„Kde mám oblečení? A cos udělala s mým ručníkem?“
Galena Batur, jako vždy rozzuřená a vzdorovitá, pozvedla bradu s důstojností, jakou rozhodně necítila, než se otočila na Faina Hauka v mužské šatně jejich školy.
Její největší nepřítel. Ten úlisný bastard.
Bezbožný zmetek!
Sjela pohledem přes to dokonale nahé tělo. Tělo, které ji ještě před pár hodinami zanechalo bez dechu.
Ale teď…
Teď chtěla každý kousek té karamelové pokožky z kostí odřezat. Ale nejvíc ze všeho chtěla v prstech sevřít to zrádné srdce.
„Je to pravda, že jo?“ Zeptala se bez dechu.
Fain se na ni zamračil. „Co je pravda?“
„Zamiloval ses do člověka?“
„Cože?“
„Neopovažuj se to zapírat! Merrell Anatole mi právě řekl, že tě včera s Omirou Antaxase viděl mít sex! Včera! Poté, co si mě opustil a šel ses připravit na oslavu. Jak jsi mohl?“
Z tváří se mu vytratila barva, což potvrdilo její největší obavy, zatímco koktal a bezpochyby hledal uvěřitelnou lež.
Na okamžik si myslela, že bude zvracet. Do očí jí vhrkly slzy, zatímco se snažila popadnout dech. Nebylo divu, že po ní Fain před pár minutami chtěl, aby odešla, zatímco mu chtěla sdělit něco, o čem si naivně myslela, že bude radostná zpráva. Už ji nemiloval. Merrell měl pravdu. Fainovi byla ukradená. Zcela ho ztratila.
Kvůli lidské ženě!
„Jsi mi zaslíben, Faine!“
V čelisti mu začal škubat sval. „To domluvili naši rodiče. Ještě než jsme začali chodit do školy. Ani jeden z nás se nemohl rozhodnout.“
Jako by na tom záleželo? Zaslíbení bylo sliben. Pro Andarioňany to bylo stejně závazné jako manželství. A on měl své slovo ctít.
Ctít ji. Nebylo divu, že se jí už znovu nechtěl dotknout poté, co se mezi nimi stalo na její narozeniny. Sotva se k ní přiblížil, i když mu dala vše. Své srdce i tělo.
Svou duši.
Teď už věděla proč. A to si tak hloupě myslela, že ho posedla Zuřivost. S tím by dokázala žít. Ale tohle… tomu by nikdy neuvěřila. Ne u jejího drahocenného Faina. Slíbil, že ji bude navždy milovat.
Pro mě existuješ jen ty, Stormy[1].
Očividně ne.
Dusila ji agónie. „Zradils mě!“
Odvrátil pohled. „Je mi to líto, Galene.“
Zuřivě si z prstu sundala prstýnek a mrsknula mu ho do obličeje. Nijak nereagoval, když mu dopadl na hruď a odrazil se. K čertu s její špatnou muškou! Alespoň mu s ním mohla vyrazit oko! Jak jí to mohl po všech těch letech udělat? Slzy se jí do očí hrnuly ještě víc, jak jí jeho slova tříštila srdce.
Horší však bylo, že rozbil její sny. Přijela sem, aby s ním sdílela tu nejlepší novinu. Měl to být ten nejšťastnější den jejího života.
Místo toho se stal tím nejhorším.
Ne, to on byl nejhorší!
Ode dne, kdy je jejich rodiče zaslíbili, žila jen pro den, kdy budou svoji. Snívala o životě s Fainem Haukem.
A on ji zneuctil – s člověkem. S lidskou ženou!
„Kde mám oblečení?“ Zeptal se znovu. „Co si udělala s ručníky?“
Obojí schovala, ale k čertu s ní, pokud mu to řekne. „Proč se nezeptáš své ženy?“ Vyrazila ke dveřím.
Fain ji chytil. „Galene! Tohle není vtipné.“
Vyškubla se mu a vycenila na něj zuby. „Ne, to není. Vůbec ne! Zneuctils mě a já tě proklínám, Faine Hauku. Doufám, že strávíš celou věčnost v naprosté mizérii!“
Než se stihnul vzpamatovat, vystrčila ho i s nahým zadkem ze dveří do chodby plné vnímavých lidí – rodičů, studentů i učitelů – a zamkla za ním dveře.
Dnes maturovali.
A to více způsoby.
Pocítila bodnutí lítosti nad tím, co právě udělala, ale odmítala se tím nechat srazit. Zasloužil si mnohem víc.
Jde tu o pomstu.
Nakonec, jí se brzy budou všichni smát tak, jak se právě vysmívali Fainovi. Jakmile se roznese, že si místo ní vybral člověka, bude po zbytek života odpadlíkem. Žádná slušná rodina ji nikdy nebude chtít.
Svými činy ji zničil.
Budiž. Nepotřebovala manžela. A rozhodně nepotřebovala takového, jehož srdce patří nějaké lidské ženské.
Ale přesto trpěla. A agónie bude o to horší, až to zjistí její rodiče. Budou tak zklamaní.
Galena si z vlasů vytáhla ozdobnou stužku a upustila ji. Zapomeňte na promoci. Tady na ni nečekalo nic kromě ponížení – a toho už měla v životě dost. Nehodlala jít tam ven, jen aby se jí smáli či ji litovali.
Fain chtěl člověka. A ona důstojnost.
A ke všem bohům, získá ji. Od dnešního dne už nikomu nebude důvěřovat. Nebude tak pošetilá.
Člověk. Andarionaň. Na tom nezáleží. Všechny živé bytosti jen lžou a využívají ostatní. A ona s nimi všemi skončila.
„Raději doufej, že už se v životě neuvidíme, Faine Hauku.“ Protože až ho příště spatří, zabije ho.