„Zdá se mi to, nebo to nešlo moc dobře?“
„Sklapni!“ vyštěkla Edilyn na svého bratra. „Běž strašit nějakého staříka.“
Virag se na ní zahleděl. „Máš špatnou náladu.“
„A proč by ne? Celý život mám jen jeden jediný sen. A je úplně jedno, jak moc se snažím, nezdá se mi, že bych si ho kdy mohla splnit. Máš vůbec představu, jak frustrující to je? Ne, nemáš. Luskneš prsty, použiješ magii a všechno, co sis přál, máš.“ Pevně stiskla víčka, aby zadržela slzy beznaděje, které se jí draly z očí.
Tak tvrdě pracovala… A pro co? Aby žila schovaná v téhle jeskyni, dokud neumře?
Drakovi se možná taková existence zamlouvá, ale jí ne.
S povzdechem se rozhlédla po nádherných, propracovaných ložnicích. Byla vlastně velmi luxusní, přesto se necítila nijak lépe.
Zlatá klec je prostě vězení, jako každé jiné!
„Co je to sakra za místo?“
Virag se zasmál. "Myslím, že náš malý drak nosí lidskou podobu častěji, než se zdá.“ Zvedl
roh pokrývky, která byla utkána z textilie, kterou ještě nikdy neviděla.
Stejně jako stěny Illarionovy ložnice se třpytila ve světle. „Tohle je hedvábí z budoucnosti. A ta prostěradla? Egyptská bavlna.“
„Prosím?“
Kývl. „ Ó ano, lásko. Pojď a sáhni si. Ta matrace je z paměťové pěny.“
„Jakým jazykem to mluvíš?“
Virag se opět zasmál. „O hodně přicházíš, když jsi smrtelná a vázaná na jedno časové období.“ Mrkl na ni.
Zakřenila se na něj a obešla ho, aby prozkoumala postel. Měl pravdu, bylo to jako dotknout se oblaků.
„Co je to paměťová pěna? Jak si může pamatovat věci? Má snad svůj vlastní mozek?“
Virag se rozchechtal. „Nevěřila bys mi, kdybych ti to řekl. Je to prostě něco, za co muž v daleké budoucnosti vědě velmi poděkuje. A k dispozici je také WC v koupelně.“
„Co a v čem?“
„Přesně. Umřeš, až ti ukážu zrovna tohle! "
Zamračila se na něj. „Jak to, že znáš tyhle věci?“
"Na rozdíl od tebe, moje sladká sestřičko, nejsem uzamčen v tomto místě a čase. Neměl bych žít lineárně. Stejně tak nemusím mít tohle tělo, nebo takovou velikost. Rozhodl jsem se být tady, protože chci zůstat s tebou. A taky mám zakázáno tě vzít z tvé časové linie pryč.
„ A kdo ti to zakázal?“
„Zákony mého druhu.“
Zvláštní, nikdy předtím to před ní nezmínil. Věděla, že oplývá velkou magií a že se může přeměnit, ale nikdy netušila, že může také cestovat v čase.
Náhle to hlasitě zadunělo a stěny kolem nich se otřásly.
Edilyn dusíc se narazila do sloupu, když se část stropu zřítila dolů.
Byli snad napadeni? Vyděšená vyběhla z komnaty a běžela dolů úzkým koridorem do hlavní jeskyně, kde odpočíval Illarion.
„Co to bylo za zvuk?“
Illarion svou mohutnou hlavou kývl nalevo. Proboural jsem zeď jeskyně, abys mohla ven. Už tu nejsi vězněm, můžeš přicházet a odcházet, jak se ti zlíbí.
Byla překvapena jeho laskavostí. Obzvlášť potom, co jí řekl předtím. „Není to pro tebe nebezpečné?“
Neodpověděl. Místo toho zamířil hlouběji do jeskyně, zpět do svého doupěte.
Edilyn si s Viragem vyměnila zmatený pohled. Proč by se Illarion zbytečně vystavil nebezpečí?
Ze zvědavosti šla za ním.
„Illarione?“
Podrážděně vydechl, když se ukládal zpět na svůj slamník. Ano?
Postavila se přímo před jeho obří hlavu. „Proč jsi otevřel dveře své jeskyně? Co když někdo najde tvé doupě?“
Jen ať přijdou. Proteinová strava by se hodila. A zavřel oči.
Odfrkla nad jeho strohou odpovědí a pak ho cvrnkla do nosu.
Překvapený Illarion otevřel oči a nevěřícně se na ní podíval. Tys do mě šťouchla?
„Ano, z legrace samozřejmě. Zasloužil sis to za ten svůj nonšalantní komentář. To nebylo moc vtipné.“
Stáhl hlavu a díval se na ni s tím nejrozkošnějším výrazem. Nemohu se rozhodnout, jestli jsi ta nejstatečnější žena na světě, nebo spíš ta nejpošetilejší.
„Můj otec vždy říkal, že mezi pošetilostí a statečností je jen tenká hranice. A že já se vždy pohybuji na hraně mezi nimi“
Vydal zvláštní zvuk.
„Byl to snad smích?“
Myslím, že možná mohl být...
„Myslíš?“
Illarion to musel chvíli zvažovat. Nevím, co je to smích.
A v tu chvíli pro něj její srdce krvácelo. Smích by neměl být cizí nikomu. Ani nevrlému drakovi.
Učinila rozhodnutí, kterého možná jednoho dne bude litovat. „Vstávej, lorde Draku.“
Pardon?
„Slyšel jsi mě. Vstaň a udělej mi sedlo.“
Proč?
„Protože se chci proletět!“
Oči se mu zúžily a z nozder se vyvalil kouř. Nejsem tvůj pes, co přiběhne k noze na povel, zavrčel tichým, smrtící tónem, aby věděla, že se ho dotkla.
Ale Edilyn se nenechala zastrašit. „Neřekla jsem, že jsi. Mluvím s tebou jako s přítelem nebo s bratrem. Jsi smutný a já tě chci vytáhnout na čerstvý vzduch. Takže zvedni zadek z podlahy, nech se osedlat a pojďme vypadnout na chvíli z téhle depresivní díry. Myslím, že ti to udělá dobře.“
Zvedl významně obočí. Ty si mě chceš osedlat?
Protivně se na něj zašklebila. „Přestaň se takhle tvářit. Mám hrůzu z létání a bojím se draků. Ale je čas tyhle hloupé obavy pohřbít. Jdeme na to!"
Vždy tak statečně čelíš svým obavám?
„Samozřejmě. Ty ne?“
Nevím, nikdy jsem žádné neměl…
„No, myslím, že když jsi velký jako stodola, tenhle luxus si můžeš dovolit.“ Dívala se, jak se objevilo sedlo spolu s otěžemi. „Děkuji.“
Naklonil k ní hlavu, pak sklonil křídlo, aby se mohla vyšplhat do sedla.
S hlubokým nádechem pomalu začala vnímat jeho velké, zvedající se tělo.
Illarion zavřel slastně oči, když ucítil teplo její pružné kůže, která mu klouzala po šupinách. Vůbec si předtím nevšiml, jak jemné její pohlazení bylo. Možná proto, že na ně v tu chvíli někdo útočil a byl zaměřený na jiné věci.
Ale teď …
Byla lehoučká jako pírko proti jeho mohutnosti. Dech se mu zadrhl v hrdle, byl si velmi dobře vědom každé ženské křivky. Zejména jejích plných prsou, které mu tiskla na záda, když se posouvala do sedla.
A když se mu konečně usadila obkročmo na zádech, měl co dělat, aby jí nestrhl na sebe a nesvlékl do naha.
„Jsi v pořádku?“
Přerývavě dýchal a bojoval o ztracenou kontrolu. Ano. Proč se ptáš?
„Jsi opravdu napjatý a ztuhlý.“
Neměla ani ponětí. Její ruce po něm znova sklouzly, když uchopila otěže. Bože, bylo to příliš dlouho, co se naposledy miloval se ženou. Tohle bylo kruté mučení. Naposledy, kdy si ho nějaký člověk osedlal, to bylo pod nátlakem. Přinutili ho k tomu a udělal vše proto, aby se co nejrychleji dostal pryč od svého pána.
Její dotyk ho ale uklidňoval. Tak jako nikdy nic předtím. Nedokázal si přesně vysvětlit, co cítí. Byl naprosto klidný, ale zároveň byl každý nerv v jeho těle napjatý a hořel.
Byli naprosto sladění.
Cítil její dech, jako by byl jeho vlastní. Každý úder jejího srdce. Poprvé ve svém životě nevzdoroval a nebyl rozzlobený. Vlastně jí chtěl udělat radost, chtěl slyšet její smích.
Jaká je vaše volba, má paní?
„Nemám žádný nápad. Kam bys chtěl jet ty? "
V nedalekém okolí je vodopád.
„Opravdu? Nikdy jsem vodopád neviděla. Je to krásné?“
Uvidíš sama, drž se pevně.
Edilyn neměla ponětí, co očekávat, když se Illarion opatrně prodíral ven skrz otvor ve stěně jeskyně. Ale v okamžiku, kdy spatřila, kde skutečně Illarion bydlí, zalapala po dechu a prostoupil jí děs. Jeho jeskyně byla vysoko na vrcholu hory a stoupala k ní pouze uzoučká pěšina. Ze sedla viděla pod sebou mraky. „Kde to jsme?“
Hybrasil.
„Hybrasil? Nikdy jsem o takovém místě neslyšela.“
Je to ostrov, daleko od pobřeží tvé vlasti. Takový, který lze vidět pouze tehdy, když to dovolím. Anebo jsem příliš raněný, abych udržel ochranné štíty na místě.
„Není divu, že se tě ostatní bojí. Jsi nejsilnější svého druhu.“
Cítila, jak se pod ní ironicky zasmál.
Ne, paní. Mé síly jsou nic oproti těm, které mají mí starší bratři. Každý z nich by mi naplácal bez větší námahy.
„Máš rodinu?“
Jsi překvapená, že mám bratry?
„Trochu ano.“
Nebuď. Mám spoustu bratrů a taky sester.
„Opravdu? Kolik?“
Více než mohu spočítat. A to nepočítám ty, kteří zemřeli. I přes ty stovky v průběhu staletí, blízký jsem si byl pouze s několika z nich.
„A jak se jmenovali?“
Maxis, Falcyn, Sarraxyn, Hadyn a Blaise.
„Vídáte se někdy?“
Zřídkakdy. Nesdružujeme se jako lidé. To zavání tím, že vyděsíme domorodce a ti pak dělají hlouposti.
Protáhl si křídla, otočil hlavu a podíval se na ni.
Jsi připravena na let?
Sklonila hlavu a pohlédla dolů na mraky. Cítila, jak jí žaludek při tom pomyšlení poskočil. „ Je to mnohem výš, než jsme byli předtím.“
Ano, to vskutku je.
Použil své síly, aby se jí popruhy omotaly pevně kolem těla a zabránily jí zřítit se dolů. Skutečnost, že se stará, ji zahřála. A přiměla ji cítit se trochu lépe.
„Čekám jenom na tebe.“
Nenechám tě spadnout, Edilyn. Létám už tisíce let, a létání je pro mě je stejně přirozené jako dýchání. Důvěřuješ mi?
Edilyn zaváhala při pohledu na mraky, které zakrývaly zem hluboko pod ní. Vždycky se bála výšek a nikdy se jí ani nesnilo o tom, že se ocitne takhle vysoko. „Důvěřuji ti, Illarione. Ale když budu křičet, neber si to osobně.“
S němým smíchem roztáhl svá široká křídla a vrhnul se dolů.
Žaludek se jí scvrkl a dech zadrhl v krku. Dusila se absolutní hrůzou. Vítr ji ostře bičoval, podobný spíše drápům než nějaké nadpřirozené síle. Dost to bolelo. Tep jí bušil v uších. Ale i přes to všechno to bylo vzrušující. Neobyčejně krásné.
Nebe tady bylo mnohem modřejší, než tam, kde žila a pracovala. Slunce jasnější. A pod ní se země slila do hnědých a zelených skvrn, nedokázala určit, co je co. Neviděla žádné lidi, nebo zvířata. Svět rozhodně nevypadal tak, jak byla zvyklá.
Jsi v pořádku?
„Jsem v pořádku. Ale jak víš, kde právě jsi? Všechno je k nerozeznání.“
Očima vnímám magnetické pole země, to mi umožňuje se orientovat, receptory v mých uších a čenichu zas fungují jako výškoměr.
To dávalo zhruba takový smysl, jako paměťová pěna a další nesmyslné výrazy, o kterých mluvil její bratr.
„Vůbec nerozumím tomu, co říkáš…“
Zasmál se. Můj drakomai smysl je odlišný od smyslů člověka. Vidím stíny stoupající ze země, a ty mi umožňují poznat světové strany. Vedou mě jako duchové a navádí mě na správnou cestu. Stejně tak mám citlivá místa v uších a čenichu, která mi říkají, jak vysoko létám a co je pode mnou, i když nemohu vidět na zem. Proto i během nejtemnějších nocí, bouřek nebo mlhy vždy přesně vím, kde jsem a co se kolem mě děje. A díky tomu bychom neměli ani narazit do žádné hory… alespoň doufám.
Polekala se, protože o tom předtím vůbec neuvažovala „To se vážně může stát?“
Stalo se mi to jen jednou… a většina jizev se po několika staletích vyléčí.
Dech se jí zase zadrhl v hrdle a ztuhla strachy. Illarion se zasmál ještě víc. Klid, Edilyn. Jen jsem tě škádlil. Nikdy jsem do žádné hory nenarazil. A i když jsem už v životě narazil do několika stromů, bylo to jen proto, že jsem byl zraněný z bitvy a ve vzduchu jsem se už neudržel.
Hned se cítila trochu lépe. „Bojoval jsi často?“
Ne z vlastní vůle, a velmi nerad o tom mluvím. Takové diskuse rychle změní mojí náladu k horšímu.
A s tím začal klesat níž skrz mraky k zemi rychlostí, která ji opět přinutila zatajit dech.
Jenže tentokrát si to užívala, místo aby se bála.
Rozhodně dostál svému slovu, vodopád byl úchvatný. Voda padala jako majestátní závoj, třpytila se na slunci a vlévala se do klidné oázy. Edilyn nikdy nic krásnějšího neviděla. Vzduch kolem ní byl prosycen tou nejjemnější vůní. Připomněla jí příběhy, které jí vyprávěl bratr o své umírající rodné zemi, kterou znali pouze lidé jeho druhu.
Sňal z jejího těla kožené popruhy a poklekl, aby mohla sesednout.
Rozpustile sklouzla dolů po křídle jako po skluzavce a přistála na nohách.
Illarion zvedl překvapeně obočí, když se na něj pyšně usmála. Nikdo kolem něj se nikdy nechoval takhle hravě. Aspoň jsi porazila svůj strach ze mě.
„ Ne tak docela.“ Řekla a odtančila směrem k rybníku, kam se občas sám chodil koupat.
Následoval ji a pozoroval, jak prozkoumává jeho oblíbené místo. Stále si nebyl jistý, proč ji sem vlastně přivedl, proč ho s ní chtěl sdílet. Ani jeho bratři nevěděli o tomhle místě. Bylo to jeho soukromé, tajné útočiště. Nechtěl se o něj s nikým dělit.
Edilyn si sedla na skálu, která čněla nad křišťálově modrou vodou, a sundala si obnošené boty.
Zakroutila prsty na nohou a pak je ponořila do ledové vody. Opřela se o paže a vystavila tvář slunci.
Chceš si zaplavat?
Naklonila hlavu a zamyšleně našpulila rty. „Nevím, jak na to.“
Tůň není hluboká.
Pochybovačně se na něj podívala. „Není hluboká, když jsi v mužské podobě nebo v dračí?“
Bod pro ni. Přiblížil se k ní. Můžu tě naučit plavat, není to těžké.
Nakrčila nos. „Nemám žádné jiné šaty, a když si tyhle namočím, nemám se do čeho převléct.“
Šibalsky zvedl koutek, když mu ta myšlenka proběhla hlavou. Můžeš se koupat nahá.
Zakřenila se na něj. „Konečně je jasné, o co ti jde.“
Měla pravdu, i když by to rád popřel. Ale rozhodně by mu nevadilo pozorovat ji, jak se rozpustile koupe ve vodě nahá. Než si vůbec stihl uvědomit, co dělá, změnil se na muže, aby se k ní postavil na skálu. Chtěl být blízko ní a to mohl udělat jen jako muž. Jako drak by jí mohl neúmyslně ublížit.
Jestli si chceš zaplavat, seženu ti jiné šaty.
Edilyn neunikl jeho náhle hluboký hlas ani zvláštní lesk modrých očí, když se na ni podíval.
„Proč tvé oči mění barvu, když jsi v lidské podobě?“ Teplo v jeho očích vystřídal smutek. Když se ale začal odtahovat, natáhla ruku a zastavila ho. „Je mi líto, jestli jsem ti svou otázkou ublížila. Byla jsem jen zvědavá. Ty opravdu svou lidskou podobu nenávidíš, že?“
Kývl.
Nemohla pochopit proč. Byl neuvěřitelně pohledný. Daleko krásnější než kterýkoliv muž, jakého kdy v životě viděla. Měl dokonale tvarované rysy a hnědočervené vlasy jako nikdo jiný. Při pohledu zblízka viděla, že to není jediná barva. Ve vlasech měl odlesky snad všech barev, dokonce i pár pramínků blond.
A přestože nikdy dřív muže nepolíbila a v hloubi duše věděla, že by měli být nepřátelé, nemohla se ubránit, myslela na to, jak by chutnaly jeho rty. S drakem nikdy v životě nechtěla být, ale být s ním jí nevadilo ani v nejmenším.
„Nauč mě plavat, můj dračí pane.“
Věnoval jí roztomilý úsměv a její šaty proměnil v to nejpodivnější oblečení, jaké kdy na sobě měla. Nadechla se a snažila se zakrýt rukama.
„Co jsi mi to udělal?“
Přičaroval jsem ti neopren, udrží tě v suchu a teple.
„Ale je to tak přiléhavé!“
Pravda, a bohužel tě to zakrývá od hlavy k patě.
„Vše je pod tím vidět!“
Dovoluji si nesouhlasit. Chceš si ho svléknout a uděláme srovnání?
„Ne!“
Jen potřásl hlavou a zhmotnil si na sebe něco mnohem skandálnějšího. Zatímco její neopren, jak to nazval on, jí zakrýval od krku až po kotníky, jeho oděv byl sotva víc než jen bederní rouška.
Říká se jim plážové šortky.
„Rozumím zhruba polovině všeho, co mi říkáš.“
S roztomilým úsměvem ji vzal za ruku a vedl do vody.
Kousla se do rtu a zaváhala. „Je to studené?“
Zavrtěl hlavou předtím, než pustil její ruku, skočil do vody a začal plavat mezi vlnkami s lehkostí, kterou mu záviděla. Byl prostě dokonalý. To jí dodalo jistotu, takže se pomalu brodila za ním do třpytivé hloubky. Voda byla neuvěřitelně teplá. Přemýšlela o tom, že tu někde musí být pramen, který vodu takhle ohřívá.
Když hloubka dosáhla k jejímu pasu, zarazila se a rozhlédla. Illarion už byl nějakou dobu pod vodou. Mnohem déle, než by měl být. Co kdyby se utopil?
Ta myšlenka ji vyděsila. „Illarione?“
Vynořil se z vody přímo před ní. V očích mu jiskřilo pobavení. Mohu dýchat pod vodou.
„Já bohužel ne.“
S úsměvem jí odhrnul z tváře pramen vlasů a pak ji něžně políbil. Já Vím. Neměj strach. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Teď si lehni do vody a já tě budu držet nad ní.
Neochotně poslechla, i když mu tak úplně nevěřila.
Illarion spolkl své pobavení nad tím, jak byla napjatá, jako by čekala, že ji kdykoliv upustí do vody. Buď v klidu, má paní. Cítíš pohyby vody? Nech se jí unášet.
Pomalu mu začínala věřit. „Je to velmi uklidňující, že?“
Za normálních okolností by souhlasil. Ale v tuhle chvíli…
Jediné, na co se dokázal soustředit, byly ty části jejího těla, které nebyly ponořené do vody. Měl jí přičarovat bikiny. Udělal by to, kdyby se nebál jejího uječeného protestu.
A než se mohl zastavit, položil tvář na její, přitiskl si ji k hrudi a vzal ji do náruče.
Edilyn se ostře nadechla, když se k ní Illarion pevně přitiskl a začal plavat ve vodě s nimi oběma. „Jak to děláš?“
Většina skutečných drakomai je obojživelná. Ve vodě jsme ještě silnější než ve vzduchu nebo na souši.
Tohle se o jeho rase moc nevědělo. A když cítila jeho vlnící se svaly, uvědomila si, jak mocný a silný byl v obou inkarnacích.
Jak smrtící.
Ztratila pojem o čase, když ji jemně učil plavat, a byla hrdá, když se jí podařilo zůstat na vodě a udělat pár nesmělých temp. A nejlepší ze všeho bylo, že Illarion skutečně stál pořád vedle ní a dával na ni pozor, jak slíbil.
Jak se slunce sklánělo níž na obloze, vyšli z vody. Na břehu vykouzlil přikrývku, do které ji zabalil.
Máš na něco chuť?
„Trochu. A ty?“
Vrhl na ni stydlivý, toužebný pohled. Ne na jídlo.
Když se od ní začal odvracet, chytila ho za ruku a stáhla ho zpátky k ní.
Vyklenul tázavě obočí.
Edilyn se kousla do rtu. V Hlavě jí blikalo tisíc vykřičníků, aby nedělala to, co se chystala udělat. Bylo to po všech stránkách pošetilé, věděla to. A taky věděla, že jakmile to udělá, nebude už cesty zpět.
Věděla, že toto rozhodnutí navždy změní její život. Všechno, co kdy chtěla, bylo stát se členkou breninovy armády, a kdykoliv se o to pokusila, neuspěla.
A poslední věc, kterou by kdy chtěla, bylo svázat se s drakem.
Ale teď…
Nezdálo se to být tak strašné, jak si představovala. A než jí její zdravý rozum stihl přesvědčit, aby se stáhla, stoupla si na špičky a zajala jeho rty svými.
* * *
„Kde jsi to vzal?“
Virag se rozhlédl po nevýrazném šedém soudu Adoni. Nebyla tu povolena žádná barva s výjimkou zářivě červených šatů, které zdobily Morgen, tu děvku královnu Umírajících. Vždycky nenáviděl tuhle dvojroli, kterou byl nucen hrát. Ale kdyby to neudělal, on i Edilyn by tvrdě pykali za matčinu hloupost. K čertu s ní za to, jaký obchod udělala s Morgen. Obchod, který je všechny tolik stál.
„To ti nemohu říct. Ale pokud ti to nestačí, je tam víc pokladů. Komory a komory naplněné k prasknutí.“
Morgen , královna Umírajících a všeho zla, děvka, která svrhla i samotného legendárního krále Artuše, seděla na ebenovém trůnu a pozorovala ho jako lákavý hlavní chod. Oblečená v šatech, které vypadaly, jako by krvácely, hodila zdobený broskvový kámen do rukou své nejvěrnější služebné, Narishky . Narishka, krásná zrovna tak jako démon, kterému sloužila, byla blond, oděna v černém, stejně jako všechny ostatní členky Adoni z kruhu královny Morgen. „Takže říkáš, že jsi našel dračí doupě?“ Zeptala se Morgen.
„Ano.“
„A ten ostrov?“
„Myslím, že Hybrasil.“
Ta smršť překvapivých povzdechů, který se přes něj převalila … Překrásná rasa Umírajících, byly tak smrtící a kruté. Žádné z nich by nemohl důvěřovat, s výjimkou zrady a lži.
A zabíjení bez milosti či soucitu.
Jeho slova zaujala i Morgen, doslova vyskočila z trůnu. „Našel jsi skryté doupě syna Arese? Vyplenil ho a stejně stále žiješ, abys o tom mohl vyprávět?“
Viragův žaludek se scvrkl, když se zeptala na tuto otázku. „No, ano?“
Přes její úchvatnou tvář se rozlil záludný úsměv. „Oh, jsem ohromena, malý skřítku. To vyžaduje odvahu a koule.“ Pokynula Viragovi, aby se k ní přiblížil, což se zdálo jako špatný nápad, ale neposlechnout by bylo ještě mnohem horší.
Takže se zhluboka nadechl a podvolil se.
„Ty a já si potřebujeme promluvit v soukromí,“ zašeptala. „On má ještě něco, co chci. Sežeň mi to a já ti dám, co chceš.“
Virag věděl, že jde do tuhého, zejména proto, že ho Morgen a Narishka vedly ze sálu temnou, chladnou, přízračnou chodbou, která byla osvětlena pouze zářícími vnitřnostmi vykuchaných těl Umírajících.
Pevně doufal, že s jeho vlastními orgány nic takového neudělají.
Morgen ho zavedla do své komnaty a pak zavřela dveře se zlověstným žuchnutím. „Tenhle drak bude mít na svém těle ochranné znamení. Chci, abys mi ho přinesl.“
„Drak? Ochranné znamení, na svém těle?“
Morgen so odfrkla, jak byl Virag nechápavý. „Musíš ho zabít, ty blázne. Zabij ho a vyřízni znamení z jeho těla. Přines ten kus kůže. Jestli on je ten, co si myslím, že je… bude strážcem Oprátky z Epony. Najdi to, přines mi to a já ti garantuji svobodu, kterou žádáš! Když selžeš, nakrmím své démony tvým srdcem!“
Virag sebou při těch hrubých slovech trhl. Illarion jim prokázal laskavost. A takhle se mu má odvděčit?
Zradou?
Ale jakou jinou volbu měl? Bylo to buď dračí srdce, nebo jejich hlavy na špalku.
Nebo to nejhorší ze všeho…
Věčné otroctví pod nadvládou téhle ubohé děvky.