Když projížděla po dvoupruhové silnici za Gradyho nemocnicí, měla Evalle dvanáct minut do setkání se Stormem ve stanici MARTY. Z přední strany nemocnice blikala světla a z dálnice se blížil zvuk sirén.
Jak jen zastaví tu mlhu a zabíjení?
Zaparkovala u obrubníku, vypnula motor, nadzvedla hledí na helmě a rozhlédla se. Většina lidí se vyhýbala temnému prostoru mezi zadní částí nemocnice a mezistátovkou, obzvlášť kolem jedenácté v noci.
„Grady?“ zavolala nahlas.
„Volala jsi?“ Zhmotnil se před ní s úsměvem.
Dobrotivá bohyně. Neměl by být schopný vzít na sebe lidskou podobu bez potřesení rukou s mocnou bytostí, jako byla ona. Jenže se tak evidentně stalo. Agenti VIPERu měli svolení stisk ruky za něco směnit, musel ale trvat nanejvýš minutu.
Kdyby někdo z VIPERu zjistil, co pro Gradyho udělala, nemusel by Sen čekat na rozhodnutí Tribunálu, aby ji nechal zavřít.
Grady tohle ještě včera nebyl schopný dělat - to opravdu uběhl jen den? Včerejší noc přes dvacet minut střídavě držela a pouštěla jeho dlaň, aby si mohl zachovat lidskou podobu na svatbě jeho vnučky. Zemřel už v osmdesátých letech, takže s ní nechtěl mluvit, pouze cítit vůni květin zdobících kapli a slyšet jejich svatební sliby, protože jeho lidské smysly byly ostřejší, než ty v podobě nočního slídila.
Takže Evalle porušila pravidlo a držela jeho ruku déle, než povolenou jednu minutu, což mohlo mít za následek její vyloučení z VIPERu. Nemohla se přimět litovat toho, že mu pomohla, ne potom, co včera viděla jeho neskonalé štěstí.
Když se zamyslela nad současným seznamem svých údajných prohřešků, držení Gradyho dlaně příliš dlouho se jevilo jako prkotina.
„Přestaň na mě zírat, jako bych byl duch,“ zabručel.
„Ty přece jsi něco jako duch.“ Promnula si unavené oči. „Co dalšího se po tom stisku rukou změnilo?“
„Myslíš krom toho, že mi to víc sekne?“ Zašklebil se, jeho bílé zuby měkce zazářily v kontrastu s rozinkově hnědou kůží. Pak se zachmuřil. „Když to udělám sám, vydrží to jen pár minut, takže to není tak, že bych tu takhle chodil celej den.“
Posmutněle se usmála. „Přála bych si, abys mohl.“
Naklonil hlavu a prohlédl si její motorku. „Cos to k ní k, čertu, provedla?“
Lak na její GSX-R by vypadal hnusně, i kdyby to nedělala ve spěchu. „Přesprejovala jsem zlatou černou barvou, abych ji zamaskovala a nikdo ji nepoznal, ale až budu moct, můžu to dát pryč. Poznávačku jsem přelepila samolepkami ve tvaru čísel.“
Grady zkřížil ruce na prsou. „To kvůli tý přepadovce dneska ráno?“
To zrovna ne, ale o tomhle s ním aspoň mohladebatovat. „Napadli mě těsně před setkáním Tribunálu. Myslím, že pracovali pro někoho jiného, něco ve smyslu lovců odměn, ale jsem si jistá, že jsem cítila Noirrskou magii.“
Ztišil hlas. „Jsem rád, že seš opatrná, ale nevím, jestli ti tahle prácička v tom schovávání pomůže. Jestli se ti chlapi, co tě ráno přepadli, pořád potloukaj kolem, určitě nemaj radost, že přišli o svůj úlovek pro Medby.“
Takže za tou přepadovkou byli Medbové. Grady měl sice pravdu, jenže ona znetvořila nádherný lak své motorky ještě z jiného důvodu - aby ji nikdo z VIPERu, ani Quinn nebo Tzader snadno nezahlédl.
„Prej se ti pár nočních slídilů snažilo dát echo,“ poznamenal.
„To mi došlo později, ale předtím jsem se nemohla zastavit, abych s nimi promluvila. Snažila jsem se nepřijít pozdě na to zpropadené setkání Tribunálu.“
„Ti chlapi byli byli lovci odměn.“
Grady obvykle tvrdě smlouval, než se podělil o nějakou informaci, ale zdálo se, že je spokojený se svou současnou napůl lidskou podobou, takže se rozhodla tenhle dar nezpochybňovat.
„Někdo z Dakkarovi tlupy?“ zeptala se. Jestli je poslal Dakkar, ať si ji nepřeje. VIPER dovoloval jeho lidem nájemně lovit jen pod podmínkou, že nebudou zasahovat do záležitostí organizace.
„Ne-e. Žoldáci na volný noze, fachaj pro Medby. Pátraj po Alterantech.“
Evalle potřebovala pomoc s hledáním Tristana, ale musela si dávat pozor na to, jak bude pokládat otázky, jinak by se kvůli ní Grady ocitl mezi ní a Tribunálem. Skoro před pár dny umřel, když se zapletl do té záležitosti s Kujoo.
Dobře, už mrtvý byl, ale Kujoo by mu udělali strašné věci a pochybovala, že by si vedl lépe, kdyby naštval Tribunál.
Zaklepala prsty na řídítka. „Zajímalo by mě, jestli ti chlapi, co mě přepadli, šli jen po mně, nebo jakýmkoliv Alterantovi.“
„Možná obojí. Zaslech jsem, že šli po Alterantce, ale maj zato, že je s Alterantem, po kterým dou taky.“
Kdo to tak mohl být? „A nevíš, jestli našli nějaké další Alteranty, nebo se pořád potloukají kolem?“ zeptala se.
„Od rána jsem o nich nic nezaslech.“ Nadzvedl hlavu, začichal, pak se podíval na ni. „Víš o té páchnoucí žluté mlze, co se šíří městem?“
„Viděla jsem ji cestou sem. Nutí lidi šílet. Víš o tom, že by byla ještě někde mimo Atlantu?“
„Jop. Na západním pobřeží je taky. Lidi myslej, že Alteranti sou nějakej druh Yettiho ve stylu Frankensteinova monstra. Maj za to, že někdo experimentoval a vytvořil je. Radši buď opatrná.“
„Já se v bestii neproměnila.“
„Ne, jenže jsem slyšel, že VIPER vyhlásil lovnou sezónu na všechny Alteranty.“
„Všechny? Ale na mě ne, viď?“
„Nevím. Dávej si bacha.“
Musela sebou pohnout, jenže pořád netušila, kde je Tristan. Luskla prsty, když ji napadlo, jak zjistit, jestli má Grady ponětí, kam se Tristan poděl potom, co se teleportoval do tunelů metra. „Víš o jakémkoliv místě pod zemí, kde by se mohli ti chlapi od Medbů skrývat? Třeba v okolí stanic metra v centru?“
Grady se zadíval stranou, rty přemýšlivě našpulené. „Pod zemí, říkáš? Jednou jsem něco zaslech o tunelech, co je podle starých nočních slídilů prej narušilo metro, když ho postavili.“
Při té poznámce o „starých“ nočních slídilech musela potlačit smích. Grady zemřel před třiceti lety, když spal na ulici blízko Gradyho nemocnice, vydaný napospas živlům. „Kde ty tunely jsou?“
„Co pro mě máš?“
„Neuvěřitelný,“ zamumlala a vytáhla z tankbagu lahev Old Forestera. Natáhla k němu ruku. „Tady.“
Věnoval jí upřímný úsměv, pak se na ni s očekáváním zadíval. „To je všechno? Žádnej hamburger nebo hranolky?“
Kdyby už nebyl mrtvý, tak by ho zabila. „Já spěchám. Měla jsem čas na jednu zastávku, a v McDonald’s nenabízejí Happy Meal Old Forester. Potřebuju informace, Grady.“
Ten starý páprda ji úplně ignoroval, soustředil se na otevírání flašky. Dlouze si zavdal, pak si povzdechl, hřbetem ruky si otřel pusu. „Nekoukej na mě tak. Prostě, pod zemí je ňáký místo, nebo aspoň kdysi bejvávalo, ale ti chlápci sou starý jak Metuzalém, takže nemám tucha, jestli—“
„Grady!“
„No jo. Měl by tam bejt labyrint různejch tunelů, ke kterým se lidi neměli moct dostat, ale metro ten systém na pár místech narušilo. Klikatěj se nahoru a dolů jak nějaký podzemní kopce, takže sou jak skoro pod povrchem tak hluboko dole, a taky sou někdy velký jako místnost. Byli tam dobu předtím, než se postavilo tohle všechno.“ Mávl rukou, aby poukázal na město kolem nich.
„Proč by někdo všechny ty tunely stavěl?“
„Nejsi první nečlověk žijící v Atlantě, Evalle. Dlouho předtím, co bezdomovci začali umírat a měnit se na noční slídily, tu byly během občanské války zabity tisíce lidí, co nepřešli na druhý břeh. A ne všichni byli vojáci. Atlanta by nemohla být vůbec přestavena, kdyby někdo nenašel místo, kam by mohli ty ztracené duše jít.“
„Někdo vytvořil domov pro duchy?“ Představila si podivný azylový dům pro ghúly.
Kdykoliv Grady pokrčil rameny a nasadil instruktážní tón – jako právě teď – napadalo ji, jestli za svého života někdy neučil. Jeho hlas jí připomínal Morgana Freemana, který dokázal zahrát cokoliv od vandráka po prezidenta.
A Gradyho mluva a přednes se zvládaly změnit z pouličního slangu na plynulou řeč na úrovni, jako od nějakého vysokoškolského učitele. Přesně tak zněl právě teď.
„Strašení pokračovalo, dokud z toho nebyl vážný problém. Lidé se vyhýbali koupi domu, o kterém se říkalo, že v něm straší, a přesunu svých podniků do budovy, co děsila jejich pracovníky. Duchové byli stejně tak rozladění z lidí - průmysl a pokrok narušovaly jejich odpočinek. Někoho chytrého napadlo dát jim jiné místo, kde by mohli spočinout. Takže dlouho předtím, než se tu objevily vysokopodlažní budovy a metro, byly pod zemí vybudovány tunely a místnosti podobné jeskyním.“
„A ti duchové prostě odešli?“
„Slyšel jsem, že dva lidé, snad exorcisti, je k přesunu pod zem přemluvili. Ale jiná fáma tvrdí, že je tam dostali lstí.“
Představila si, jaké asi je být uvízlá pod zemí s tlupou duchů. „Jsou přátelští?“
„Nemám ponětí. Nikdo z duchů tady nahoře by nešel dolů do Labyrintu smrti.“
„S tím jménem si děláš srandu, že jo?“
Grady znovu obrátil lahev dnem vzhůru. Dlouze se napil, než ji zase odtáhl a jeho neústupný pohled se setkal s jejím. „Ne, nedělám. Nechoď tam. Jestli ti, co tě přepadli, jsou zrovna tam, nech je. Možná se nedostanou ven, aby znovu dělali problémy, protože oba víme, že někteří duchové nejsou milí. A jestli je to místo plné nahněvaných bytostí, navíc bývalých trénovaných vojáků, je to nebezpečný.“
To je přesně moje klika, že je odteď návštěva Labyrintu smrti na mém seznamu úkolů.
Zkontrolovala hodinky - měla zpoždění na schůzku se Stormem. „Jo, chápu. Už musím jít. Zůstaneš prosím mimo dohled, až budeš dělat cokoliv, co teď můžeš se svým tělem dělat?“
Zatvářil se ublíženě. „Proč se takhle chováš?“
„Protože nevím, co by Sen mohl udělat, kdyby zjistil, že na sebe můžeš vzít pevnou podobu úplně sám.“
Grady nakrčil nos a stiskl lahev v pěsti. „Ten mi hrůzu nenahání.“
Jenže představa, co by mu mohl Sen udělat, naháněla hrůzu jí. „Taky mi to nepomůže co se Tribunálu týče.“
To změnilo jeho přístup. „V tom případě se budu držet při zemi, ale jestli zjistím, že tě zabásli, budu si se Senem muset promluvit.“
Macha jí pomáhej. „Uvidíme se.“
Když se rozjížděla, zkontrolovala zpětné zrcátko a musela se zašklebit při pohledu na Gradyho stále pevnou formu. Při průjezdu severní částí centra neviděla kolem žádná těla. Zdálo se, že sem se ta mlha nedostala. Lidé chodili normálně po ulici. Objevovala se ta mlha jen místy? Ignorovali lidi, co slyšeli ve zprávách, protože ji neviděli kolem?
A věděli lidi od novin, že za zabíjením stojí zrovna ona?
Po pár zatáčkách našla na West Peachtree Street parkovací místo blízko stanice metra na North Avenue.
Její motorka byla chráněná. Kdyby se s ní kdokoliv kromě ní pokusil odjet, čekalo je ošklivé překvapení, ale mohlo přesprejování barvou nějak ovlivnit ochranné symboly vyryté do rámu?
Tzader by to věděl, protože to on tuhle ochranu zařídil jako dárek pro ni, jenže jeho se zrovna teď zeptat nemohla.
Když došla ke schodišti, začala scházet po širokých shodech do podzemí a snažila se nemyslet na Gradyho varování.
Labyrint smrti.
Jestli byl Tristan vážně tam, neměla ponětí, jak by mohla projít skrz betonovou zeď a najít ho, nebo jak ho dostat ven. Nemohla dvakrát použít stejný dar od Tribunálu, takže se kamkoliv znovu teleportovat nebylo možné.
Když došla dolů, uviděla Storma opírajícího se o betonovou zeď pokrytou dlaždicemi.
Díval se, jak jde k němu, jako by viděl pouze ji.
Měl na sobě své obvyklé tmavé tričko a vybledlé džíny. Vlasy černé jako půlnoc měl stažené z obličeje, čímž vynikly jeho ostré rysy a bronzová pleť, dědictví indiánských předků.
Opodál stála čtveřice žen, co předstíraly, že si povídají. Pohledy jim přitom sklouzávaly ke Stormovi, pod jehož širokými rameny se napjala látka trička, když si založil ruce na hrudi.
Divoká nespoutaná sexualita.
Ženy to riziko přitahovalo.
Muži se od všeho toho nebezpečí drželi v uctivé vzdálenosti.
Když byla dva kroky od Storma, všimla si, že jedna z žen v té čtveřici si ji důkladně prohlíží, zjevně zmatená z toho úsměvu, co jí věnoval.
Evalle měla k řešení závažnější věci, než že jí někdo pohrdá. Tohle ji netrápilo. Ne doopravdy. Ale kdyby k nim poslala takové malé energetické pošťouchnutí, mohlo by to tou skupinku otřást dost na to, aby jim smazala z tváří ty arogatní výrazy.
Storm na ni udělal ts a pokáral ji: „Nehraj si s lidmi.“
Evalle přelétla pohledem k němu, pokrčila rameny. „Nevím, o čem to mluvíš.“
Utlumil smích. „Připravená?“
Přikývla a zamířila ke služebnímu vchodu. Storm bedlivě sledoval okolí, zatímco ona využila své kinetiky, aby otevřela a znovu zamkla dveře. Jakmile se dostali zpátky do temných chodeb, přešli přes koleje a vylezli na konstrukci vedoucí podél nich. Odtud vlaky získávaly elektřinu. Měla obavy, když Storm poprvé došlápl na štít, co to místo pokrýval, ale ukázalo se, že je silnější, než vypadal.
Evalle se zadívala přes rameno, aby se ujistila, že jsou skryti v pološeru, pak se zeptala: „Už jsi slyšel o té mlze páchnoucí po síře a proměňovaných Alterantech?“
„Viděl jsem pár následků ve zprávách. Vršek I-285 je plný vraků. Na pár místech se lidi úplně zbláznili a stříleli po sobě.“ Chvíli jen šel vedle ní. „Tvoji Alteranti můžou být mrtví.“
„Doufám, že ne. Myslím, že vím, kde je Tristan a možná i ti další.“
„Jak jsi mohla cokoliv zjistit, když jsi měla na odpočinek jen tři hodiny?“
Protože jsem spala jen půl hodiny. „Cestou sem jsem mluvila s nočním slídilem.“
„Tvým přítelem Gradym?“
„Jop. Řekl mi, že je tady dole systém tunelů a místností, kam se duchové po občanské válce přesunuli. Jak vojáků, tak civilistů. Říká se tomu Labyrint smrti.“
Storm se sice nezasmál, ale vyšlo to nastejno, vzhledem k tomu komickému výrazu v obličeji, co jí věnoval, když k němu kvůli jeho mlčení vzhlédla.
„Hej, já si to jméno nevymyslela,“ řekla v obraně. „Každopádně, je možný, že jsme Tristanovu stopu ztratili proto, že se teleportoval skrz betonovou zeď do toho labyrintu. Jediný, co mě napadá, je vrátit se zpátky na poslední místo, kde jsi jeho stopu zachytil, a podívat se, jestli v blízkosti není nějaký vchod.“
„Proč zrovna tam, když ho tam stejně nenajdeme?“
„Zvažuju, že bych sklonila svoje mentální štíty a zkusila zjistit, jestli se k němu můžu telepaticky dostat, pokud se do toho nebude plést Trey. Ale taky mám pořád dva ze tří darů, co jsem dostala od Tribunálu. Nechci používat další, když jsem ty Alteranty ještě nenašla, jenže ty další dva mi k ničemu nebudou, jestli se to ani nestane.“
„O jaký dar chceš požádat?“
„Nejsem si jistá. Mohla bych požádat o možnost komunikace s Alteranty v tom labyrintu, ale to by mohlo otevřít linku i roji duchů. Ještě na tom pracuju.“
Storm asi deset kroků jen tiše šel, takže získala pocit, že o něčem sám se sebou debatuje. „Taky mám pár informací,“ prohlásil nakonec.
Co to poslední tři hodiny dělal? „Od nočního slídila?“
„Ne. Od Adrianny.“
„Tak už víme, jak jsi ty trávil ty tři hodiny,“ zamumlala.
Škádlivě se pousmál. „Netrvalo to tři hodiny.“
Nadzvedla ruku. „Nepotřebuju vědět detaily.“
Zachytil její zápěstí, přitáhl si ho ke rtům a políbil ji do dlaně. „Adrianna a já máme čistě obchodní vztah.“
Odtáhla ruku a ignorovala to chvění, co se jí při jeho doteku přesunulo až na hruď. „Tys uzavřel dohodu s čarodějnicí od Sterlingů?“
„Znáš snad nějakou, co by se podělila o informace zadarmo?“
„Nikoho z nich. Co jsi jí musel dát?“
„Řek jsem jí, že jí tu laskavost oplatím, až se o to přihlásí.“
Evalle se při té představě přikrčila. „Splatím jí to já, když ses jí ptal kvůli mně.“
„Nelpěme na detailech.“ Storm otočil hlavu, chvíli poslouchal, jestli nejede vlak, pak se otočil zpátky k ní. „Pořád je u VIPERu.“
„Proč? Já myslela, že ji přizvali jen na pomoc s hledáním kamene Ngak.“
„Nevím, proč pořád zůstává a neptal jsem se na to, ale nejspíš to má co dělat s Alteranty měnícími se na bestie a tou mlhou. Adrianna říkala, že VIPER vydal příkaz k zabití všech Alterantů na potkání.“
Měl snad Grady pravdu? „Tím myslíš Alteranty, co se mění a zabíjejí, že jo?“ zeptala se.
„Ne, tím myslím i tebe a Tristana.“
„Proč by to… tak počkat. Říkal jsi i Tristana?“
Storm zaťal čelist. „Tribunál přišel na to, že uprchl. Myslí si, že jsi mu pomohla.“
„Jak zjistili, že je venku?“
„Adrianna si myslí, že ho někdo zahlédl v Atlantě na bezpečností kameře v metru. Tvrdí, že je Tristan poblíž a má za to, že právě v podzemí v téhle oblasti, takže to odpovídá té tvojí informaci o Labyrintu smrti. Taky má prý Tristan s Alteranty nějaké plány.“
I když si Evalle té informace cenila, brala by lepší zprávy. „Už jsem tak nějak pochopila, že má Tristan jiné plány, než já, když mě nechal stát uprostřed džungle.“
„To jsem nemyslel. Tristan možná Alteranty Tribunálu nepředá z žádného důvodu. Nebude s tebou spolupracovat.“ Zastavil a znovu naklonil hlavu, naslouchal. „Blíží se vlak.“
„Co tím myslíš? Co přesně ti o Tristanovi řekla?“
„Máme jenom minutu na to se schovat, než sem ten vlak dojede.“
Vzdala to. Po chvíli rozhlížení kolem se jí podařilo najít ve zdi přes půl metru hlubokou prohlubeň. „Kde jsi?“ zavolala na Storma, když do ní vklouzla.
Objevil se před ní. „Hledám jiný místo.“
Rachocení vlaku nabíralo na síle, přední světlo osvítilo lemy jeho oblečení.
Tohle zvládne. „Můžeš… tu být se mnou.“
„Určitě? Nechci skončit vkopnutý do soupravy metra.“
Probodla ho pohledem a štěkla: „Tak drž ruce dál od maléru. Koukej jít sem, než tě někdo uvidí.“
Pohnul se vpřed a zabral všechno místo.
Nadechla se a vydechla, nadechla a vydechla. Tohle půjde. Bude v pohodě. Neměla důvod na něj vyjíždět jenom proto, že přes něj neviděla na svobodu.
Storm přitiskl ruce na stěnu po stranách její hlavy. „Moje ruce slibují, že se budou chovat slušně,“ poškádlil ji.
Vzhlédla k němu.
Rty se mu nadzvedly v úsměvu stejně bezstarostném, jako tón hlasu, ale v očích se odráželo zvíře uvězněné v jeho těle.
Srdce jí bušilo, když byl tak blízko. Svaly v hrudi se jí kroutily a napínaly, třásly jejím tělem důrazněji, než vibrace blížícího se vlaku.
Storm naklonil tvář blíž k ní. „Voníš jako čerstvě po sprše… sladce a svůdně.“
Proč se cítila, jako by právě vylezla nahá ze sprchy, když to řekl takhle? Viděla, jak hýbe rty, ale už kvůli hluku vlaku nic neslyšela. Pak mluvit přestal, zarazil se. Věnoval jí pohled plný vnitřní rezignace.
Naznačila rty slovo: Co?
Políbil ji. Jeho ústa překryla její a byl to tak důvěrně známý pocit, jako by se jejich rty znaly už dlouho. Přivlastnil si je, uzurpoval pro sebe, a přiměl její tělo se podvolit a roztéct pod těmi doteky.
Chutnal lákavě. Nebezpečné pokušení, od kterého by měla co nejrychleji zmizet. Neudělala to. Nemohla.
Jeho jazyk zkoumal, nejprve opatrně, potom dobrodružněji.
Vlak se s rachotem prohnal kolem nich, cítila, jak se zeď za jejími zády rozvibrovala.
Nápor větru natiskl Stormovo tělo na to její. Otřel se tak o její prsa, která jí připadala až příliš plná.
Zachvěla se. Dýchala stejně prudce, jako běžec v plné rychlosti, když se kolem náhle rozhostilo ticho, sotva byl vlak dost daleko. V tu chvíli si uvědomila, že jeho dlaně zůstaly na zdi, ale ona se postavila na špičky a a přehodila mu ruce přes ramena.
Když se odtáhla a stáhla je, olízla si rty, aby znovu ochutnala jeho chuť. Jestli tohle bude pořád dělat, možná ji jednou přiměje přijít o rozum dost na to, aby tu hranici překročila.
To nepřicházelo v úvahu. „S tímhle nemůžem pokračovat.“
Odtáhl se od ní a frustrovaně si dlaní promnul tvář. Hlas mu přetékal odporem, když zamumlal: „Nemohl bych víc souhlasit.“
Z logické stránky chtěla jeho souhlas.
Z té ženské tohle rozhodně nebylo, co čekala. Stiskla ruce v pěst, odstrčila ho a rozešla se pryč. „Ne, že by líbat tě byl můjnápad.“
„Evalle.“
Ignorovala ho, dál naštvaně kráčela středem kolejí.
„Evalle?“
„Co?“
„Pojď sem.“
Otočila se. „Co zas?“
Usmíval se, což ji stejnou měrou zmátlo a dráždilo. Přišel k ní. „Byl jsem otrávený sebou, ne tebou.“
„To nechápu.“ Mírně řečeno. „A upřímně, je mi to fuk.“ Lež.
Na což ji tiše upozornil nadzvednutím obočí. „Když jsem s tebou souhlasil, myslel jsem tím, že tě nemůžu dál líbat, aniž… bych chtěl víc.“
V jakém smyslu víc? „Takže ten polibek byl teda“—pokrčila rameny, jak hledala správné slovo—„v pohodě.“
„To bych neřekl.“
Možná ho nakonec fakt nakopne. Založila si ruce na prsou.
V očích mu uličnicky zajiskřilo. „V pohodě tomu není ani zdaleka blízko. Líbání s tebou je jako jízda na horské dráze vedoucí do vesmíru. Čím dál zajdeme, tím víc jsem ztracený a tím víc chci prozkoumávat nová území.“
Měl úžasnou schopnost říkat věci, co jí v srdci zažehly jiskřičky a přetíraly jasnými barvami ošklivé vzpomínky zapletené do její duše.
Kdyby ten polibek nazval „v pohodě“, bylo by to o moc snazší přijmout. Od chvíle, kdy se potkali, našlapoval po všech zábranách, co měla. Ale zdálo se, jako by vždy chápal, že má jisté hranice, za které by se neměl snažit proniknout.
Než ho potkala, nikdy v životě nezažila potěšení z mužského doteku.
Dokonce jí i chyběl, když ho neměla nablízku, chybělo jí, jak se jeho ruce dokázaly proplížit za její štíty, aniž by spustil alarm.
Isak ji také políbil, teď už dvakrát, ale ne tak jako Storm. Na druhou stranu, Isak se k ní nedostal tak často, jako on.
Čím víc času trávila ve Stormově blízkosti, tím snadněji dokázal ovlivnit její emoce – a bez použití magie, jak jí slíbil.
Nutil ji chtít to „víc“, zvažovat pokoušení osudu a risk.
Protože si nebyla jistá, jak na to odpovědět, začala se rozhlížet po okolí a změnila téma zpátky k opravdovému problému. „Asi bysme měli jít dál.“
Přelétl jí prsty po tváři. „Jsme asi třicet metrů od místa, kde předtím Tristanova stopa končila. Budu ti pomáhat tak dlouho, dokud bude potřeba, ale chci, aby sis uvědomila, že on nemá v úmyslu ti pomoct a předat ti ty Alteranty.“
O tomhle mluvil, když se objevil ten vlak. „To ti řekla Adrianna?“
To kouzlo, co je předtím překrylo, se vypařilo spolu s ostrostí v její otázce.
Storm se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. „Ano, a myslím, že informace od ní jsou stejně tak spolehlivé, jako od toho nočního slídila, ve kterého vkládáš tolik důvěry. Co uděláš, jestli Tristana najdeš?“
Na to se ptala sama sebe už od chvíle, kdy přistála v džungli uvnitř jeho klece. „To uvidím, až ho najdu.“
„Nejsem si jistý, že se mi líbí, jak to zní. Myslel jsem, že smyslem tohohle všeho je dostat je zpátky pod zámek. Nebo ne?“
„Ne tak úplně.“
„Evalle.“
Nevěřila, že by se s kýmkoliv z nich jednalo férově, včetně Tristana, a nikdy neměla v plánu je prostě jen tak předat. „Nemůžu nikoho odsoudit k životu, kterému bych se raději vyhnula klidně i vlastní smrtí. Jestli se mnou půjdou dobrovolně, Brina slíbila, že je bude chránit, dokud Tribunál nepřimějeme vyslechnout jejich případy. Tohle by byla šance získat opravdovou svobodu i pro ně, což teď, když je na Alteranty vyhlášený lov, znamená o to víc.“
„V zásadě s tebou souhlasím, ale když jde o tvoje bezpečí a svobodu, tak nejsem objektivní. Nemám problém s tím je vydat, abych tě zachránil.“
Kdy se ze Storma stal její ochránce? „Mám plán. Jestli se mnou Tristan bude spolupracovat, tak budou mít všichni uprchlí Alteranti šanci na spravedlivé zacházení.“
Tohle Storm nerad slyšel. Jeho zamračení by mohlo propálit zeď. „Tristan tě už jednou nechal v bryndě během té záležitosti s Kujoo, a pak znova, když tě nechal v džungli. Proč bys mu vůbec pomáhala?“
„Spojil se s Kujoo, protože mu nikdo jiný nenabídl sebemenší šanci na svobodu. Možná bych na jeho místě udělala to samý. A jo, nechal mě v džungli, ale ne dokud jsi tam nebyl ty. Mohl dovolit těm démonům, aby mě zabili, nebo mě nechat napospas zvířatům, když jsem měla rozdrcené koleno. Ale neudělal to.“ Už chvíli o tomhle všem přemýšlela. „Věřím tomu, že kdokoliv, kdo má duši, si zaslouží šanci.“
Cítila, jak se od ní Storm emocionálně odtáhl. Proč?
„Jsi si tak jistá, že má duši?“ zeptal se.
„Jo. Není to přece nějakej démon.“
Storm se sám pro sebe tiše ušklíbl. „Ne, on je o dost lepší, než démon,“ zašeptal sarkasticky.
Kdyby tu byl Tristan, odmávla by to jako další přestřelku mezi nimi. Ti dva byli jako dva rotvajleři, co se perou o kost.
Bylo by to snazší, kdyby spolu dokázali vyjít. Zkusila to urovnat. „Říkám jen, že jsem ochotná dát Tristanovi šanci, jestli ho zvládnu najít.“
Za zády se jí ozval dunivý mužský hlas: „V tom případě máš šťastný den.“
Když Evalle ustoupila od Storma a otočila se, uviděla Tristana mířícího k ní. „Odkud ses tady vzal?“
„Z Labyrintu smrti.“
„A to je kde?“
„Uvidíš. Přesně tam tě hodlám odvést.“