Fain se zamračil, když Galene líbal na ruku. Jemně přejel prsty přes zbité a krvácející klouby. „Co se stalo?“
„Nic.“
Rozsvítil a viděl, že na sobě má škrábance a další modřiny. Zuřivě zavrčel. „Kdo ti ublížil?“
„Nikdo. Spíš já někomu.“
„Cože?“
Přes její nahé tělo se rozlilo zrudnutí, když se kousla do rtu způsobem, díky kterému vždy ztvrdl. „Nebyla jsem dnes ve skutečnosti nakupovat.“
Očividně. Pokud tedy nešlo o nějaký obrovský výprodej ženských bot, které hlídalo stádo zuřivých lorin. „A kam jsi šla?“
„Navštívit starou kamarádku.“
Úmyslně se vyhýbala odpovědi, což se mu nelíbilo. „Stormy…“
Galene dlouze povzdechla. „Šla jsem za Malys Venik.“
Fain na ni zíral. „Cože?“
Když se k němu otočila, pohladila ho bříšky prstů přes obličej. „Vážně sis nemyslel, že ji jen tak nechám zmizet poté, co ublížila tobě a Talynovi, že ne? Jen jsem jí vysvětlila pár věcí.“
„Tvými pěstmi?“
Zakřenila se na něj. „Jsem Andarioňanka, víš? Ty a Talyn nejste jediný, co se na to můžou vymlouvat. Nikdo neohrozí to, co miluji. Slibuji ti, že se do našich životů už nikdy nevrátí. A ani Venik.“ Podala mu svůj komunikátor. „Mám tvé papíry. Podepsal je.“
Ohromeně a nevěřícně zíral, když četl. „Nerozumím tomu.“
„Byl s ní, když jsem se tam zastavila.“
Fain šokovaně vykulil oči. „Poprala ses i s Venem?“
„Ne. Toho jsem střelila.“
„Stormy! Myslíš to vážně?“
„Jen povrchové zranění. Navíc jsem se nejprve zeptala Hermiony a varovala ji, co se možná stane.“
Fain nemohl uvěřit tomu, co slyšel. „A té to nevadilo?“
„Vzhledem k tomu, že Malys svými činy téměř zabila její snachu? Ne. Navíc, Mack je těhotná. Takže Malys málem zabila Hermionino vnouče. Mohla bych jim vyrvat vnitřnosti a Hermioně by to nevadilo.“
S nervózním smíchem jí odtáhl copánky z krásné tváře. „Jsi blázen, Galene Batur.“
„Galene Hauk.“
„Ger tarra Hauk,“ opravil ji s úsměvem.
Svůdně se kousla do rtů, zavrtěla boky a přejela mu chodidlem po lýtku. „To se mi líbí ještě víc.“
Fain na ni s bušícím srdcem zíral, zatímco pomalu vklouzával do jejího teplého těla. „A tohle?“
„Mmm. Tohle se mi rozhodně líbí.“ S tím nejněžnějším výrazem ho pohladila přes tetování na paži.
Fain si vychutnával její pohled i to, že ji držel. Že byla v jeho životě. Navždy. „Děkuju ti.“
„Za co?“
„Za to, že si mě přivedla domů, když jsem ztratil cestu a zapomněl, kam mám jít.“
„Nemusíš mi děkovat, Faine. Taky jsem byla ztracená. Celičká, v naprosté tmě. Cítila jsem smutek, o kterém jsem ani netušila. Myslela jsem si, že je vše v pořádku. Že jsem šťastná. Ale pravdou je, že každá loď potřebuje svůj přístav. A každé srdce potřebuje své útočiště. Ty si světlo, které mě chrání před temnotou. Už nikdy se skrz ní nechci potácet sama.“
Chytil její tvář do dlaní a políbil ji na rty. „Přísahám, Galene Hauk, že už nikdy nebudeš muset. Kamkoli půjdeš, vždy tě budu následovat. Do pekla i zpět. Navždy a ještě dál.“
KONEC