„Tohle neuděláš…“
Illarion se zadíval na svého bratra Falcyna, který ležel, stočený v celé své rudé dračí kráse, na velkém balvanu. Na rozdíl od Illariona se jeho šupiny leskly, jako by byly pokryty bronzem a trochu krvácely.
Jen chvíli podržet mé štíty, nic jiného nežádám.
„Tak to jsi na omylu. Žádáš mě o hodně, o podporu tvojí hlouposti. A sám moc dobře víš, jak jednám s hlupáky. Každého jsem snědl, do posledního chlupu…tedy, aspoň jsem si to myslel. Ale zjevně mi jeden unikl!“
Illarion protočil oči. Slíbil jsem to Edilyn.
„Tvůj problém. A je mi to u ocasu, což je dost velký důvod, když beru v úvahu velikost toho, co mám na svém konci. Věř tomu, co ti říká drak.“
Falcyne!
Dlouze a zuřivě si odfrkl. „Sarraxyn mi už řekl, do čeho tě ta tvá labuť namočila. Vidíš, co se stane, když trávíš příliš mnoho času s Maxem. Pořád Vám bastardům říkám, že je to nakažlivé. Proč mě neposloucháš?“
Co bys taky čekal od idiota?
„Nebuď drzý Illy, nejsem v takové náladě, abych ti to prominul. Mohl bych velmi snadno zapomenout, že bys nebyl zrovna vydatný oběd.“
Jen střežím svůj ostrov.
Falcyn zavrčel. „Dobře, ale stejně se tam nikdy nedostaneš.“
Jak to víš?
„Co myslíš? Jediná věc, kterou jí můžeš nabídnout na výměnu, je najít strážce Ohlávky. To jediné by mohlo Morgen zaujmout natolik, aby tě nechala na pokoji, přinejmenším na chvíli.“
Jak?
„Neví, co je Ohlávka, ani jak vypadá. Najdi toho strážce. Vydej jí ho nebo ji, a pak jí řekni, že jakmile propustí ze zajetí matku Edilyn, předáš jí i Ohlávku.“
Illarionovi spadla čelist. Falcyn se snad uplně zbláznil! Proboha, v jakém světě by tohle přineslo nějaký užitek? Pak by už skutečně měla sílu takovou magii zneužít!
Falcyn znovu dlouze a bolestně zavrčel „Ježíš, ne! Dávej pozor, co ti skutečně říkám, cukříčku. Vydáš jí falešnou Ohlávku, protože Morgen přece neví, jak Ohlávka vypadá. A ve chvíli, kdy zjistí, že jsi ji podvedl, budeš už dávno za horama i se svým drahým človíčkem a její maminkou, doma a v bezpečí.“
Oh..., to by mohlo fungovat. Tvůj plán se mi líbí.
Falcyn pokrčil rameny. „Já vím. Jsem prostě skvělej.“
Ale pokud se mýlíš…
„Potom si z tvých vnitřností uvařím polívku. Neřekl jsem, že to nebude o hubu. A nikdy jsem ti taky neřekl, že to máš skutečně udělat. Jak to Acheron vždycky říká? To že můžeš, neznamená… a tak dále.“
Oba měli samozřejmě pravdu, ale….
Měl bys poznat moji Edilyn.
Falcyn pohrdavě odfrkl. „Ne, díky kámo. Když to udělám, mohl bych si ji oblíbit. Z toho všeho, co o ní vím, by mohla totálně změnit můj nesmlouvavý postoj k lidem.“ Otřásl se. „Poslední věc, co hodlám udělat, je začít mít rád svoji oblíbenou svačinku. Kam bych potom přišel?“
Vždyť ty nejíš lidi.
„Pravda. Proradní bastardi. Zalezou do zubů a zanechají na jazyku pachuť.“ Naposledy těžce vzdychl. „Běž už bratříčku. Vždycky máš u mě dveře otevřené, i když jsi idiot. Víš, že tu budu vždycky pro tebe… a Max může klidně shořet v pekle i za všechny ostatní, na kterých mi záleží…“
Přeju si, abyste se vy dva usmířili.
„To řekni Hadynovi, který mě měl zavolat, když šlo do tuhého. Byl bych klidně zemřel, než aby mu někdo ublížil.“
To ale nebyla Maxova vina.
Falcyn zvedl svou špičatou hlavu a upřeně se zadíval na Illariona. „Snažíš se, abych přehodnotil tvoji prosbu?“
Ne. Skláním se před tvou velikostí.
„A to je sakra dobře, pokud víš, co je pro tebe správné. A teď zmiz.“
Illarion sklonil hlavu ke svému staršímu bratrovi. K jeho velkému překvapení ho chytil Falcyn drápem za čenich a chvíli ho podržel. „Nenech se zabít, Illy. Proklatě, i slzu uroním, jestli se dostaneš do průšvihu.“
Ta slova se ho dotkla víc, než by kdy přiznal. Věděl, co mu Falcyn ve skutečnosti chce říct. Věděl, co si o něm skutečně myslí a co to pro ně oba znamená. City Falcyn nevyjadřoval často. Byl krvelačnou šelmou, která byla hrdá na to, že se o nikoho a o nic nestará. Na rozdíl od Maxe, Falcyn by skutečně truchlil jen kvůli několika málo vyvoleným svého druhu. A krvácel by ještě pro míň z nich. Zatímco Max by ochránil všechny, které může, Falcynovy počty se pohybovaly mezi jedním a žádným.
Budu.
Falcyn ho pustil a odmlčel se. Tenhle nevrlý bastard nesnášel loučení. Illarion ho pozoroval o chviličku déle a hřál se jeho bratrskou náklonností. Osud nebyl shovívavý k žádnému z nich, ale k Falcynovi… Srdce ho bolelo pro jeho bratra a jeho minulost. Bohužel, Illarion nemohl ani zmenšit jeho bolest, ani mu pomoci nést jeho břemeno. A právě v tuhle chvíli to byla jeho vlastní budoucnost, kterou potřeboval zabezpečit. A tak jen roztáhl křídla, vznesl se do vzduchu a vrátil se do své jeskyně.
***
Edilyn čekala na Illariona a balila si své vybavení. Na rtech jí pohrával lehký úsměv, když se něžně dotýkala meče, který jí dal. Stále měla v paměti jeho plachý pohled, jak se na ní díval, když si v malé tůni prala oblečení. Illarion ji ve své lidské podobě pozoroval s nefalšovaným zájmem, ve tváři lehce nevěřícný úsměv. Usmíval se takhle pokaždé, když nerozuměl věcem, které jako člověk běžně dělala.
A co to teď děláš?
„Peru si prádlo, tys nikdy…“ Nedořekla, když jí došlo, že ne. Illarion si nikdy nepral prádlo. Stejně jako Virag, kdykoliv něco potřeboval, stačilo na to pomyslet a bum, v mžiku bylo hotovo. „No nic…, potřebuješ něco?“
Sedl si k ní a zadíval se do vody. Tvůj výcvik je téměř u konce.
Jeho vážný tón ji vyděsil. „A tím mi naznačuješ, abych odešla?“
Cože?! Proč?! Jak tě to mohlo vůbec napadnout?
Odložila mokré prádlo, opřela se o paty a zadívala se na něj. „No, chováš se divně a je zřejmé, že tě něco trápí. A to, že chceš, abych odešla, se zdálo jako dobrý důvod pro tvé rozpoložení.“
Odfrkl. Ne, lásko. Jsem jen nejistý, protože nikdy neodhadnu, jak zareaguješ. Takže vlastně ani nevím, jak zareaguješ na to, co ti chci říct teď.
Na tom byl rozhodně kus pravdy. „Ty jsi snědl Viraga, že?“
Zasmál se. Ne, ale myšlenka je to lákavá. A protože nebudeš v klidu, dokud ti to nevysvětlím, nech mě tě zbavit té agonie…Mám pro tebe dárek.
„Dárek?“
Přikývl a políbil ji na čelo. A pak, když se zase odtáhl, ležela na zemi kolem něj celá sada zbraní, dokonce i meč a štít! Údivem otevřela pusu. „Co je to?“
To máš pro svou ochranu. Nemůžeš jít do boje s holýma rukama.
Ta vzpomínka zahřála a vehnala jí slzy do očí. Vedle ní ležel na posteli Illarionův Dračí dráp – zbraň, kterou mu ukoval Falcyn, aby ho chránila, když byl ve své lidské podobě. Falcyn byl od té doby, kdy Illariona jako dráče zajal bůh Dagon a stvořil z něj tvaroměniče, extrémně ochranářský. Chtěl si být co nejvíce jistý, že bez jeho pomoci nebude Illarion už nikdy bezmocný. A Illarion, kvůli své minulosti, byl stejně paranoidní a trval na zajištění stejné bezpečnosti pro Edilyn. A tak Falcyn ukoval Dráp i pro ni a Illarion trval na tom, aby ho měla stále při sobě.
Bylo zkrátka tolik důvodů, proč svého draka milovala! Třeba když se dozvěděla, že mohou cestovat v čase. „Dokaž to!“ vykřikla nevěřícně. O jeden úder srdce později se ocitla stovky let v budoucnosti. V místě, které sotva poznávala jako bývalý Prydain. Později doslova propadla úžasnému zpěvu potulných pěvců, kteří zpívali o lásce a bolesti v srdci. A poznala krále Artuše, o kterém jí Illarion vyprávěl.
Co tě tak neuvěřitelně rozesmálo lásko?
„Vzpomínala jsem, jak jsi mě vzal do budoucnosti. Jak se jmenuje ten trubadúr, kterého jsem si tak zamilovala?“
Cercamon.
To bylo ono. Netušila, proč je tak těžké si pamatovat jeho jméno, když jeho slova měla pevně vryta do paměti… „Jsem potěšen když mě rozčiluje… když mě zanechá bez dechu.“
Zkrátil vzdálenost mezi nimi a vzal ji do náruče, pak dokončil zbytek básně. Od ní rád přijímám kárání i výsměch, ať už z očí do očí či ne… Protože po tom všem špatném přijde něco dobrého, pokud si to bude přát. Přitiskl si její tvář na svoji. Pohladila jeho silnou čelist a povzdechla si. „Jsi příliš něžný, abys byl hrozivým monstrem.“
To je proto, že tě mám rád. Zbytek světa bude navždy na mém menu.
Když se začal odklánět, chytila ho za ruku a zastavila.
„Co tě trápí?“
Zvedl obočí. „Však víš, že v tobě čtu jak v otevřené knize. Řekneš mi o svých náladách víc svým mlčením. To vydá za tisíce slov.“
Jeho tvář zjihla. Můj bratr mi vnukl myšlenku, s níž si pohrávám….
„A ta myšlenka je…?“
Neodpověděl. Otočil se a zamířil ke schodům. Zvědavá a zmatená Edilyn ho následovala. Mlčky pokračoval ke svým komnatám, dokud nedošel k truhle, které nikdy předtím nevěnovala pozornost. Otevřel ji a vytáhl zdobený zlatý náhrdelník ve tvaru jelena posázeného slzami diamantů, které se neuvěřitelně třpytily a odrážely světlo po celé jeskyni.
„To je nádhera!“ Vvydechla a natáhla ruku, aby se šperku dotkla.
Illarion jí položil jelena do dlaně. Vypadá tak neškodně.
„Je úžasný!“
Je, víc, než si myslíš.
„Jak to myslíš?“
Naklonil hlavu směrem k náhrdelníku a pak prstem pohladil zářivé kameny. To je to, co hledá tvůj bratr,
Addie. Je to náhrdelník bohyně Epony.
Edilyn si prohlížela náhrdelník. Byl jemný a křehký, těžko uvěřit, že dokázal ovládnout i koně. „Nerozumím tomu.“
Zvedl šperk a položil jí ho na vrch hlavy jako diadém. Je to jezdecká čelenka, která se věší na ohlávku.
V té chvíli si uvědomila, co dělá. „Ty mi důvěřuješ? S tímhle?“
Kývl.
„Proč?“
V případě, že bych selhal, chci, abys byla se svou matkou.
„Illy-„
Ššš, moje růže. Políbil ji. Náš život je jen vláknem na tapisérii života. Jediné vlákno, tkané přes tisíce dalších. Všechny společně tvoří složitý vzor. Když se ale díváme zblízka, ztrácí smysl. Pouze když se díváme s odstupem, můžeme vidět všechny detaily, jak vlákna spolu tvoří celek. Nevím, jak to celé nakonec dopadne. Jediné co vím je, že než abych tě nechal zemřít, protože jsi svázala svůj život s mým, raději sám vstoupím do dračí hibernace.
Zamračila se nad neznámým pojmem. „Do čeho že vstoupíš?“
Je to spánek, tak hluboký, že se z něj nedá probudit. Alespoň ne bez mého dračího kamene. Pro všechny záměry a účely budu jako mrtvý. Kamenný drak čeká na den, kdy ho někdo nebo něco zase oživí.
Zatřásla hlavou a vůbec se jí nelíbilo. „To nemůžeš udělat.“
Můžu a taky udělám. Nebudu riskovat tebe. Chci osvobodit tvou matku a zachránit tebe.
„A co bude s tebou?“
Vzal ji za ruku a políbil na klouby. Neboj se o mě. Prostě sleduj, jak se to děje.
Stiskla jeho dlaň. „Získám tvůj kámen zpátky. I kdybych musela Morgen čelit sama, udělám to.“
Hodně štěstí. A teď musíme zjistit, zda najdeme strážce, kterému tento šperk patří.
„Jak to uděláme?“
S trochou štěstí nás přivede ke svému opatrovníkovi sám.
„A bez trochy štěstí?“
Pak nás přivede leda tak k našim hrobům.