž, kterého jste donesli na palubu lodi?“
Samozřejmě, že byl. Protože bohové ji už od narození nesnášeli.
Ale jak zírala na fotku toho vysokého arogantního prince, který vypadal jako ukázkový královský snob, dokázala myslet jen na způsob, jak odhodlaně se tvářil, když její dítě bránil posledním dechem. A jeho slova Vasimu – jsi v bezpečí, chlapče? – než se poddal svým zraněním.
Nebuď hloupá, Share. Je to princ z rodiny, která vyhladila tvou rasu. Vydej jim ho a zapomeň na něj. Dej mu to, co si zaslouží. To, co si všichni Anatolové zaslouží. Brutální smrt tím nejhorším možným způsobem.
Všichni z nich by měli zemřít v agónii a křiku. To dělali všem ostatním.
A tak by se měla zachovat i ona.
Pohlédla do kamery, na které si Vasili nervózně kousal nehty, zatímco měl na klíně pohozených pár věcí.
Raději žít než snít.To bylo motto, kterým její manžel žil. Slova, která chtěl, aby předala jejich synovi.
Ale ještě horší bylo, že v duchu slyšela slova svého otce.
Neoplácíme soucit vraždou. Dobro tvoří další dobro a sami si sklidíme, co jsme zaseli.
Sakra.
Ztlumila svůj komunikátor a obrátila se zpět k obrazovce, aby mohla promluvit ke své posádce. „Připoutejte se. Admirál je u kormidla.“
Všude kolem ní propukly hlasité protesty a posádka naznačovala náboženská gesta.
„Svatí bohové!“
„Ať nás posvátná matka zachrání!“
„Ať svatí mají slitování!“
„K něčemu takovému jsem se nepřihlásil!“
„Otevřete dveře! Chci se jim vzdát!“
„Mami!“
Ushara protočila oči v sloup, když dál fňukali jako malé děti. „Oh, překousněte to, vy bábovky. Máte být drsní piráti. Chovejte se tak.“
Dokonce i její bratr kňoural.
Její bratranec, Gavin, což byl ve skutečnosti ten, kdo tuhle loď ukradl při posledním náletu Tavali, zaujal pozici u zbraní. „To jsme, ale k čertu, Share… k čertu.“
Jediný, kdo se usmíval, byl její syn. Skrz monitor viděla, jak se Vasili v sedadle směje od ucha k uchu, zatímco Ushara převzala kontrolu nad lodí za zvuku kontrolora, který se dožadoval, ať se vzdá prince na jejich palubě.
Ushara otevřela komunikaci a odkašlala si. „Omlouvám se, záměrně jsem vás ignorovala, zatímco jsme připravili svou loď i zbraně. A teď mi dovolte vysvětlit vám, co se stane. Pustíte nás, nebo vás cestou sejmeme.“
„Myslím, že mi nerozumíte. Máme na vás namířené kanony.“
„To si jen myslíte. Momentálně jsou deaktivovány.“ Dál se skrz počítač probírala jejich systémem, i když se ji snažili zablokovat. Usmála se a zavrtěla hlavou. „Kdo programoval vaši bezpečnost? Dítě? Můj syn už jako batole zvládal těžší protokoly.“ Otevřela jim dveře. „Odvolejte hlídky. Nechci nikoho zabíjet jen za to, že dělá svou práci, ale udělám to, pokud se nás pokusí zastavit.“
Ushara vyletěla za zvuku hromadných protestů její posádky.
Ignorovala je a soustředila se na stíhačky, které se na ně snesly s iontovými kanóny a plnou náloží. Posílila štíty a vyrazila vertikálně vzhůru, protože věděla, že stíhačky budou mít co dělat, aby dohnaly její mnohem rychlejší loď. Přesto ale vystřelily. Prudce otočila lodí a snesla ji níž, pak zase výš a hodila ostrou zatáčku vlevo, než vyrazila ze spirály.
Gavin i jeho střelci opláceli palbu, zatímco inženýři pracovali na motorech. Když se dostali do otevřeného prostoru vesmíru a byla schopna zapnout hyper prostorový pohon, polovina její posádky byla zalitá potem.
Nebo omdleli.
Podrážděně se na ně ušklíbla. „Vážně?“
Gavin se trhaně nadechl. „Jde tady o tenhle problém, Star Skream. Vystupuješ stylem ala: podívejte se na mě, jsem profesionál. Můžete mi věřit. Nepodělám to a nevrazím s vámi do žádného meteoru či nezpůsobím váš rozpad v atomy. Ale… kdyby se kdokoli z nás odvážil letět tak, jak si to právě udělala, nakopala bys nám za to zadek.“
Založila si ruce na hrudi a povytáhla na něj obočí. „Co se snažíš říct?“
„Nic. Jen jsem ti chtěl dát vědět, že potřebuji odstraňovač skvrn pro své kalhoty i sedadlo.“
Ushara nenáviděla skutečnost, že se mu skutečně zasmála. „Nemyslím si, že si okouzlující, kapitáne. Převezmi kormidlo.“
„Jistě.“ Když se vrátil na své sedadlo – a to tak, že se k němu s velkým přeháněním doplazil – z posádky se ozval potlesk a nadšení.
„Všechny vás slyším!“ Vykřikla.
„My víme!“
Ushara zavrtěla hlavou. Byla by víc uražená, kdyby je nepovažovala za svou rodinu. S unaveným povzdechem se vydala zkontrolovat Vasiliho, který byl stále se Zellenem. „Chceš si taky na něco stěžovat?“
Vas zavrtěl hlavou. „Jsem na tebe hrdý, mami. Díky za to, že jsi se jim nevzdala.“
Odrhnula mu bíle vlasy z čela a políbila ho. „Bez problému. Zůstaň tady, půjdu zkontrolovat našeho hosta.“
„Buď na něj hodná, dobře?“
„Proč?“
Vasili jí podal věci z jeho klína. „Když mě osvobodil, dal mi tohle a řekl mi, abych se s jejich pomocí dostal domů. Řekl, že musím zavolat svým rodičům a říct jim, že jsem v bezpečí, aby ses nebála. A že se nemám zastavit. Bez ohledu na cokoli.“ Vas jí podal blaster. „Dal mi svou zbraň, mami… i když byl obklopený nepřáteli. Kdo tohle udělá pro někoho, koho nezná?“
Ta úroveň ohleduplnosti a obětavosti ji ohromila. Málokdy se jí něco dotklo. Ale tohle ano. Nevěřila by, že je eton Anatole schopen takové pocity chovat i vůči někomu jinému než sám k sobě.
Stále tomu nebyla schopná uvěřit, když si vzala předměty z jeho rukou.
Nejprve zkontrolovala blaster. Měl na sobě biologický zámek, který byl však deaktivován. Plně nabitý. Na rozdíl od toho, kterým na ni princ mířil a který mu vzali. Ten byl zcela vybitý. Nezbývala mu v něm žádná střela. Zůstal bezbranný a dal jejímu synovi plně nabitý blaster, aby se mohl chránit.
To bylo odvážné a za to byla schopna princovi odpustit mnoho hříchů. Každý muž, který ochotně obětoval svůj život, aby ochránil dítě, které neznal…
To o něm mnohé vypovídalo.
Se zvědavostí zapnula komunikátor. Očekávala, že bude zablokovaný, ale nebyl. Nebylo to nakonec třeba, protože v něm nebyla naprogramována žádná čísla. Podle záznamů princi nikdo nevolal.
Nikdy.
Žádný přítel či rodina. V historii našla jen vyhledávání náhodných informací. Neosobní hovory. Většinou hledal práci či dopravu. Velmi levné ubytování. Ten typ, kde člověk potkal jen bezdomovce či dobročinné případy.
Zarazila se, když si všimla fotografie v pozadí. Kliknula na galerii a zjistila, že je to jediná fotografie. A byla to ta poslední věc, kterou očekávala. Místo aby tam byl princ s jeho ženou, viděla mnohem mladší tadaru Cairistionu s císařem Arosem z Triozy – rodiče tizirana, když byli ještě mladí. Vlastně byli ještě teenagery. Objímali se a dívali se jeden druhému do očí. Byla to vlastně dokonalá fotka páru.
Zvláštní bylo, že tam měl pouze tuto fotku a nic jiného. Ani hudbu. Na komunikátoru nebylo nic osobního. Byl chladný a sterilní.
Vypnula ho a otevřela peněženku. Stejně jako komunikátor byla v podstatě holá. Nebylo tam ani dvacet kreditů. Žádné karty či doklady. V kapse na mince však bylo něco s divným tvarem. Otevřela ji a našla tam královský Andarioňanský prsten. Spadla jí čelist při pohledu na to, co stálo celé jmění. „Tohle ti dal?“
Vasili přikývl. „Říkal, že v ní je dost na to, abych se dostal k rodičům.“
Ten starožitný prsten byl víc než dost. Ve skutečnosti by si za něj mohla koupit malou planetu. Koloval jeden vtip, že ten prsten měl hodnotu tiziranovi váhy ve zlatě a vzhledem k tomu, kolik Jullien eton Anatole údajně vážil… to byla opravdu pořádná suma.
Ohromená tak, že nebyla schopna racionálně myslet, zavřela peněženku a pečlivě ji schovala do kapsy. „Zůstaň tu, Vasi. Budu hned zpátky.“
„Dobře.“
Nejistá si tím, co najde, zamířila na ošetřovnu, kde se maršál právě myl poté, co se postaral o prince. Pohlédl na ni, když vstoupila do místnosti.
„Jak je tvému pacientovi?“
„Teď, když už letí Gavin, mnohem lépe.“
Obrátila oči v sloup. „Nezačínej i ty.“
Usmál se, než odpověděl na její otázku. „Schytal ošklivý zásah nožem. Otrávená čepel. Naštěstí nešlo o vraha Ligy. Kdybychom ho nenašli, nepřežil by následující půl hodinu. Jed by v té době odstavil veškeré vnitřní orgány.“
„A teď?“
„Měl by to zvládnout. Myslím, že jsem vše vyčistil.“ S tím odešel.
O samotě s tiziranemzamířila Ushara k posteli, kde Jullien ležel v bezvědomí. Poprvé pohlédla na jeho rysy. Vypadal mnohem lépe než na staré královské fotografii, kterou jí ukázali na monitoru a ještě líp, než zaregistrovala v baru, kde se potkali.
Samozřejmě byla v té chvíli soustředěna na svého syna a ty, kdo mu ublížili. Jullien byl tou poslední věcí, kterou měla na mysli.
Ale teď…
Byl znamenitý. Vysoký, ale pohublý z vynechání mnoha jídel, byl i přes to bývalý tiziranneuvěřitelně svalnatý. Každá část té zlatohnědé kůže byla vyrýsována. Každý sval v těle byl pevný jako u sportovce v nejintenzivnějším tréninku. Ale ta dokonalá kůže byla plná brutálních jizev… od nože, blasteru, drápů – dokonce na sobě měl i kousance. Zdálo se, jako by každé stvoření světa dělalo vše, co bylo v jeho silách, aby ho zabilo.
Naplnila ji sympatie, když si uvědomila, jak tvrdě musel bojovat o svůj život.
A jak často.
Než se stihla zastavit, přistoupila blíž a dotkla se té nejhlubší a nejzubatější jizvy, která byla nedaleko jeho srdce. Byl zázrak, že ho minula. Kolem klíční kosti měl další a na pravé straně žeber měl celou řadu tenkých jizviček. Lišily se od všech, který kdy předtím viděla a nedokázala si představit, co je způsobilo.
Bylo zvláštní, že byl tizirantak zjizvený, když si Andarioňané cenili hlavně fyzické krásy. Takové jizvy skutečně mohly vést k tomu, že byl syn zesměšňován a vyhozen z rodu.
A on rozhodně vyděděn byl. Neunikly jí jizvy, které křižovaly jeho ramena v místech, kde jeho matka drápy rozpárala označení jeho rodu a tím z něj udělala vyvržence. Drsný trest pro jejich druh. Navždy mu tím upřela jeho prvorozenectví a vyhnala ho ze všech andarioňanských území.
„Och,“ vydechla a dusila ji lítost. Bez ohledu na to, co udělal, si nedokázala představit nějakou matku tak krutou vůči vlastnímu dítěti. Tak krutou, aby ho vyrvala z rodokmenu a vyhnala z domova i od rodiny.
Ze všeho, co kdy znal.
Zvědavá na záhadu, co před ní ležela, klesla svou rukou na jeho a zkoumala ji. Stejně jako zbytek těla byly i jeho klouby poznamenané bitvami. Pohmožděné. Drápy měl roztřepené a polámané. To nebyly pěstěné ruce rozmazleného aristokrata. Měl drsné mozoly a léčící se odřeniny, které napovídaly, že nějakou dobu tvrdě pracoval. Že žil jako divoké zvíře a dřel pro každé sousto.
Na vnitřní straně levého předloktí měl od zápěstí až po loket vytetovaný meč, který pronikal krvácejícím srdcem. Tetování bylo olemované křídly. Zdálo se, jako by krev odkapávala na jeho zápěstí. Na spodní straně srdce bylo jediné Andarioňanské slovo: Indurari. Já vydržím nebo zesílím, záleželo na kontextu. Byl to symbol starobylého válečníka, který kdysi zdobil bojové štíty a válečné helmy mocné rodiny Válečných Hauků. To slovo naznačovalo, že při těžké válce či v boji se jejich válečníci zlepšovali a zesilovali. Navždy posíleni nepříznivostí osudu. Bylo ironické, že si zvolil zrovna tenhle symbol, vzhledem k tomu, že Haukové byli smrtelní nepřátelé Anatolů již od počátku civilizované historie na Andarii. Přestože byly obě rodiny příbuzné, Haukové nesnášeli Jullienovi linii víc než tu její.
Nemluvě o tom, že tetování Andariońané s temným srdcem považovali za rouhání, pokud jimi nevzdávali čest své vlastní rodině.
Aby tiziran s temným srdcem jedno měl…
To musela jeho královská rodina zbožňovat.
Ushara zadumaně vrátila jeho ruku na matraci a odtáhla obvaz, aby zkontrolovala zranění. Byla to drobná rána nedaleko boku a slabin. Dle úhlu předpokládala, že se vrah trefil do femorální tepny, než se tiziran bránil.
„Pokud chceš tu ruku posunout ještě trochu dolů a doleva, nebudu protestovat.“
Zrudla, když si uvědomila, že pod pokrývkou je najednou nápadná boule velmi nedaleko její ruce a přesně v místě, které popsal. Zalapala po dechu a vzhlédla, aby se setkala s podezřívavýma, přesto tajuplnýma zelenýma očima, které měly červené okraje.
Nebyly to oči Andarioňana.
Vypadaly lidsky. Nebylo divu, že nosil tmavě červené sluneční brýle, aby je skryl. Ale co ji nejvíc omráčilo, bylo to, kolik neočekávaného a nežádoucího tepla vysílaly ty oči jejím tělem….
Dagger se začal usmívat na toho překrásného světlovlasého anděla, dokud si neuvědomil, kolik zbraní má na svém černém bojovém obleku.
Sakra. Takové oblečení nosil buď vrah a nebo lovec odměn.
Ze zvyku se natáhl pro blaster, jen aby pod pokrývkou našel holou kůži. Chystal se vrhnout z postele, ale zarazila ho a jemně zatlačila zpátky.
„Vše je v pořádku. Neměl by ses s takovým zraněním hýbat.“
Jo, jasně. Ale pokud ho zajala, proč je stále naživu? Proč se s ním obtěžovala? Za jeho mrtvé tělo dostane stejně jako za živé.
Vlastně víc.
Zklidnil svou paranoiu na trochu mírnější úroveň a přimhouřil oči. „Nejsem ve vazbě?“
Zavrtěla hlavou. „Pamatuješ si, co se stalo?“
Ne úplně. S jasností si dokázal vzpomenout jen na jedinou věc…
„Ten kluk. Zvládnul to?“
„Můj syn. Ano. To je vše, na co si pamatuješ?“
Dagger se zamračil, když se pokusil vybavit si další detaily. Ale pamatoval si jen na bolest. Stejnou, jakou cítil právě teď. Pohlédl dolů a spatřil krev, která rychle prosakovala bandáží.
Andarioňanka také sjela pohledem a zaklela. „Roztrhal sis stehy. Lehni si.“
„Musím jít. Kde je mé oblečení?“
„Nemáš kam jít. Už jsme vyletěli.“
„Vyletěli?“
Ukázala na kovové stěny. „Jsi na palubě naší lodí.“
Spalovala ho zuřivost, když si obtočil pokrývku kolem pasu a vyskočil z postele. „Nedovolím, abys mě předala Lize,“ zavrčel.
Ushara ustoupila, když viděla divokou a zuřivou odhodlanost v očích, které jí připomínaly šelmu chystající se k útoku. V životě potkala mnoho zoufalých bytostí, aby si uvědomovala, jak moc je tiziran v tomhle stavu nebezpečný. Zvedla ruce a pokusila se ho uklidnit. „To není můj záměr. Kdyby byl, předala bych tě ještě než jsme vyletěli, když se toho úřady dožadovaly.“
Zamračil se. „Promiň?“
Pomalu přešla k monitoru ve stěně. „Tady. Ukážu ti to.“ Vstoupila do záznamů, aby mu přehrála video o tom, co mu uniklo, když byl v bezvědomí.
Jak sledoval, spadla mu čelist. Z pohledu na jeho tvář bylo jasné, že nebyl zvyklý, aby ho někdo bránil. Otočil se a nevěřícně na ni zíral. „Proč jsi kvůli mně riskovala svou posádku?“
„Proč jsi zachránil mého syna?“
„Napadlo mě, že to nikdo jiný neudělá. Jen jsem se chtěl ujistit, že se v pořádku dostane domů.“
Naplnila ji pravdivost jeho nečekané odpovědi. „No, děkuj sám sobě za to, že nejsi ve vazbě ani mrtví. To rozhodnutí je jediný důvod, proč jsi tu. Zachránils ho a my zachránili tebe. Vyhodíme tě na nejbližší stanici a pak…“
„Pokud by vám to nevadilo, byl bych raději, kdybyste mě vyložili na opuštěné planetě. Žádám jen, aby měla dýchatelnou atmosféru.“
„Vážně?“
Přikývl a otřel si pot z čela. Jeho opálená kůže měla šedivý nádech.
Starostlivě se zamračila. „Musíš se vrátit do postele a odpočinout si.“
Odmávnul to. „Budu v pohodě. Potřebuji jen oblečení.“
Stejně jako její muž to byl tvrdohlavý Andarioňan. Věděla, že proti němu nevyhraje. Ushara přešla ke skříňce, aby vzala jeho vybavení. Zaváhala, když spatřila ten hrozný a napůl roztrhaný stav jeho oblečení. Boty měl tak prošlapané, že na levé byla ve špičce díra zalepená izolepou, aby mu tam nešla voda. Ačkoli se snažil oblečení udržet čisté, kalhoty měl plné děr. Kdysi černá, nyní tmavě šedá košile, byla celá vytažená z nadměrného nošení.
S lítostí je vytáhla, aby si je od ní mohl vzít. „Mohu ti něco donést?“
Vzal si šaty a pohlédl na ně. „Mohu požádat laskavost, Ger Tarra?“
„Je to mu Tara,“ opravila jeho termín a dal mu tak vědět, že není vdaná. Ačkoli netušila, proč to udělala. „O co jde?“
„Je na palubě sprcha, kterou bych mohl použít?“
Ukázala na dveře po jeho pravici. „Tamhle. Najdeš tam mádlo, holící strojek i ručník.“
Velmi královsky se jí poklonil. „Děkuji.“ Upřímná vděčnost v jeho slově byla překvapující, když zamířil ke koupelně. Na posteli nechal boty, zbraně i kabát.
Ushara si je chvilku prohlížela, zvlášť ty rudé krvavé skvrny na tmavě hnědém a opotřebovaném koženém kabátu, které se Jullien zjevně snažil vyčistit, přesto tam zůstávaly jako hořké připomínky těch, co se ho pokoušeli zabít.
Opakovaně. Jejich neochvějné odhodlání bylo důkazem jeho pevné vůle zůstat naživu i přes jejich nejlepší snahy.
Na kůži bylo desítek spálenin po střelách z blasterů, stejně jako další známky po zásahách nožů a jiných zbraních. V těch místech byla kůže pečlivě zašitá zubatými stehy.
„K čertu,“ vydechla. To neměl ve vesmíru nikoho, kdo by se o něj staral?
Kdo vlastně vydal rozsudek jeho smrti? Jeho matka přece byla tadara Andarioňanské říše. Otec vládl Triosanům, což znamenalo, že Jullien měl i bratrance, kteří vládli dalším říším po celém vesmíru. Jeho dvojče, Nykyrian Quiakides, byl jedním z vůdců Sentelly, vojenské organizace, která s Ligou soupeřila o moc. Nemluvě o tom, že si vzal jedinou dceru prezidenta Gourishkého národu.
Politické vazby tahrse Nykyriana byly děsivé. Princezny Kiary ještě víc.
Jeden z nich přece mohl zrušit rozsudek, který nad Jullianem visel. Koneckonců, císař Aros přece donutil Ligu zrušit odměnu, kterou vypsali na Nykyrianovi hlavu. A to Nykyrian Ligu opustil – což byl v jejich očích kardinální hřích. Když dokázal tohle, proč to neudělal i pro Julliena?
Pokud s tím jeho rodiče nesouhlasili. Nebo, u všech bohu, byli dokonce těmi, kdo ve skutečnosti toužili po jeho smrti.
Bylo to možné?
Vydědili ho přece z nějakého důvodu…
Byla příliš zvědavá. Vytáhla svůj komunikátor, aby se podívala. Mnoho smluv, jejichž cíl měl být zabit a brutálně mučen, bylo uzavřeno anonymně – což upřímně bylo očekávané. Ale když našla ten soubor a přečetla si jméno emitenta, hlasitě zalapala po dechu.
Eriadne eton Anatole.
Jeho vlastní babička?
Vážně?
A oba rodiče i bratr to dovolili? Drazí bohové… proč?
Odpověď byla hned ve spodní části souboru, napsaná univerzálním jazykem.
Jullien eton Anatole.
Chtěný mrtvý, zmrzačený, znesvěcený a ideálně na kousky. Plná moc k jeho mučení a zavraždění.
Za činy: vražda, únos, spiknutí, pokus o vraždu, krádež, zrada Andarioňanské rasy i říše.
Následovala odměna, jakou byla bývalá tadara ochotna zaplatit za doručení hlavy Jejímu Bývalému Veličenstvu. A bonus, který vydá tomu, kdo jí doručí i jeho srdce a Andarioňanský královský prsten.
Najednou na ni dopadl stín. Když vzhlédla, viděla ten temný a zuřivý pohled v Jullienovo očích, když si všiml, co četla.
Vzal jí z rukou komunikátor a vypnul ho, než jí ho nonšalantně vrátil. Jeho výraz byl naprosto stoický a nečitelný. „Pokud chceš odpověď na svou nevyslovenou otázku, mu tara… tak ano. Zasloužím si to. A jo, vážně jsem tak obrovský kretén.“